Dolomity 1999

Marmolada & Tre Cime

aneb proč se jezdí do Dolomit a ne do Saussurit

1. - 7. července 1999

Tre Cime

Za zvukomalebný název Dolomit může mineralog a geolog Déodat Guy Silvian Tancrede de Gratet de Dolomieu. Jak jeho jméno napovídá, pochází z francouzského městečka Dolomieu, ležícího mezi Lyonem a Grenoblem. Při své výpravě do Jižních vápencových Alp v 80. letech 18. století si domů odnesl několik úlomků bílé vápencové horniny. Při jejich zkoumání zjistil, že tento vápenec při styku s kyselinou solnou téměř nevzpěnil, jak se běžně stávalo u dosud známých druhů vápence. O radu požádal ženevského profesora Nicolase Théodora Saussureho (byl to syn slavného Horace Bénédicta Saussura, jenž se vypsáním ceny za dosažení vrcholu Mont Blancu de facto zasloužil o první vylezení nejvyšší hory Evropy v roce 1786 a osobně dosáhl vrcholu o rok později, aby tam prováděl vědecká pozorování). Nicolas Théodor Saussure vzorky analyzoval a zjistil, že hornina nemá stavbu dosud známého vápence, nýbrž, že se jedná o prozatím neznámý podvojný uhličitan vápenato - hořečnatý s chemickým vzorcem CaMg(CO3)2. Pan Dolomieu navrhl, aby nově objevený minerál, který tvoří převážnou část Jižních vápencových Alp, dostal název „saussurit“, zatímco pan Saussure ve vědeckém světě představil novou horninu jako „dolomit“. To je „drobnost“, díky které jsme nepřijeli do Saussurit, ale do Dolomit.
Marmolada je nazývána „Královnou Dolomit“, o tom není sporu, ale jak je to vlastně s tím názvem? Marmeláda, Marmolada, nebo Marmolata. Marmolada je to italsky, německý název Marmolata se používá jen výjimečně, ale pro nás je to Marmoška. My se chceme na tento 3342 m vysoký kopec podívat z méně známé strany, od jihu.
Je nás osm: Johny (Honza Kubáč), Magnusek (Martin Klonfar), Jirka George Vonka, Ajdam (Jeho Blahorodí Adam Adamovič Adamov z Adamova u Adamova), Čenda (Honza Černoch), Aramis (Jakub Novák), Matěj Mareš a já (Pavel Mareš).
Z hlavní silnice odbočíme na Malgu Ciapelu (1446 m) a po průjezdu kempem parkujeme na konci silnice. Balíme, pak pochodujeme směr Passo Ombretta, kde je bivakovací chata Marco dal Bianco (2730 m). Údolí Ombretta, kudy výšlap vede, je pastva pro oči. Zelené louky, krávy, modrá obloha, slunce a okolní skály vytvářejí těžko popsatelný kýč. Na pravé straně vidíme hřeben Serauta. Právě tam na jaře roku 1916 vybudovali italští Alpini důmyslné opevnění, které bylo nedobytnou skalní baštou a umožňovalo Italům čtyřiceti(!) kanóny ostřelovat rakouské pozice přímo pod nimi na severní straně Marmolady. Všechny válečné pozůstalosti na Marmoladě sloužily pouze jako prostředek pro vybudováni pozic, ale vážnější vojenské střetnutí tu neproběhlo. Před započetím útočných akcí byly italské i rakouské jednotky odvolány na jiná bojiště.
U chaty Ombretta Falier je malá vysokohorská zoologická zahrada pod širým nebem. Od chaty vede strmý výstup pod jižní stěnu. Je vedro. Podél jižní stěny stoupáme sutí do sedla Ombretta. Přímo v sedle jsou pozůstatky z válečného období první světové války. Prostorné síně vytesané ve skále jsou plné sněhu, ale jako nouzový úkryt by, s trochou fantazie, mohly posloužit. V bivakovací chatě Marco dal Bianco, která je položena přímo v sedle, se vyspí devět lidí pohodlně, ale připadá nám nekolegiální obsadit ji celou a navíc se všichni táhneme se stany. V okolí je dostatek plácků pro naše čtyři přenosná obydlí. Pro vodu se dá seběhnout na východ i na západ, kde tají sněhy.
Magnusek s Matějem a Ajdam s Jiřím mají jasno, pokusí se o Gognu a o Vinatzera. Čenda s Aramisem jdou klasickou starou cestou a já s Johnem se pokusíme nalézt do Nové cesty.
Druhý den ráno se opravdu začínáme trousit k nástupům. My s Johnem se snažíme vylézt první délku, ale povede se nám to až po dvou hodinách. Nebyla to zdaleka ta nejtěžší a cesta je dlouhá. Rozhodnuto. Přecenili jsme své síly a proto slaňujeme. Ke stanům se vracíme kolem 10 hodiny a pozorujeme, jak se vede zbytku zájezdu. Čenda s Aramisem postupují celkem s přehledem, na ostatní nevidíme. Když nám nevyšel plán „A“, zkoušíme plán „B“. Tím je cesta na vrchol ferátou.
V západním úbočí jižní stěny nacházíme počátek feráty a první zástupy turistů z Čech. Je začátek července, prodloužené volno. Dámy s pečlivě upravenou trvalou a zlatými řetízky na krku balancují na kramlích. Tátové jim asi utekli, čemuž se vůbec nedivím. My máme helmy, sedací úvazky, příruční batohy s rezervním oblečením, lékárničku, fólii na mrtvoly, píšťalku, mapu, smysl pro orientaci, tři müsli tyčinky, 1,5 litru iontového nápoje na osobu, tabulku čokolády, pohorky s vibramem a kvalitní sluneční brýle s ochranným UV filtrem. Asi zbytečně. Potkali jsme mladé slečny od Šumperka, jak sestupují v protisměru. Měly šortky, adidasky a nátělníky s úžasně hlubokým výstřihem. S Johnem jen zíráme - je to naše první feráta v životě. Na vrcholu pro změnu potkáváme turisty z Holandska. S výbavou kterou mají, by pro ně nebyla žádným problémem ani K2. Panuje neskutečně krásné počasí. Úplné bezvětří a obloha vymetená, jak má být.
Při pohledu na ledovec si jen těžko představujme, jak to tu vypadalo mezi lety 1916 a 1917. Za první světové války byl celý ledovec doslova prošpikován mnohakilometrovými štolami. Ty, spolu s důmyslným systémem lanovek a úzkorozchodných vojenských drah, umožňovaly Rakušanům poměrně spolehlivé zásobování tzv. bodů „D“ (Dodici) a „U“ (Undici) a odtud mohli atakovat Italy v Serautě. Ani z těchto míst nebylo vítězů ani poražených. Jen mnoho mrtvých na obou stranách.
Čenda s Aramisem uspěli a mají svojí první velkou cestu za sebou. Ostatní se před setměním nevracejí. Na velké polici ve stěně vidíme světla. Magnusek s Matějem tam bivakují.
V neděli 4.7. nalézáme do Staré cesty. Lezu s Johnem a za námi Ajdam s Jiřím, kteří se včera pokoušeli o Vinatzera, ale kamsi zabloudili a na zem se vrátili až pozdě večer. Stará je skvělá. Přiměřeně těžká, spíše lehká. Helma je nutností, protože z tajícího sněhu vysoko nad námi padá neustále kamení. Když už máme půlku za sebou, zatahuje se obloha. Na obzoru jsou vidět blesky. Zatím stále lezeme vzhůru. Po třetím, tentokrát už dosti blízkém zahřmění velíme na ústup. Slanili jsme akorát včas a jsme rádi, že jsme se tak rozhodli. Debatujeme o tom, kde asi jsou Magnusek a Matějem. Uleví se nám, když večer oba přicházejí. V té největší bouřce byli pár délek pod vrcholem a prý jim stály vlasy na hlavě. Naše bilance není nejskvělejší. Na vrcholu byli: Magnusek s Matějem (cesta Gogna), Čenda s Aramisem (Stará cesta), já s Johnem ferátou.
Druhý den ráno nás budí povědomé hlasy. Rakváči lezou! Jdeme se na ně podívat. Igor (Novák), Jindra Racek (starší), Martin Černý, Víťa Appel, všichni bojují se Starou cestou. Nakonec neuspějí. Domluva zní, že se pozítří sejdeme pod Čimama. Cesta k Čimám je veselá i díky popíkové pecce Francie šedesátých let od Clauda Françoise (fanynky mu neřeknou jinak než „Kloklo“) La ferme du bonheur, která se line z reproduktorů téměř bez ustání. Díky pozdní hodině se vyhýbáme placení za výjezd k Čimám. Druhý den celkem úspěšně lezeme. Večer na svátek Mistra Jana Husa je deštivo, tak se uchylujeme do jednoho srubu v údolí, kde slavíme Magnuskovy narozeniny. Pobyt ve srubu spojujeme s výšlapem na Monte Piano.
Monte Piano (2325 m) je rozlehlá náhorní plošina, ze které je mimo jiné i nezvyklý výhled na Čimy. Od léta 1915 se hora stala místem bojů. Jižní vrchol drželi Italové a severní dobyli Rakušané. Do podzimu roku 1917 zde zahynulo na desettisíc vojáků, přičemž se vítězství nepodařilo získat ani jedné bojující straně. Mnoho lidí zemřelo během zimy 1916 - 1917, kdy na Monte Pianu napadlo až 6 metrů sněhu a teplota klesla ke 40 °C pod nulou.
Ve středu 7. července se opět, po zavírací době závory, vracíme k Čimám, kde se šťastně setkáváme s rakváčema. Čtvrtek a pátek se snažíme ještě něco vylézt a zájezd končíme v sobotu ráno.
Vylezeno:

Marmolada:

Cima Grande

Cima Piccola

Picollissima

Ovest

© Pavel Mareš, 2000


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 1023
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet