Bergell 1998

Piz Badile (3308 m)

20. - 30. července 1998

„Ponorkáři“ jsou přímo pod severovýchodní stěnou a už lezou. My ostatní (já, Jindra, John) a Jiří, se kterým jsme se šťastně setkali, stavíme stany na úpatí severního pilíře a čekáme jak se vyvine počasí. Jdeme spát brzy. Ve spánku nám však brání křik a řev ozývající se ze severního pilíře. Snaží se tam slanit dva zoufalci. Evidentně se jim to moc nedaří a zcela jistě to snášejí velmi těžko. Kolem půlnoci hluk utichá, asi bivakují.
Ve čtvrtek 23. červernce 1998, kolem páté hodiny ranní, opouštíme stany. Celou noc bylo jasno, ráno je chladné, počasí vypadá nadějně. Jdeme po úpatí severního pilíře až k místu, kde je možné odbočit přímo do severovýchodní stěny. Zde u odbočky necháváme mačky a teleskopické hůlky, které nám pomohly při cestě přes sněhová pole. Napojení na Cassinovu cestu je dlouhé pár set metrů a je celkem snadno schůdné, jen místy stupeň obtížnosti II - III. Asi v polovině, této většinou vodorovně vedoucí téměř pěšinky, je sněhová překážka. Je to asi 60 m dlouhé sněhové pole. První jde daleko před námi Jindra a zkouší ho přejít po sněhu, bez maček a cepínu to ale vypadá celkem dramaticky. Při pohledu na něj si vybavujeme rozhovor s místním horským vůdcem, který nám sliboval na naší cestě jeskyňářský úsek. Je rozhodnuto, vrchem to nepůjde, musíme dovnitř. Noříme se do tmy a lezeme vodorovným a vodovodním komínem. Pravá noha se vzpírá o slizkou skálu a levá noha se snaží najít oporu v ledu, to vše za vydatné vodní sprchy a při teplotě těsně nad bodem mrazu. K našemu velkému překvapení se z černé díry dostáváme všichni bez úhony. Osvěženi touto ranní sprchou pokračujeme ještě po lávce a ve třetím výrazném koutu poznáváme začátek Cassinovy cesty.
První jde Jindra s Jiřím, pak já s Johnem, který vyvádí první délku krásným koutem. Vychází slunce a my blaženě chytáme jeho paprsky, protože víme, že nás brzy opustí a celý den polezeme ve stínu. Vypadá to slibně, nacházíme dostatek skob a na štandech jsou Pezlovy nýty. Radujeme, že jsme v cestě jediní. Máme kliku, ošklivé počasí z předcházejících dnů nepřilákalo obvyklé davy Cassina chtivých výletníků. Ve „špičce“ se tu prý čeká mnoho hodin ve frontě pod nástupem…
Cesta se nám nezdá ani těžká ani lehká, dá se říci, že nám příležitostným výletníkům do hor naprosto vyhovuje. Snažíme se jít co nejrychleji. John vyrazil v nových lezečkách, ale kolika výrazy obdařil své Genusy se spočítat nedá. Původně počítal s tím, že si je na štandech bude zouvat, ale v zájmu urychlení postupu trpí. Ještě, že já mám už čtvrtým rokem Ninji bez tkaniček. Střídáme se vzájemně ve vyvádění a jde nám to od ruky. Aby ne, jsou to samé trojky až maximálně pětky. Cestou míjíme Cassinovy bivaky, ve spárách jsou ještě dřevěné klíny a i skoby pamětnice jsou pěkné.
První pauzu na občerstvení děláme pod jedním z nejtěžších míst, které jsou v cestě. Pořadí je stále stejné. První jde do kouta Jindra. Mlčí. Pod dlouhou černou smycí stálicí odbočuje doprava a dobře dělá. Problém je vyřešen. Jindra hlásí, že právě tento úhybný manévr je asi klíčový. Z naší dvojice vyráží na prvním konci lana John. Po tomto pětkovém koutu pokračuje cesta v rásných typických bergellských plotnách. Skála je pevná a ukloněná. I zde se potvrzuje, že Cassinova díla patří k těm nejhezčím. Cesta vede odspodu až téměř na vrchol koutem, který se klikatí. Znamená to, že se dost obtížně z cesty slaňuje. Už jsme na cestě déle než 10 hodin a snažíme se přijít na to, jak bychom náš postup urychlili. Vždyť v průvodci je doba výstupu 6 – 12 hodin. Máme naprosto ideální počasí. Je teplo, bezvětří, jasno a krásná viditelnost. Délky jsou za IV - V. Sice se dostavuje do našich údů únava, ale stále postupujeme bez obtíží. Když tu přichází podle mě nejtěžší úsek cesty. Je to pro změnu kout, ale tentokrát je tak úzký, že dovnitř se člověk nevejde a venkem je to celkem morálové. Skála je hladká a mokrá a navíc je kout mírně ukloněný, to znamená, že při pádu by se lezec do kouta doslova zaklínil. Když vidím Jindru, jak se hlemzá v koutě, tak na něj řvu, aby to lezl venkem, psali to v Montaně. On mi tuto přihlouplou poznámku vrátil přesně ve chvíli, kdy jsem tam byl zahlemzán úplně stejně jako on a nemohl jsem ani zajistit ani vylézt. Tato délka mě docela vyšťavila. Pak se nám do cesty postavil koutokomín, který také nebyl úplně zadarmo.
Těšili jsme se, že uvidíme západ slunce. Nestihli jsme to. Na severní pilíř jsme se dostali pozdě. Před výstupem padlo rozhodnutí, že vydrží-li počasí polezeme až na vrchol. Cassin se napojuje na severní pilíř a zde se nabízí možnost sestupu. Na vrchol je to ještě kus cesty dvojkou až trojkou. Po drobných komplikacích, kdy jsme nemohli najít vrchol, se už za naprosté tmy ubytováváme v bivakovací boudě. Je přepychová. Zasloužili se o ní členové Italského klubu alpinistů (vrchol je na hranici Švýcarska a Itálie) a nemá chybu. Na palandách se pohodlně vyspí 6 lidí. John sbírá sníh a vaří polévky a čaje. Největší dík patří Jindrovi, protože celou cestu byl v čele a ani na okamžik neztratil směr. Obdivuji Jiřího, lezl v opravdové motoristické helmě! Před usnutím listujeme ve vrcholové knížce. Je neskutečné, jaké množství lidí tam má zápisy ze stejného dne. Nejčerstvější zápis je od Magnuska s Maděrou.
Po pohodlném noclehu nás čeká cesta zpět. Severní pilíř (III), kudy sestup vede, je nejschůdnější cesta na vrchol. Je pátek a nahoru stoupá mnoho desítek lidí. Kruhy na slaňování jsou kvalitní, jen občas těžko k nalezení. Jednou se uhýbá do severovýchodní, jindy do severozápadní stěny. Největší umění je ve zdraví se vyhnout šplhavcům směřujícím vzhůru. Suma sumárum náš čas výstupu byl 17 hod (dle průvodce 6 – 12, Cassin téměř v 80 letech za 9 hodin!) a sestup nám zabral asi pět hodin (dle průvodce 2 – 3 hod).
Nedaleko místa, kde si vyzvedáváme mačky a hůlky, potkáváme dva Angličany, kteří se chystají bivakovat, aby byli ve stěně první. Je pátek, očekávají víkendový nával. Stany nacházíme neporušené. Magnusek s Maděrou jsou stále usídleni přímo pod severovýchodní stěnou Badilu. Zvažujeme, co dál. Padne rozhodnutí, že zítra balíme a přesuneme za sluncem do Val di Mello. Kousek od nás si staví stan Marek a Hofi.
V noci prší. Ráno (25.7.) Jindra hlásí, že v bazénu už spát nechce. Balíme. Začíná hřmění doprovázené četnými blesky. Balíme rychleji. S batohy na zádech odcházíme. K našemu velkému překvapení Marek s Hofim ještě spí. Vůbec je venku panující čina nerozhodila. Zrychlujeme. Blesky jsou čím dál, tím blíž. Běžíme. U chaty Sasc Füra se nezastavujeme a už ne cestou, ale potokem sbíháme do údolí. U auta se setkáváme s Magnuskem a Maděrou, po hodině dorazil i Marek s Hofim. Jejich ranní otálení se jim nevyplatilo. Cestou Marek dostal ránu, přesněji řečeno svedl zemský proud blesku. Říká se tomu „krokové napětí“, při kterém se mezi chodidly rozsvítí. Všechno dobře dopadlo. Po chvilce přestává pršet a nastává čas sušení a oslav. Odpoledne se přemisťujeme do Val di Mello.
Val di Mello na italské straně Bergellu nás nevítá příliš vlídně. Je vrchol letní turistické sezóny, což je poznat. U kempu se potkáváme se dvěma Angličany, s nimiž jsme mluvili pod Badilem. Z hor je vyhnal déšť. Val di Mello znají a doporučují nám dvě pěkné cesty Dinosauri a Metamorfosi obě za VI. Necháváme oficiální kemp za sebou a pokračujeme údolím až k místu, které našel Magnusek. Na zeleném paloučku u potoka stavíme stany. Vadou na kráse je snad jen velké množství stanů kolem nás. Ale je to zadarmo. Večer začíná pršet. Druhý den prší stále. Marek si stěžuje na bolesti v kotnících – vzpomínka na setkání s bleskem. Uvěříme, když jeho nateklé kotníky uvidíme. Marek, Hofi a Jiří vyměknou a Ponorkou se vrací domů. Prší. Ve stanu pro dva jsme tři. Občas na pár minut přestane pršet. Zjišťujeme, že stany kolem mizí. Protáhneme kosti, uvaříme a zase začne pršet. Odpoledne jsme na paloučku sami. Stále prší. Každé ráno kolem nás prochází úžasný pasáček krav, se kterým jsme se skamarádili přesto, že italsky umíme jen „bondžórno“. Ve stanu je těsno. V noci opět prší.
Ráno je jasná obloha. Neváháme a vydáváme se směrem pod Dinosaura. Není to obtížné, kempujeme přímo ve spádnici, stačí jen přebrodit potok, přejít turistickou cestu a zalesněným žlábkem stoupat směrem k nástupu do jižní stěny. Lezba je tu velmi příjemná. Cesta Dinosaurus vede v krásné pevné skále převážně spárami. Na klíčových místech jsou skoby, ale postupové jištění dáváme svoje. Pohledy do zeleného údolí jsou příjemným zpestřením programu po dvou dnech strávených ve stanu. Druhý den (29.7.) lezeme druhou doporučenou cestu Metamorfosi, která je vlastně pokračováním Dinosaura. Sestupujeme v obou případech zalesněným žlábkem. A v obou případech výlet končíme koupelí v ledovém potoce. Brrr.
Domů jedeme Škodou 120. Je nás pět. Část zavazadel jsme poslali s Ponorkou a jen díky tomu se do auta jakž takž vejdeme.

Závěrem:

Piz Badile (3308 m), Švýcarsko, Val Bregaglia, Bergell, součást Rétských Alp
Prvovýstup: 14. – 16. července 1937, R. Cassin, G. Esposito, V. Ratti, M. Molteni, G. Valsecchi (poslední dva jmenovaní při sestupu zahynuli)
Výstup: severovýchodní stěna, Via Cassin, výška 800 m, klasifikace V+ A0
Sestup: podél severního pilíře, jsou tam kvalitní kruhy, ale je třeba je hledat
Přístup: z vesnice Bondo (zde se platí poplatek za výjezd směr Laret, až na konci této prašné cesty se parkuje). Pěšky směr

  1. chata Sasc Füra, pro nástup od severního pilíře („vydlážděné“ plácky pro stany pod pilířem);
  2. chata Sciora, pro nástup z ledovce přímo pod severovýchodní stěnou (na skalnatém pahorku pod stěnou je bivak).

Sestava: já (Pavel Mareš), Johny (Honza Kubáč), Jindra Racek ml. O 2 dny dříve vyrazili Ponorkou (VW transit, rok výroby ±1957), Marek Peler, Hofi (Petr Hofman), Maděra (Martin Voják), Magnusek (Martin Klonfar), Jirka George Vonka
Na vrchol se dostali: Pavel, Johny, Jindra a Jiří Cassinovou cestou a Magnusek s Maděrou dílem Cestou květin, dílem Cassinem.
Ještě se povedlo: Magnusek, Jiří, Maděra vylezli na Sciora Dafora cestou Fuorikante

© Pavel Mareš


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 1395
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet