Expedice do Jižní Ameriky 1996

Aconcagua
(6959 m)

Aconcagua

Na konci každé větší výpravy se scházíme v oblíbené hospůdce, kde nejprve zhodnotíme, jak to vlastně bylo, a pak vždy dojde na otázku: „Kam příště?“ Před časem padla odpověď: „Na Aconcaguu!“ Nejtěžší bývá tohle rozhodnutí, dál je to už celkem jednoduché. Parta lidí se dá dohromady sama od sebe, informace se vytáhnou z přátel a časopisů, a tak mi nezbylo než jen zajistit víza a koupit letenky.
Samotná cesta ze Santiaga de Chile do argentinských And není ve srovnání s tím, co se dá zažít v Tádžikistánu nebo v Indii a Nepálu, příliš zajímavá. Případným zájemcům mohu doporučit jet jen do Puente del Inca (zhruba 2700 m), kde se dá povolení k vstupu do národního parku a k výstupu: letos za 80 USD sehnat stejně dobře jako v Mendoze. V Puente pracují i skupiny mulařů, s kterými jsme si dohodli dopravu bagáže a i malou úschovnu, do které jsme si odložili v horách nepotřebné věci. V  Puente je několik obchůdků (hlavně se suvenýry), hotelů, o kus dál kemp, ale hlavně proslulý travertinový most, na který se jezdí dívat davy turistů.
Taky tu nespíš žije zloděj, který mi ukradl (proboha proč?!) moje skutečně velmi staré a velmi ošklivé, i když skládací hůlky, které jsem chtěl stejně vyhodit. Ušetřil mi tím práci a sobě přidal starost, jak je složit, protože to už moc dobře nešlo. Naštěstí se tak stalo až po výstupu, takže mi to ani nevadilo.
Cesta do základního tábora (4200 m) trvala dva dny. Část výpravy pokračovala hned další den vynáškou do dalšího tábora (5100 m), část se aklimatizovala na místě.
Na Aconcaguu vede několik cest, z nichž nejpověstnější je jižní stěna, která patří k nejvyšším na světě. Ale ani další cesty, např. polská, nejsou nezajímavé. My jsem zvolili, podobně jako stovky dalších lidí v této sezóně, tu nejběžnější, na které nejsou žádné technické potíže. Dokonce to podle jedné informace „lze vyšmachtat v keckách“. No, Vláďo, možná by to někdy šlo, ale tenhle rok bych to nikomu rozhodně nedoporučoval.
Pohled z vrchol Aconcaguy na výstupový hřeben (vlevo jižní stěna)Největší nebezpečí na normální cestě představuje rychlá změna počasí. Sněžení a prudký vítr nás na dva dny zastavil, ale celkově bylo počasí více než přijatelné. Druhým problémem je aklimatizace. Výška se získává opravdu rychle a tak prakticky každý musí řešit známý problém, jak dostat dvě hlavy pod jednu čepici.
Sedmý den po příchodu do základního tábora jsme vstali o něco dřív a vyrazili na vrchol. Cesta z posledního tábora (Refugio Berlin y Libertad, 5900 m, ale dobré místo na stanování je i na hřebenu, zhruba o 200 m výše) trvá podle kondice 6 až 8 hodin. Na vrchol (6959 m) nakonec ze sedmi lidí vystoupili tři, což považuji za slušné skóre.
Sám jsem skončil, podobně jako další tři kamarádi, necelých 100 m pod vrcholem(¹), ale vzhledem k sedavému zaměstnání a předdůchodovému věku jsem s tímto výkonem spokojen.
Po návratu do základního tábora, jsme z časových důvodů už jen zabalili a vydali se zpět do Santiaga, kde jsme si najali auto a pokračovali dál na jih k národním parkům Argentiny (Los Glaciares) a Chile (Torres del Paine). Ale to už je o něčem jiném.

Pozn(¹): Jednomu členovi výpravy se udělalo špatně a nezbývalo než jej stáhnout alespoň o pár desítek stovek metrů níže. Jardovi Bartošovi a Petrovi Schnablovi za to patří dík! (V takové situaci mi bylo ovšem trapné pokračovat ve výstupu a šel jsem dolů taky…)

Souhrn:
Expedice Aconcagua (6959 m), 6. ledna až 12. února 1996, vrchol 17. ledna 1996, normální cestou: ing. Jan Šach, Arnošt Kovář, MUDr. Jiří Nováček.

© František Vítek, 1996


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 477
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet