Expedice do Jižní Ameriky 2000

Aconcagua
(6959 m)

Druhá část

Aconcagua na konci létaNoční expres nás vysazuje v 7 hodin ráno v Mendoze. Vyřizujeme nezbytné formality související se výstupem na Aconcaguu, dostáváme povolení a o 120 dolarů lehčí se vracíme autobusem do Puente del Inca (horské městečko ve výšce 2700 m, východiště naší cesty). V hospodě si dáváme pravý argentinský biftek a v pozdním odpoledni startujeme na první etapu. Většinu našich zavazadel do základního tábora (anglicky base camp, ve zkratce BC) povezou zítra muly, ale i tak nám připadají naše zavazadla těžká a po noci v autobuse a na celnicích, se mátožně ploužíme do tábora Confluencia (3250 m), asi 15 kilometrů daleko. Po studené noci nás čeká 25 km fádní krajinou, plnou suťovisek pod okolními pětitisícovými štíty. Po osmi hodinách chůze stavíme stan v BC na Plaza de Mulas (4250 m).
Výstup do BCHned první večer nás překvapí Aconcagua (6959 m, nejvyšší hora Ameriky)nádherným západem slunce. Dva dny, jeden slunečný, jeden zamračený se sněhovými přeháňkami, věnujeme pobytu v BC a aklimatizačním túrám po okolí. A samozřejmě spřádáním plánů jak se dostat až na vrchol. Taktiku několikrát měníme a přizpůsobujeme získaným informacím. Nakonec se rozhodujeme pro pomalý soustavný postup, který bude sice trvat déle, ale zato by nás neměla zaskočit ani výška, ani váha našich batohů. Balíme se na 6 dnů, to by snad mohlo stačit. Třetí den po příchodu do BC vyrážíme. Výstup je celý technicky snadný, po suťových svazích a pláních, v letošním roce takřka bez sněhu. První den bez obtíží dosahujeme tábora Plaza Canada (4900 m). Tábor je na skalním ostrohu, z něhož je nádherný pohled nejen k vrcholu ale i do okolních údolí. Jen voda zde není a musíme zdlouhavě roztápět kusy firnu. Čeká nás první z řady dlouhých a studených probdělých nocí. Vzhledem k tomu, že naše denní etapy nejsou dlouhé, můžeme ráno začít vařit až když se slunce vyhoupne nad horský hřeben a začne rozehřívat naše ztuhlé postavy. Další den vystupujeme do tábora Nido Condores (5300 m). nido de condores Rozlehlá plošina s několika zamrzlými jezírky a s neustále vanoucím svěžím větrem. Dokud však svítí slunce je zde poměrně příjemně. Potkáváme některé naše kamarády, probíráme podrobnosti dalšího výstupu, obdivujeme krásu hor. Na severu je vidět do vzdálenosti téměř 100 kilometrů a všude jen hory, hory, hory. Objevují se u nás první problémy, třeba kašel z nesmírně suchého vzduchu, v němž se vypaří většina sněhu, který zde napadá. Na sněhových polích tak vznikají firnové věžičky – kajícníci. Jsou krásní na pohled, ale dobře se mezi nimi nechodí. Noc je opět chladná i při čtyřech vrstvách oblečení, které máme ve spacáku na sobě. Bez kulicha a palčáků se nedá usnout a i s nimi špatně.
Západ slunce na AconcagueBerlinPředposlední den výstupu a poslední tábor. Nekonečné serpentiny vedou cestu k táboru Refugio Berlín (5900 m), který je posledním na svahu hory a z něhož se startuje na cestu k vrcholu. Pod sněhovou boulí jsou dvě dřevěné chatky, každá pro čtyři lidi a nad boulí jedna větší pro osm. Máme štěstí a nacházíme jednu ze spodních chatek prázdnou, takže nemusíme ve vichru stavět stany a před větrem jsme uvnitř chránění. Malinká vrátka a za nimi 4 lidé, tísnící se na 6 metrech čtverečných metrů prkenné podlahy, které nás v noci oddělují od 20 ºC pod nulou a standardního větru 100 km/hod. Před tím, než ráno vykoukne slunce se neodvažujeme vylézt ven. Igor bývá po ránu nejčilejší a dává se vždy první do vaření. Asi je to tím, že má z nás nejmizernější spacák. Dnešní počasí nedává příliš naději na úspěšný výstup. Rybovitý mrak nad vrcholem a silný vítr jsou spíše příslibem omrzlin. A jak pomalu mrak mizí, vítr zesiluje. Občas se zastaví někdo na kus řeči, ale lidé většinou sestupují po neúspěšném pokusu o vrchol. Nikdo není schopen svůj výstup další den opakovat. My se však nechceme vracet a tak se rozhodujeme počkat jeden den.
Celý den čekáme v chatce na zlepšení počasí, to však nepřichází a tak zde musíme strávit další noc. Stejně jako ta první je i tato nekonečná. Připadám si jak za polárním kruhem během polární noci. Naprostou většinu noci probdíme, ještě, že jsme se odpoledne trochu prospali po včerejší probdělé noci. Devět hodin ráno, modrá obloha, svítící slunce. Ve větru 120 km/hod se nedá pořádně stát, natož chodit. Vítr v noci rozerval dva stany. Dopoledne se nikdo neobjevuje, až po poledni, kdy se vítr uklidňuje pod standardní stovku. Nahoru jde málokdo, většina lidí se rozhoduje pro návrat. I my jsme na vážkách, ale jídlo ještě máme a co kdyby se vítr uklidnil. Rozhodujeme se zůstat ještě jednu noc. Večer přichází pět Američanů, jeden z nich u nás vaří a tak si alespoň poklábosíme. Naprosto nemůže pochopit, jak zde můžeme vydržet v noci bez bažanta. On si dokonce vedle ve stanu celou noc topil vařičem. Ale na vrchol mu to stejně nepomohlo. Ani třetí noc a následující čtvrtý den na Berlíně se nelišily od předešlých nocí a dnů. Tma, mráz, slunce, vítr. Typický konec sezóny na Aconcagui, snad tedy někdy příště říkáme si a pomalu balíme na sestup. Nejsme jediní a kdo vydrží ještě jednu noc, přijde zítra za námi. Dva z nás, Petr a Víťa, skončili pod vrcholem již podruhé. Na sebe navlékáme vše co máme sebou, ale přesto se prsty nohou a rukou dlouho nechtějí rozehřát a to přesto, že několikahodinový sestup vede celý na sluníčku. Kulich, kapuce větrovky, ledovcové brýle a šátek přes nos a ústa, nás provázejí až do BC. A zde jako mávnutím kouzelného proutku pohoda. Zbyněk vařící pro všechny hromady čaje a dobré teplé jídlo a také pivo a sluníčko a teplo a vína co hrdlo a žaludek snese. Povalujeme se v odpoledním slunci na karimatkách, odpočíváme, sníme, nikam nemusíme již dneska jít, nic nemusíme nosit. V noci přichází další proměna. Vítr sílí na obvyklou rychlost, rve stany a odnáší je do údolí. Po táboře létá nádobí, ale my unaveni z výšky, si libujeme, jak jsme se dobře vyspali.

Intermezzo III

Měsíc špinavá prasata jsou konečně v koupelneA potom již následuje jen sestup. Vítr fouká celý den, naštěstí nám do zad, ale jsme unavení a cesta ubíhá pomalu. Opět táboříme na Confluencii. Teprve další den se počasí zlepšuje a my v neděli odpoledne sestoupíme do Puente del Inca. Opět sedíme v naší restauraci a dáváme si dobré jídlo, koupeme se v teplých pramenech a čekáme do dvou po půlnoci na autobus do Santiaga.
Potřetí v Santiagu. Odpočíváme a “lížeme si rány”. Den našeho návratu se blíží a tak ještě chceme naposledy vychutnat jihoamerickou atmosféru. Bloumáme po městě, nakupujeme poslední suvenýry a nazítří se chystáme na výlet. Před polednem sedáme do autobusu, jakoby nám těch pět tisíc kilometrů ještě nestačilo a ujíždíme do Viňa del Mar a do Valparaisa. V autobuse potkáváme jaksi samozřejmě své známé z Himálaje, ze studií i z moravských vinných sklípků a tak si hezky zavzpomínáme na věci, které se staly na jiných kontinentech. Pokračujeme v restauraci ve Viňa del Mar, sluníme se na plážích a střídáme pečlivě pivo se zmrzlinou. Večerním busem se vracíme do Santiaga, brouzdáme městem, Paseo Huérfanos, Plaza de Armas. Ale to už tu přeci jednou bylo, před několika týdny. Padá na nás melancholie odjezdu, kterou už nemohou rozptýlit ani Buenos Aires, ani Bogotá, ani Caracas…

© Karel Benedikt, 2000


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 511
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet