Bergell 1978

Piz Badile (3308 m)

Piz Badile

S fotoaparátem v ruce a s divným pocitem v krajině žaludeční se tisknu k okénku autobusu. Pomalu zdoláváme poslední serpentiny do průsmyku Majollapass. Krátká rovinka na vrcholu stoupání a už je to tady znovu. Hukot motoru je téměř neustále přerušován skřípěním brzd. Několik desítek metrů pod sebou vodíme povrch vozovky, na kterou se dostaneme po zdařilém projetí následující zatáčky. Většinou však musíme zatáčky najíždět nadvakrát. Z řidiče se řine studený pot, jeho nohy hrají na pedálech autobusu jako na varhany. V ústech drží nezapálenou cigaretu, o které snad ani neví. Svěřuji se Jirkovi (Šplíchalovi - poznámka redakce) s názorem, že tomu chlapovi u volantu jeho džob nezávidím. S pohledem upřeným na dřevěné „patníky“, které tady nahrazují svodidla, mi přítel zádumčivě přikyvuje.

Konečně jsme zase v údolí, ještě několik kilometrů po normální silnici, chatrný most a jsme ve vesnici Bondo. Je to centrum švýcarské části Bergellu. Křivolaké středověké uličky a temperamentní dialekt obyvatel prozrazující silný italský vliv. Však je italská celnice s typickými carabinieri odtud vzdálena jen několik minut jízdy. Kvetoucí louka před malebnými klášterem se okamžitě pokryla pestrou směsicí všeho, co čtyřicet horolezců považovalo pro alpskou výpravu za nezbytné. Každý se nerozhodně motá mezi svým majetkem a neví odkud začít. Přesto však po dvou hodinách vyrostla v blízkém kempu řada stanů a hromada horolezeckého materiálu vysublimovala do neforemných zavazadel. Se zjevnou nelibostí se každý chápe popruhů své krosny a odchází za svým cílem.
Také mi dva stoupáme úzkou cestou do hor, osvěžováni vydatnými proudy potu. Těžký vzduch se chvěje v odpoledním žáru. Je velmi dusno, zkrátka nevěstí to nic dobrého. Cestou nás dohání dvojice našich přátel, kteří mají méně náročný cíl a tudíž i lehčí náklad. Společně odpočíváme a pak jdeme pohromadě dále. K večeru se dostáváme do osady Laret v závěru doliny. Tvoří ji několik seníků bez sena a bez obyvatel. Náš dnešní cíl je chata Sass Fura. K ní však musíme vyšlapat nepřívětivý výšvih s převýšením 900 metrů. Sundávám si náklad a několik vteřin mám pocit, že se vznáším. V houstnoucím soumraku pozorujeme kopec nad námi a v duchu si vymýšlím důvod, abychom tam dnes nemuseli. Jako na zavolanou začíná pršet. Je tedy rozhodnuto.
Útokem bereme nejbližší seník a zařizujeme se po svém. Lucernička nalezená v koutě ozařuje žlutým světlem naše přívětivé obydlí. Monotónní bzučení vařiče vytváří idylu domova. Venku je zatím boží dopuštění. Blahořečíme osudu, že nás to nezastihlo uprostřed suťových polí. Druhý den je to pro změnu úplně stejné. Nedá se vyjít ani na krok. Mírumilovný potůček před naším „hotelem“ se změnil ve řvoucí peřej. Jsem zvědav, jak se přes něj dostaneme zpátky. Večer začala bouřka. Nemůžeme spát, protože frekvence blesků dosahuje takové intenzity, že je více světla než tmy. Něco takového jsem ještě neviděl. Ráno se výrazně ochladilo a déšť ustal. Vylézáme ven a ocitáme se v zimní krajině. S lezením je tedy konec. Ukrýváme naše zásoby do sutě a odcházíme dolů, aniž jsme naši stěnu vůbec spatřili.
V kempu se setkáváme s ostatními kamarády, kteří jsou vesměs úplně promočeni, nebo o pěkných pár franků lehčí. Ti první měli smůlu, že nenašli žádný seník a ti druzí jsou slabších povah a uchýlili se před nepřízní počasí do některé chaty. Nálada je pod bodem mrazu. Nečekaně získaný čas využívá každá po svém. S několika přáteli se vydáváme na výlet od Itálie. Zvláštním řízením osudu jsme dostali až do Milána. Už po několika hodinách jsem tohoto města syt. Zjišťuji totiž, že kromě nádherné katedrály a Leonardovy „Poslední večeře“ tu není nic k vidění. Když se ke všemu ještě ukázalo modré nebe, už nás tu nic nedrží.
Odpoledne příštího dne opět stoupáme známou stezkou do ústí doliny Bondasca. Jdeme nalehko a tak už po několika hodinách stojíme u našich zásob. Bratrsky se dělíme o náklad a znova vyrážíme. Už po setmění se znenadání objevuje střecha chaty Sass Fura. Stavíme stan a po krátk večeři se ukládáme ke spánku.
Budíček! Je krátce po třetí hodině ráno a já mám pocit, že jsem spal jen několik minut. Silou vůle se Jirka přinutil vylézt z teplého spacího pytle a rozespale mžoural na oblohu. Je citelný mráz, hvězdy se matně třpytí. Znamená to, že se počasí konečně ustálilo. Vstávej, balíme! Mlčky a s nechutí vylézám ze spacáku a se zavřenýma očima si obouvám boty.
Balíme vercajk a s odporem trochu jíme. Atmosféra před výstupem je nepopsatelná. Napětí vzbuzuje nechuť k jídlu a vůbec k jakékoliv činnosti. Kdyby se mě teď někdo zeptal, proč jsem horolezec, neuměl bych mu odpovědět. Teprve horký čaj nás postavil na nohy. Konečně vyrážíme.
Všude kolem je ještě spousta sněhu, proto jsme se už včera rozhodli pro náhradní túru. Původně zamýšlená SZ stěna Piz Badile (3308 m) je omítnutá souvislou vrstvou zledovatělého sněhu. Pokusíme se o výstup kuloárem na Col Badilet a dále přes Toro Badil do Col Badile. Odtud vystoupíme dosud nezlezenou západní hranou na Piz Badile. Tuto kombinovanou túru považujeme za rovnocennou náhradu.
Popis v průvodci slibuje, že to nebude nijak zábavné. Poměrně slušnou pěšinou se dostáváme na ledovec, odkud se naskýtá pohled na sluncem ozářenou Cassinovu cestu. Fascinováni tou krásou se pomalu navazujeme a postupujeme směrem k našemu kuloáru. Obrovský sérak nás nutí používat cepínu. Konečně jsme pod vlastní stěnou. To co tady vidíme nám bere dech. Okrajová trhlina je asi deset metrů široká a ledovec kuloáru nad ní visí jako gigantický lyžařský můstek. Něco takového jsme tedy nečekali. Rozhodli jsme se tu obludu obejít po skále vpravo.
Jirka se do toho směle pouští. Je to těžké a zdlouhavé, ke slovu přichází technika se vším všudy. Ze sluncem ozářených rampouchů, které visí asi sto metrů nad námi, crčí praménky vody. Podle zákona schválnosti se soustřeďují zrovna do nejchoulostivějšího místa první délky, takže to tam vypadá jako pod sprchou. Můj přítel tuto situaci komentuje obzvláště vybranými výrazy. Obdivuji se jeho slovní zásobě, ale ani mě není nejlépe. Konečně došla řada i na mne.
Usnadňuji si výstup fixním lanem, na stanovišti se chápu cepínu a hned se pouštím do další délky. Při dobírání mám trochu času a tak se dívám na hodinky. Je neuvěřitelně pozdě. Nechce se mi věřit, že už je třináct hodin. V duchu se sloučím s představou, že dnes dosáhneme sedla.
Postupujeme nyní dobrým tempem jednu délku za druhou, ale ztracený čas už nemůžeme dohonit. Led je velmi strmý, nikde neklesá pod padesát stupňů. Jeho jakost je však nevalná, ledovcové skoby drží jen symbolicky. Postupujeme raději podle skály, která nám přece jen občas poskytuje možnost solidního jištění. Blíží se soumrak a je tedy nejvyšší čas hledat místo na bivak. O něčem takovém tu však není ani potuchy. Spíše to připomíná tobogan vylepšený několika zrcadly z vodního ledu.
Nezbývá než dvě délky sestoupit. Tam dole se přece jen něco rýsuje. Zarážím cepín, upevňuji k němu lano a slaňuji opět na stanoviště. Navazujeme druhé lano a sestupujeme ještě asi třicet metrů. Pod převislou stěnkou vysekáváme asi šedesát centimetrů širokou a dva metry dlouhou plošinku. Trvalo to skoro tři hodiny a dost jsme se při tom zahřáli. Všechny věci rozvěšujeme na skoby kolem, vaříme čaj a konečně zalézáme do žďáráku. Přes nepohodlnou polohu usínáme téměř okamžitě.
Ráno zahajujeme obvyklý rituál: vaření, balení a navazování. Po upevněných lanech vystupuji ke svému cepínu a opět se dávám do práce. Po několika délkách se kuloár chýlí ke konci. Výrazně se zúžil a nabyl na strmosti. Přibývá vodního ledu, pořád musím sekat. Také kolmé ledopády v závěrečném komínu nám dávají pořádně zabrat. Kotníky zoufale bolí od neustálého postupu po předních hrotech maček. V poledne stojíme na vrcholu Toro Badil. Trochu jíme několik bonbónů, čokoládu, pár minut odpočinku a jde se zase dál. Nyní následuje vzdušné slanění do Col Badil a dále vytoužená západní hrana.
Terénem jsme nadšeni. Několik délek nádherného lezení po pevné, sluncem vyhřáté hraně připomíná spíše Český ráj. A znovu se o své právo hlásí noc. K přenocování si upravuji pohodlnou polici, je to úplný hotel. Dlouho do noci jíme ve snaze co nejvíce odlehčit svým batohům.
Další ráno nás přivítalo přímo macešsky. V noci napadlo několik centimetrů sněhu a po snídani se strhla vánice. Parádní lezení se změnilo ve vyčerpávající skobovačku, kde musíme bojovat o každý metr. Nahoru nám zbývá nanejvýš sto padesát metrů, ale trvá to ještě několik hodin, než si stiskneme ruce před duralovým trianglem na vrcholu.
Tím jsme ovšem zdaleka nevyhráli. Čeká nás sestup nepřehlednou jižní stěnou. Do mysli se nám vkrádá pomyšlení na drama, které tu za podobných ho počasí prožilo Cassinovo družstvo. Oba už jsme promočeni až na kůži a poslední potraviny jsme snědli ráno. Proto se za každou cenu musíme dostat dolů na chatu Gianetti. Další bivak by měl tragické následky. Náš sestup vypadá podle toho. Nezdržujeme se příliš hledáním cesty. Nešetříme materiálem, slaňujeme, kde se dá. Tak se stalo, že v 18 hodin přece jen stojíme na úpatí stěny. Teprve nyní se dostavil pocit uspokojení z dobré túry.
Rozvážně kráčíme k nedaleké chatě. Je zde veselá společnost italských horolezců, kteří nás zvědavě okukují. Objednáváme si láhev vína a cigarety, takže si zakrátko všichni dobře rozumíme. Povídání, doplněné divokou gestikulací nebere konce. Únava minulých dní se však hlásí o své. Odcházíme do svého dobře vytopeného pokoje, kde nás očekávají opravdické postele a vlněné houně. Usínám s myšlenkou, že teprve kontrastem je život krásný.

© Milan Doubner, 1978


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 694
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet