Nejen recenze

Cesta na vrchol

Život jako horolezecké dobrodružství

Kromě výpravných fotografických knih, popisuje většina knih s horolezeckou tématikou jednu nebo jen několik významných expedic. Spíše výjimkou jsou čistě životopisné knihy. Horolezci si je však píšou sami nebo, pokud potřebuje jejich projev trochu poopravit, ve spolupráci s dalšími autory (například dvojice Josef Rakoncaj - Miloň Jasanský nebo Jarýk Stejskal - Milan Vranka). Životopisná kniha Chrise Boningtona je v tomto směru naprostou zvláštností, protože ji napsal, byť určitě s podklady a korekcemi samotného Boningtona, někdo úplně jiný - Jim Curran, spoluúčastník několika Boningtonových expedic.

O významném britském horolezci se tu tak dovídáme pouze ve třetí osobě. V celé knize proto není moc osobních postřehů nebo pocitů a lze ji považovat spíše za suchý výčet výstupů. Zatímco Boningtonovy začátky, rodinné zázemí a dokonce politické smýšlení jeho matky jsou podrobně rozepsány, ke konci knihy se kapitoly obsahově jaksi zkracují.
Například popisu okolností zmizení Johna Taskera a Petera Boardmana na SV hřebenu Everestu (1982) jsou věnovány asi tři tiskové stránky a krátký dovětek, že „o několik let později nalezla jistá kazašská výprava na vrcholcích tělo Petera Boardmana“ (str. 201). Podle článku v Lidových novinách z jara 1992 však „Valerij Chriščatyj nalezl zbytky zasněženého stanu s mrtvolou Petera Boardmana (…) ve stanu byly rovněž nalezeny horolezcovy deníky“. Zajímavé je, že Chris Bonington byl editorem knihy Great Climbs (1994), kam svou kapitolou přispěl právě „jistý“ Valerij Chriščatyj¹. V tomto konkrétním případě je pro českého čtenáře podrobnější (a výrazně emotivnější) popis dostupnější v knize BÍLÉ PEKLO (Altituda, Vsetín 2000), kde jsou úryvky z knih Chrise Boningtona a Charlese Clarka: Everest, the Unclimbed Ridge (1984) a Marie Coffey: Fragile Edge (1989). Celkem nic nového jsem se také nedozvěděl o pověstné expedici a sestupu z Ogre (1977) nebo o prvovýstupu na Kongur (1981).
Jedním z důvodů může být i poněkud nešťastně zvolený způsob doprovodných ilustrací: žádné mapy nebo schémata, jen černobílé fotografie, často malého formátu a rodinného charakteru. Za to je však každá kapitola (celkem jich je 28) doplněná o vlastnoruční kresby Chrise Boningtona, např. „Dům, v němž během války žila v Londýně Chrisova matka Helen“.
Horolezecké názvosloví je překladateli resp. odpovědné redaktorce úplně cizí: trasa vedoucí přes kolosální převisy a překlopené stěny (str. 110) [Americká direttissima v západní stěně Petit Dru], při snaze vyšplhat se do převislé komínové trhliny (str. 85), průrvy lemované ledem (str. 94), podíval se do průrvy (str. 140), zoufalý sestup strží (str. 62), druhá strž na levé straně pásu (str. 149), k rokli vedoucí (str. 157), roklí (str. 225), záchrana v rozsedlinách(str. 111) [myšleno v ledovcových trhlinách], „démonického krále se stupačkami“ (str. 98, 158, 166, 204, 225), [mačkami, pochopitelně], špatně chráněný úsek pokrytý ledem (str. 112) [špatně zajištěný úsek pokrytý ledem].
West Cwm se nepřekládá jako západní ledovcový kar (str. 140, 212) [nepřekládá se vůbec] zato Captain Noel (str. 103) se naopak bez obav může přeložit jako kapitán [J. B. L.] Noel a obvykle se Falešná válka (str. 22), tj. období od 3. září 1939, kdy Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku do dubna 1940, nazývá „podivná válka“ [s malým písmenem na začátku]. Žádost o vízum na cestu do indického Skardu (str. 164) nebo indického Gilgitu (str. 185) by žádného pákistánského úředníka určitě nepotěšila.
Druhému ledovcovému poli (str. 89 a dále) na Eigeru se česky říká Druhé ledové pole a Bílý pavouk (str. 94) se jmenuje prostě jen Pavouk (německy „die Spinne“). Eiger Direct (str. 95) a Přímá severní stěna Eigeru v podpůrné roli (str. 244) snad srozumitelné jsou, ale česky to není. Je zřejmé, že si překladatel nebyl moc jistý, o čem se v knize vlastně píše: štíty ledovce Gangótri (str. 231) jsou štíty nad ledovcem Gangótri, expedice do peruánského Alpamaya (str. 117) měla být expedice na peruánské Alpamayo. Carstenz-toppen (str. 227) je Carstenszova pyramida, Paineské vrcholy (str. 95) by snad bylo lepší přeložit jako vrcholy nebo věže Paine a severní stěnu Bodu 20,309 (str. 245) jako severní stěnu Kóty 6190 m, východní stěna Everestu (Kangšung) resp. vystoupili pod Kangšung (str. 198 resp. str. 199) je prostě kangšunská (tj. východní) stěna Everestu.
Přepis jmen z jazyků, které se nepíší latinkou, bývá problémem. Nicméně, jestliže se použije český přepis, například pro expedici na Džannu (str. 190) [anglický přepis je Jannu], pak by asi měla být Annapúrna (str. 63, 125) a místo kištwarský (str. 144, 153, 254) kištvárský nebo spíše kištuárský a Khyberský (str. 174) Chajbarský [průsmyk]. Manželka Geeta (str. 230) by měla být psaná jako Gíta a hinduistický obřad puja (str. 230) jako púdža.
Nehledě na typografické chyby Argentěere (str. 244), Bjřrn (str. 245) a Gore--Tex (str. 152) je na knize patrný nedostatek odborné redakce. A tak můžeme číst staré klišé pokořitelé Everestu (str. 152), dozvědět se o novém způsobu lezení v tzv. alpinském stylu (str. 144 ad.) a obdivovat, co všechno horolezci musí vydržet a dokázat, například vysekávat šlépěje do tvrdého ledu (str. 78), zatloukat skoby do zpráchnivělé skály (str. 156), může se jim vytrhnout ze skály kotva (str. 215), a pokud nenosí náhradní válce s kyslíkem (str. 159) mohou postupně začít halucinovat (str. 158) a vypouštět bublinatou pěnu (str. 169) [Je nějaká pěna bez bublin?]
Centrální vrchol Paine je psán jednou (str. 98) s velkým „C“, ale podruhé s malým „c“ (str. 101 a 105). Též šerpové (str. 135, 136, 174, 193) by se snad jako jméno etnika mělo psát s velkým „Š“. Dvouačtvrpalcový fotoaparát Hasselblad (str. 105) je možno přeložit jako středoformátový a tvrzení, že se navzájem vyfotografovali černobílým fotoaparátem (str. 100), je stejně odvážné jako tvrdit, že Black & White je černobílá whisky.

Jim Curran suverénně tvrdí, že „Tato epopej [sestup z Ogre v roce 1977] se dozajista zařadila mezi nejtrýznivější a nejvleklejší sebezáchranné operace v dějinách horolezectví, která hravě překonala i sólový boj o přežití Joea Simpsona v Andách o deset let později“ (str. 170). Težko by šlo s takovým tvrzením polemizovat, kdyby byl autor přímým účastníkem této záchranné akce. Bohužel z téhož samého důvodu však také kniha CESTA NA VRCHOL celkově vyznívá strojeně a vyumělkovaně a právě proto je například životopisná kniha zmíněného Joe Simpsona HRA DUCHŮ daleko věrohodnější. Nekoupením knihy se ušetří pěkná sumička 225,- Kč, za kterou se už dá pořídit malá láhev výše zmíněného nápoje. Tak na zdraví! A nezačnete postupně halucinovat a vypouštět bublinatou pěnu!

Jim Curran: CESTA NA VRCHOL (předmluvu napsal Reinhold Messner), z anglického originálu High Achiever přeložil Jiří Kobělka. V koedici s Euromedia Group k.s. - Knižní klub vydalo nakladatelství Brána, odpovědná redaktorka Marie Bělíková, vydání první, Praha 2001, náklad a doporučená cena neuvedeny.
Stejná redaktorka a stejně „kvalitní“ překlad je i v další knize Chrise Boningtona BÍLÉ TAJEMSTVÍ TIBETU, kterou též vydalo nakladatelství Brána.
Poznámky:
(¹): V češtině Great Climbs vyšly pod titulem Slavné výstupy. První vydání nakladatelství Trango, Vsetín 1995(?), včetně fotografií 495,- Kč. Druhé vydání, rozdělené do dvou svazků ovšem bez fotografií, vydalo nakladatelství Altituda, Vsetín 2001, 2x 295,- Kč!Sám Valerij Chriščatij zahynul při výstupu na Chan Tengri v roce 1993.
(²): Více informací s fotografiemi a nákresem výstupů bylo otištěno například v seriálu Jiřího Nováka Velké cesty, který vycházel v časopise Stadión v první polovině osmdesátých let.

© František Vítek, 2002

Další recenze:



NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 823
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuZpet