Výlet pana B., tentokráte na „Borneo“

( B. - podle potřeby možno doplnit: Broučka, Bragliho, Benedikta ap.)

Nová MoskvaProtože za bolševika mnoho cest do hor začínalo právě v Moskvě, tak logicky i cesta na Borneo začala také tam. Moskva - 10 milionů obyvatel, kdo tam nebyl v posledních pěti letech, jakoby tam nebyl nikdy. Opravené ulice, desetitisíce aut, nádherné holky (a neskutečně ohozené - žádný ze světových módních salónů si nedovolí nemít zde své obchody), nejméně 50 druhů lahváčů na každém rohu a ve všech hospodách „kroucené“ pivo.
I jako Pražák křtěný Vltavou musím uznat, že Praha je proti Moskvě obyčejná vesnická díra. Světové metropoli odpovídají i ceny, ale není to tak zlé: 1 rubl je asi 1 koruna, přesně 1,1. Ve fast foodu stojí půlka kuřete s přílohou a pivem cca 70 - 80 Kč, pivo lahváč tuzemské 15 - 20 Kč, import 15 - 60 Kč, ale pít se dají všechna, pivo kroucené 25 - 40 Kč. Oběd v restauraci v centru nebo lobby baru tří hvězdičkového hotelu 300 - 400 Kč. Láhev šampusu tamtéž 100 Kč, 100 gramů vodky za 30 Kč. Zpáteční letenka Praha - Irkutsk se dá pořídit za 15000 Kč.

SrednijNa ruských letadlech jsem uletěl asi 11000 km - bez jakýchkoliv problémů. Z letiště Vnukovo (vše VIP = občerstvení a drobné suvenýry v ceně letenky) v Il-74 směr Murmansk asi 2 hodiny (bohužel vrak ponorky Kursk mi nechtěli ukázat) a dále další 4 hodiny na ostrov Srednij, který leží již za polárním kruhem. Zde doplňujeme palivo a setkáváme se poprvé s „pravou ruskou zimou“ -26 °C. Než pořídím pár fotek už mi mráz zalezl za nehty.

Severní pólJe 10. dubna 2002 asi 13 hodin pražského času. Ale tady je stejně jedno jaký je čas a kolik je hodin. Slunce visí na obloze celých 24 hodin. Stojím uprostřed ledové pustiny na pomyslném bodě nazvaném Severní pól, je úplné bezvětří a -35 °C. Nejlepší je horký kafe z termosky a přípitek opravdu slušně vychlazenou vodkou. Ještě pomočíme „severní patník“ a nádherně křupajícím sněhem se došouráme k helikoptéře, která nás dopraví na ledovou základnu BORNEO, asi 150 kilometrů jižněji.

BorneoBorneo je hotová nirvána - dvojitý stan s vnitřní izolací a izolovanou podlahou, vytápěný bufíkem na 20 °C (venkovní teplota se pohybuje v rozmezí -30 °C až -35 °C). Teplé jídlo třikrát denně, švédský stůl a slunce nad hlavou nepřetržitě. Koňak se dodává v kanystrech a vodka v kartonech. A po celý den je možné se potkat se zajímavými lidmi, od zpěváka populárního muzikálu Nord-Ost až po starého mořského vlka, který sloužil ještě pod kapitánem Krasinem.

Psí spřeženíPlnými doušky si užíváme „oddechový čas“. Dva zápřahy polárních psů má na starosti sympatický Nor. Rusky sice neumí, ale v pití s nimi dokáže udržet krok celé hodiny. Jízda na saních je řádně mrazivá i v polárním kompletu plněném čínským prachovým peřím. A tak je lepší stát na špačkách jako psovod a občas si zaklusat za saněmi. Jen té mojí norštině hafani ne a ne porozumět a tak na óoochhoií, reagují zcela po svém.

FrantíciObčas přiletí letadlo, vysadí v ledové pustině další pošuky, kteří si zabalí sáňky, nazují lyže a vydají se směrem k pomyslnému bodu, nazývanému Severní pól. Než k němu dojdou, tak bude zase jinde. Tedy: pól zůstává samozřejmě na jednom místě, ale led nad ním se pořád pohybuje - driftuje a proto je každá fotografie ze Severního pólu z jiného místa ledu. V době naší návštěvy se posouval denně led o 3 až 5 km v jednom směru, ale prodriftoval 10 až 12 km za den.

YamahaAbych se pořád neflákal kolem stanu, tak jsem si zapůjčil - po zkušenostech na silničním a vodním skútru - skútr sněžný. Měli zde třímístnou Yamahu a to je opravdu medvěd k pohledání. Na ledu přes zmrzlé trhliny byla 40 vražedná rychlost, hlavně se člověk bojí šikmých nájezdů, aby se nepřevrátil. Tam, kde je rovná plocha, jsem ho však vyzkoušel mezi 60 až 80 km v hodině. A to už jsem měl oči navrch hlavy a v nich zalisované chlupy od ušanky (tu netřeba v Praze shánět, na moskevském Arbatu jich mají miliony). Takže na závěr jsem obdržel osvědčení o absolvování kurzu řízení „sněgochoda“ - první vydané na 89° severní šířky.

BorneoDva dny jsme se střídali a společně s vzduchoplavcem Serjožou se snažili uvést do chodu trysky a potrubí teplovzdušných hořáků. Teprve „pozdě večer“ druhého dne se nám to podařilo. Obrovská barevná koule se naplnila horkým vzduchem a my jsme se vznesli k azurové obloze. Neměli jsme strach, že uletíme někam za Frantou Běhounkem, proutěnou gondolu jsme měli pevně připoutánu k místnímu modelu buldozeru „Stalinec“. A když se vzduch v balónu ochladil, tak Serjoža zatopil a my zůstali viset nad Borneem.

Ledová pustinaProtože z našeho plánu vypadlo safari na Špicberkách, snažili jsme se je zde nějak nahradit a chodili na procházky okolo tábora. I když nás většinou doprovázel „místní Aljoša“, s kulovnicí a pistolí, žádného bílého míšu jsme ani nespatřili ani nepotkali. Jenom nekonečné haldy namodralého ledu, změť ker a trhlin. V jedné z nich jsem málem nechal polární kecky, které jsem si pořádně nezavázal.
Pomalu se přiblížil konec pobytu na Borneu a s ním i naše „pasování na polárníky“. Vypít solený čaj, to je radost pro člověka znalého tibetských mravů, také syrová ryba se dá jíst, ale kořalka zvaná čilingarovka¹ s vámi pořádně zatřepe!

Poznámka (¹): A. N. Čilingarov je prezidentem Asociace ruských polárníků

Zažil, nafotil a sepsal v dubnu 2002 Ben
© Karel Benedikt, 2002


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 1530 Zpět na úvodní stránkuzpet