Expedice Súdán 1976

Džabal Marra
(3042 m)

Horolezecká expedice, jejímž cílem nebyla nejvyšší hora, nýbrž exotika cestování, objevování a zkoumání dosud neznámých hor.

Pohled na část našeho tábora u vesnice Donsa. Zleva sedí Pavel Rossmann, Aleš Jaluška a Zdeněk Filla

V provincii Dárfúr, v západním Súdánu, leží Džabal Marra, druhé nejvyšší saharské vulkanické pohoří. Roušku nad jeho horolezeckým tajemstvím měla poodhalit pětičlenná expedice našeho oddílu: Vladimír Adamovský, Karel Benedikt, Zdeněk Filla, Aleš Jaluška a Pavel Rossmann. Čtyřicet dnů jsme cestovali do vesnice Torra Tonga pod Džabal Marrou. Autem do Řecka, zaoceánskou lodí do Alexandrie, znovu autem do Asuánu, lodí přes asuánskou přehradu, autem a vlakem do Chartúmu a vlakem až dále do Nyaly. Z Nyaly pak terénním automobilem. Celkem přes 7000 km, než jsme spatřili zemi Fúrů s pouštěmi a spálenou buší, nad níž poletují mraky kobylek, s horami Džabal Marra, za nimiž obloha žlutá písečnými bouřemi, s Deribskými jezery, v nichž je voda slaná jako v moři. Sto tisíc čtverečních kilometrů hor, nejvyšší z nich stojí okolo obrovského kráteru, v nehostinné, vysušené krajině, plné žlabů, strží a roklí. Vystoupili jsme celkem na třiadvacet vrcholů v okolí kráteru a u vesnic Torra Tonga, Suni a Donsa. Dva byly vyšší než 3000 m, ostatní od 2500 m do 3000 m. Poznali jsme zajímavé horolezecké a turistické terény, seznámili jsme se s botanickými zvláštnostmi tohoto pohoří, s geologickou stavbou, s hydrologií, ale především se životem lidí, s jeho prostou každodenní tváří, bez turistických příkras.

Písek

Více než tři týdny jsme bydleli v této chýši, půjčené od starosty vesnice, která má krásné jméno - Torra Tonga, podle stejnojmenného kráteru. Do něj, k Derribským jezerům, také směřovalo mnoho našich výletů.

Rtuť teploměru tvrdošíjně setrvává na padesátce a kluci už běží druhý kilometr! Motor pracuje ve vysokých otáčkách a auto se pomalu posouvá kupředu, překonávajíce zrádný pás měkkého písku. Jsme nejméně 5 km od cesty a zastavit nemůžeme, odtud nám nikdo nepomůže. Aleš naskočí do otevřených dveří. Zadýchán, oči červené, vousy plné písku. Kůže na lícních kostech se mu odlupuje v tenkých spálených plátcích. „Mu… musíš zastavit,“ vyfoukne ze sebe stěží, ale já co nejrozhodněji odmítám a dál svírám křečovitě volant. Dojíždíme Vláďu. S námahou nutí unavené svaly do dalšího běhu. Občas otočí svou ostříhanou hlavu a rukou ukazuje kudy dál, zatímco v očích mu vidím touhu, aby už vše skončilo. Před námi se objevují černé kameny neladně poházené po oranžovém písku. Kamenité pahorky vypadají jako spáleniště.
Míjíme několik suchých stromů a vyjíždíme po plochém svahu vádí. Zastavuji. Vláďa i Aleš stojí na stinné straně vozu a odpočívají nohám i dechu. Otírám si zpocené čelo rukou a tu zase o kalhoty na stehně. Pravá noha šimrá pedál plynu, motor nesmí zhasnout, protože máme vybité baterie a tak nemůžeme startovat. Kluci nastupují a rozjíždíme se k černým vrškům. Zapadající sluneční kotouč e přesně v půli rozříznut minaretem v Mahmiyi, vesnici ležící mezi Atbarou a Chartúmem. Míříme přímo k němu.
Sjíždíme na dno úzkého údolí. „Hele, ten pes,“ ukazuje Aleš. Otáčím se vlevo a vtom se to stalo. Jako do pasti se zapichujeme předkem vozu do měkkého písku a přetížený motor ihned zhasíná. Vylézáme ven a prohlížíme terén. Vracím se, tisknu startér a… motor naskakuje. Hned začíná naše obvyklá činnost. Lopata a pásy, odházet písek a opatrně vyjet. Dnes se nám ale nedaří a motor opět zhasíná. Znovu startuji, nic. „Zázraky jsou od toho, aby se staly jenom jednou,“ komentuje Aleš můj marný pokus a rezignovaně usedá na přední nárazník.

Kráter

Krajina JZ od vesnice Suni. Ostrý štít byl nazván Djabal Suni (výška 2550 m). Výstup jsme provedli zleva po JV hřebeni.

Osel, to je kohout Torra Tongy. S jeho ranním zahýkáním vstává celá vesnice. Se zvukem, pronikavým jako vrzající pumpa, otvírám a hledím na střechu naší chýše, spletenou z větví stromů a pokrytou prosnou slámou. Vláďa už cosi kutí při baterce u vařiče a ostatní vylézají ze spacáků celí ztuhlí po noci strávené na betonové podlaze. Rozednívá se. Nespěcháme. Přichází zdejší starosta a policista v jedné osobě a my mu vysvětlujeme, že budeme tři dny pryč, aby se zbytečně neznepokojoval. Naše přechodové vaky se pomalu plní. Horolezecký materiál, věci na spaní, na vaření, jídlo, mapy, buzola a zásoba vody. Konečně klička na šňůře stahující vak a trnitý stromek ve dveřích chýše ukončují naše balení a začínají pochod. Nohy se boří do jemného prachu cesty a zeleň cypřišů začíná blednout v ostrém jasu slunce.
Pomalu stoupáme k sedlu u Kirsin Tongy. Na náčrtku máme zakreslenou maličkou rozhlednu. A zde se musíme opravdu pořádně rozhlédnout, abychom pokračovali správným směrem, přesně po rozvodí žlabu Karolina a jeho levého souseda. Zdánlivá plošina je rozbrázděna desítkami a stovkami žlabů, údolí, strží a kaňonů, labyrintem stěn prahů a propadlin, které vymlela voda z prudkých přívalových dešťů ve vrstvách sopečného popela. Procházíme opatrně po úzkém nesoudržném hřebeni a po úbočí lichoběžníkového kopce sestupujeme do údolí. Údolí opic, tak jsme ho nazvali při prvním zkoumání terénu, neboť jsme v něm narazili na několik vřeštících paviánů a po krátkém hledání i na pramen sladké vody. Ještě jeden hřeben. Projít úzkou soutěskou mezi odštěpenými bloky vysoko nade dnem kaňonu. Minout veliký rozvětvený kaktus a z první terasy sestoupit dolů, do opravdového ráje. Jak jinak lze nazvat údolíčko překypující zelení, s potokem a nevysokým vodopádem, který končí v prosluněné tůni jako stvořené pro osvěžení po únavném pochodu. Hotový zázrak přírody, pitná voda, zde necelých sto metrů pod úrovní hladiny nepříliš vzdálených Deribských jezer, z nichž větší je slané a menší hořké. Po půl kilometru prosakuje slaná voda do potoka a mění ho tak na mořskou vodu. Po koupeli, když přešel největší polední žár, vyrážíme na prohlídku kráteru.
Ještě jednou vybíráme nejvhodnější cestu k vrcholu, po téměř sedm kilometrů dlouhém hřebeni. Aleš, Pavel, a Zdeněk vystupují ze soutěsky na hřeben, značí cestu a vynášejí zásobu vody, abychom se s ní nemuseli zítra dřít. Na druhé straně kráteru se zatím drápu s Vláďou ve strmé stěně na vrchol, z něhož lze přehlédnout velkou část naší zítřejší cesty, popřípadě odhalit některé její skryté překážky. Kráter Džabal Marra je oválného tvaru o rozměrech zhruba 5 x 6 km. Uvnitř leží dvě Deribská jezera, přibližně ve výšce 2400 m a nad nimi se vypínají strmé svahy a převislé čedičové stěny okolních vrcholů. Nejvyšší z nich leží poněkud západně od okraje kráteru a měří 3042 m.
Druhý den nás rozednění zastihuje již na pochodu. Přicházíme k jezernímu valu, držíce se úzkostlivě vlevo pod skalami a po včera označené cestě vystupujeme na hřeben, který ohraničuje kráter od jihu a západu. Stojíme na okraji první galerie a pozorujeme zeleně se zrcadlící hladinu jezera. Dalekohledem lze na břehu rozeznat sehnuté postavy Fúrů, kteří zde sbírají sůl a dopravují ji na hřbetech oslů na trhy v Gubu, Kasu či Kolakittingu. Pomalu sestupujeme k naší zásobě vody. Část bereme s sebou, část ponecháváme pro návrat. Tempo je pomalé, ale pravidelné. Na vrchol, do sedla, na vrchol, do sedla. V polovině se hřeben zdvihá strmým výšvihem až do třítisícové výšky. Rychle stoupáme a hledíme dolů do kráteru, do neuvěřitelné změti žlabů a kaňonů. Západní obzor zežloutl prachem a pískem začínající bouře, slunce vystoupilo do zenitu a naše stíny se ukryly pod podrážky pohorek. Tráva, žlutá a suchá, se láme na každém kroku a prach nás nutí ke kašli a přivření očních víček.
Ještě sto, ještě padesát metrů. Předvrchol. Je 3019 metrů vysoký a chvíli váháme, kudy dál. Během svačiny orientujeme mapu a bezpečně určujeme vlevo hlavní vrchol a vpravo vrchol Džabal Sini, který je pouze o 12 m nižší. Batohy necháváme na místě a pouze s nezbytnými fotoaparáty se vypravujeme na nejvyšší bod. Po čtvrt hodině stojíme u vrcholového bloku ve výšce 3042 m a fotografujeme súdánskou a československou vlaječku, symboly horolezeckého úspěchu i horolezeckého přátelství.

© Karel Benedikt, 1976

Na začátek stránky

Počet přístupů na tuto stránku: 475 (od 1. listopadu 2001)

Zpět na úvodní stránku