Expedice do Jižní Ameriky 2000

První část

Parinacota
(6330 m)

Intermezzo

Let Praha – Frankfurt – Bogota – Santiago, s krátkými přestávkami 27 hodin. Do Santiaga de Chile (asi 5 milionů obyvatel) přijíždíme ráno a odjíždíme až další den o půlnoci. Tak máme téměř dva dny na brouzdání městem, zkoušení Internetu a na nákupy věcí potřebných do hor.

severní Chile Santiago – Arica (přístav v severním Chile při hranici s Peru), 2050 kilometrů, 30 hodin jízdy luxusním autobusem. Nestaví se, jen se jede. Prvních 5 hodin v zeleni, pak nekonečnými pouštěmi a pustinami. Tolik písku, skal a kamení jsem ještě nikdy neviděl. Arica (asi 150 tisíc obyvatel), studené a špinavé moře. Po jednom dni pokračujeme na východ k bolivijským hranicím. Jedeme do Národního parku Lauca. Východiskem je městečko Putre, leží v zelené kotlině asi ve výšce 3300 m. Ale než tam dojedeme, musíme si užít svůj díl pustiny.

Parinacota

ParinacotaZ městečka Putre vrážíme v dopoledním slunci na jednodenní aklimatizační túru až do výšky 4200 m. Ten postup do výšky je bleskový včera jsme byli na úrovni moře. Cestou se krajina opět obdivuhodně mění. Ve 4000 m je všude kolem jen pustina s občasnými kaktusy. O 300 m výše vjíždíme na zelené tundrovité pláně se stády pasoucích se lam s Parinacotou v pozadí a vikuní (ty mají kratší hnědou srst). Další den nás vyváží autobus k jezeru Chungara do výšky 4300 m. Okolí jezera je lemováno krásnými sopečnými vrcholy, na jihu je kouřící vulkán Guallatiri (6061 m), na severu Parinacota (6330 m) a Pomerane (6232 m). Na jezeře hnízdí množství vodních ptáků, najkrásnější jsou růžoví plameňáci. Parinacota je z okolních hor nejvyšší a měla se stát naším cílem, leč správcové parku byli jiného mínění. Koncem ledna je již na svazích sopky velká vrstva nového sněhu a výstup nad hranici 5500 m je prý riskantní.
Nazítří obcházíme svahy sopky k západu k Lagunám de Cotacotani. Cesta nevede příliš do kopce, avšak první den pochodu s baťohy ve výšce na 4000 m nám nijakou zvláštní radost nedělá Jsme docela rádi, když po 4 hodinách zastavujeme u nevábné louže, jediné vody v okolí, kterou musíme před použitím desinfikovat chlórem. Snad to bude zítra lepší a budeme vařit ze sněhu.
Guallatiri (6061 m)Dopoledne je příjemné slunečné počasí, ale jakmile postavíme stany, přihnala se přeháňka. Další den stoupáme podél starého lávového proudu a dále úzkým kaňonem až pod hranici sněhu. Výstup je značně namáhavý a někteří z nás se musí vrátit zpět do Putre, kvůli zdravotním potížím. Po poledni dosahuje výšky 4900 m a stavíme stany na svahu Parinacoty. Na námi se rozprostírá snadný ledovec vedoucí až k vrcholu. Museli bychom však mít povolení rangerů a nejméně jeden den navíc. Odpoledne začíná padat sníh a vydrží téměř celou noc. A tak špatně spíme a chodíme odklízet sníh ze stanů.
campRáno je přenádherné, mrazivé a jasné a tak se chystáme alespoň dobýt povolených 5500 m. Jsme poměrně velká parta a tak s prošlapáváním stop nejsou žádné problémy. Výška rychle přibývá a za necelé dvě hodiny sedíme na kamenech ve výšce 5400 m. Popíjíme čaj a hřejeme se na sluníčku téměř dvě hodiny. Zbylých 100 metrů stoupají jen opravdoví skalní fandové. Vracíme se dolů, válíme se nazí ve sněhu a opalujeme se během příjemného odpoledne. Další den nás čeká sestup zpátky k jezeru Chungara. Nejprve sníh, pak láva a nakonec nekonečné několikahodinové kamenité pahorky. A opět se zatahuje a prší. Déšť je zde každodenním hostem, díky němu jsou zde zelené ostrůvky a mnoho živočichů.

Intermezzo II

Pedro, velká prdelNásledující den je dnem návratu do Ariky. Zastavujeme v indiánské vesničce Parinacota, nakupujeme pár nezbytných suvenýrů, jako ponča, klobouky, píšťaly a pivo. Zastavujeme se pro naše kamarády v Putre a v dobré náladě sjíždíme až k moři do Ariky. Usiluji sice o vylepšení našeho cestování do Santiaga za pomoci letadla, leč nenacházím moc pochopení a tak se druhý den opět odevzdáváme do rukou společnosti Pullmann na 28 hodin a ona nás za tuto dobu pustinami ještě pustějšími než minule, odváží do hlavního města Chile.
Naše španělština se začíná trochu vylepšovat a také již máme o trochu více zkušeností a tak víme, kdy si vzít taxi a kdy je lepší jet metrem a ujet tak hrozící dopravní zácpě. Brouzdáme po Plaza de Armas, obdivujeme Palacio de la Real Audiencia i jezdeckou sochu Pedra de Valdivia. Také opět nakupujeme na druhou část naší „dovolené na zohavenou“, jak jsme si zvykli nazývat náš pobyt zde. Balení je tentokrát složitější a složitější bude i cestování, i když to ještě netušíme. A že i technika má své vrtochy, o tom nás přesvědčuje najatý autobus, když se musíme po celonoční anabázi vrátit zpět do Santiaga a cestu do argentinské Mendozy si následující noc zopakovat.



© Karel Benedikt, 2000

Pokračování


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 664
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet