Denali

Mrazivé aljašské dobrodružství

Výstup přes West Buttress na Mt. McKinley je považován za dlouhý pochod ve sněhu se všemi problémy s tím spojenými. To je víceméně pravda. Je však nutno podotknout, že pokud byste si měli v nevhodnou chvíli během cesty přišlápnout rozvázanou tkaničku, pravděpodobně zemřete.

Jon Krakauer, Eiger Dreams

Příjezd na Aljašku

Denali (Mt. McKinley) Sešli jsme se v Anchorage 5. května 2001, každý se dvěma obrovskými zavadly, útržkovitými informacemi a společným snem o Denali. Počasí bylo pod psa. Sotva jsem nakoukl do vkrádající se noci, byl jsem zahnán zpět do letištní haly sněhovou přeháňkou hnanou čerstvým pacifickým větrem. Zasněžené okolí Anchorage dokreslovalo situaci…
Cesta z Londýna na Aljašku je dlouhá. Stála mě spoustu námahy, peněz a času na to, abych viděl, jak počasí nahlodává naše plány. Nezbývalo než počkat na Petra z Prahy, vyslechnout si horké novinky z domova a využít pár hodin spánku v rohu letištní haly.

V Talkeetně

Po příjezdu do Talkeetny druhý den k polednímu jsme nevěděli, máme-li brečet nebo se smát. Celé městečko bylo pod třičtvrtě metru silnou vrstvou sněhu a oblohu zakrývaly těžké olověné mraky. Chtěli jsme se na místě otočit a udělat to, co by udělal každý normální člověk, vážící si svého času - strávit dovolenou pěkně v teple. Situace se poněkud zlepšila, když jsme zaparkovali dodávku u sídla McKinley Air Services. Byla to malá jurta na kraji místního letiště s cessnou 185 stojící opodál. Ta se až na malou díru v pravém křídle zdála být v dobrém stavu. Dvoučlenný tým McKinley Air se ukázal být jednou z nejpříjemnějších leteckých společností operujících v Talkeetně, zvláště když jsme byli prvními horolezeckými zákazníky sezóny. Poté, co jsme strávili několik hodin pobíháním mezi naší základnou na letišti, registrací v Centru Národního parku Denali (sestávající především z přednášky o tom, jak zacházet s vlastním biologickým a ostatním odpadem) a dokoupením neoprénových návleků, jsme začali s přebalováním. Keli s kolegyní diskrétně opustily svou kancelář. Přestože to zpočátku vypadalo, že v jurtě explodovala bomba, za hodinku jsme vše vměstnali do malé cessny a namačkáni mezi naším harampádím jsme čekali na odlet. Když nám Keli říkala, že běžně vozí tři pasažéry s plnou výbavou, nemohli jsme tomu uvěřit. Jakoby zázrakem se vyčasilo a během hodinového letu na ledovec jsme mohli vychutnávat krásu věčného ledu a sněhu z ptačí perspektivy.

Vzhůru po Kahiltně

Na ledovci ve výšce 2200 metrů jsme přistáli poněkud pozdě, bylo již po šesté hodině večer. Plni očekávání jsme ihned rozdělili veškeré vybavení mezi batohy a obrovskou kupu věcí uloženou na plastikových sáních, vyfasovali dva galony benzínu a nedočkavě vyrazili vzhůru po ledovci Kahiltna. Po třech hodinách cesty na lyžích nás vítr a večerní mráz donutil zachumlat se do péřových bund a zabivakovat. Bylo již po desáté hodině, venku však byl stále dostatek světla, a jak se ukázalo, ve skutečnosti se zde během jarní a letní sezóny vůbec nestmívalo. Přemýšleli jsme, proč taháme ty čelovky, ke všemu s náhradními bateriemi!
Ráno jsme při vaření polévky zjistili, že zde v noci asi opravdu pořádně mrzne. Láhev olivového oleje, kterou jsme si koupili v Anchorage na přilepšenou, byla zmrzlá na kost a olej prakticky nedobytný.
Po dvou dnech těžké práce na ledovci, každý s vybavením o hmotnosti alespoň 70 kg rozdělenými mezi batoh a náklad na saních, jsme dosáhli tábora v 3700 metrech pod tzv. Motorcycle Hill. Vždy jsme vyráželi poměrně brzy, a když jsme k polednímu dorazili do tohoto tábora, byli jsme překvapeni velkým počtem lidí, kteří teprve vstávali. Posléze jsme zjistili příčinu onoho pozdního vstávání - tábor byl ve stínu až do pozdního dopoledne a do ranního mrazu se nikomu nechtělo. Po chvíli jsme na uvolněném místě postavili stan a vyrazili na naší první vynášku. Do té doby jsme v zájmu ušetření času nesli veškerý materiál najednou. Když jsme o 300 metrů výše dosáhli „Windy Corner“, potvrdilo se, že jde o pojmenování vskutku příznačné. Nechtěli jsme dále trpět v poryvech mrazivého větru, pod zmrzlým hřebenem jsme vykopali depo pro naši vynášku, několika značkami označili místo a vrátili se do tábora.

Cestou do ABC

Příští den počasí nestálo za nic. Museli jsme se opravdu nutit do další cesty. Sotva jsme minuli depo z předešlého dne, vítr se do nás opřel plnou silou a „Windy Corner“ opět nezůstal nic dlužen svému jménu. Byl jsem vpředu, a protože jsem se snažil nevystavovat větru a ostrým krystalkům přemrzlého sněhu zbylou nechráněnou část své tváře, netušil jsem, kam to vlastně jdu. „Windy Corner“ nám dal zabrat a jen několik málo lidí bylo tento den úspěšných. S přibývajícími metry jsme začínali pociťovat vliv výšky a před ABC jsme museli odpočívat každých pár kroků, lapajíce po dechu. ABC je sice jen v 4300 metrech, avšak vzhledem k subarktické poloze Denali se zde uplatňuje odstředivý efekt zemské rotace na atmosféru, která je zde proto významně řidší než v rovníkových oblastech ve stejných nadmořských výškách. Postavit stan a vybudovat ochranné zdi proti větru nám dalo řádně zabrat a po náročném dni jsme byli k smrti unaveni.

V ABC

Následující den jsme se jen pozvolna vzpamatovávali z náročného výstupu. Ačkoliv jsme netrpěli obvyklými bolestmi hlavy, po táboře jsme se pohybovali jako mátohy. Když jsem se před polednem konečně rozhodl natrvalo opustit pohodlí stanu, Petr již řezal a stavěl sněhové kvádry. Rozhodli jsme se totiž postavit iglú. Trvalo nám až do večera, než jsme úspěšně zaklenuli poslední vrcholové kvádry, aniž by nám spadly na hlavu. Stavba iglú nebyla až tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Živým důkazem toho byla skupina francouzských lezců, kteří inspirování naším evidentním úspěchem, se nás pokusili napodobit. Výsledek však připomínal spíše zhroucenou Eifelovku, než eskymácké obydlí.
Během celého dne jsme byli zahaleni jen řídkým oparem, kterým prosvítalo hřejivé slunce a v kotli pod jihozápadní stěnou jsme byli chráněni i před nepříjemným větrem. Příští den nám hory chtěly ukázat i svou méně přívětivou tvář a přes noc byl stan zavát třičtvrtě metrovou vrstvou sněhu. Foukal ledový vítr, a tak jsme den strávili dokončováním iglú. To se ukázalo být pohodlným útočištěm, velmi dobře izolujícím vnitřek od okolního světa, a další den jsme spali jak dva malí Eskymáci dlouho přes poledne.
Pomalu jsme se seznamovali s dalšími obyvateli tábora. V tuto časnou dobu na začátku sezóny zde ještě nebylo mnoho lidí a vládla mezi námi velmi otevřená a přátelská atmosféra. Obloha se následující den vyjasnila a aklimatizované skupiny lezců využívajíce pěkného počasí vyrazily na svůj vrcholový pokus. My jsme se vydali naopak směrem dolů pro naše zásoby zakopané pod „Windy Corner“. Cestou jsme potkávali množství lidí, povětšinou z Koreje. Cítili jsme únavu posledních dnů a těšili se na zasloužený den odpočinku před naším vrcholovým výstupem. Zpátky v ABC nám rangeři sdělili, že pěkné počasí nevydrží dlouho, maximálně tak dva dny. Nazítří mělo být ještě krásně, jasno a slunečno - ideální podmínky pro skupiny v „High Campu“ (5200 m). Od následujícího dne však meteorologové předpovídali přechod fronty. Měli jsme velké dilema - vyrazit či výstup odložit? Za prvé jsme nebyli řádně aklimatizováni, za druhé jsme za sebou měli náročný den a potažmo od počátku expedice si neodpočinuli. Navíc jsem neměli sbaleno a bylo již velmi pozdě. Přesto jsme se jednomyslně rozhodli pro vrcholový pokus. Věděli jsme, že jestliže jednou skončí období pěkného počasí, může trvat dny, a někdy dokonce i týdny, než opět nastanou vhodné podmínky.

Vyrážíme

Vstali jsme časně ráno. Museli jsme dokončit balení z předešlého večera, řádně ukotvit náhradní stan a zabezpečit naše zbývající věci v ABC. Zhltli jsme kotel polévky, hrnec čaje a dalším vrchovatým hrncem čaje jsme naplnili termosky. Pomalu jsme se rozloučili s naším táborem. Při pohledu nahoru do sedla o 800 metrů výše se zdálo nemožné, že ho ještě téhož dne dosáhneme, nehledě pak „High Camp“. Posledních 250 metrů pod sedlem bylo zajištěno fixy a naše tempo bylo vskutku hlemýždí. Nad sedlem jsem začal pociťovat únavu a vliv výšky, a protože se zdálo, že skupina Korejců za námi nás doslova převálcuje, poslal jsem Petra napřed do „High Campu“ zajistit dobré bivakovací místo.
Bylo již pozdní odpoledne a na ostrém hřebeni vedoucím do „High Campu“ jsme potkávali první lezce vracející se z letošního prvního úspěšného vrcholového výstupu. Najednou mladý Španěl nade mnou zakopnul a začal se kutálet po svahu přímo na mě! Sledoval jsem ho se zatajeným dechem. Kdyby jako zázrakem nedokázal svůj pád zabrzdit, jistě by mne strhl se sebou o 600 metrů níže!
Poněkud neočekávaně se jednotlivé skupinky horolezců pod námi začaly otáčet k návratu. My jsme však vytrvali a stoupali.

Noc v „High Campu“

V „High Campu“ v 5200 metrech Petr objevil a zajistil sněhovou noru, či spíše jen díru velikosti 1,5 x 1,5 x 0,5 metru. Byli jsme však šťastní, protože nám to ušetřilo spoustu práce s vybalováním, kotvením a hlavně zajištěním stanu protivětrnými zátarasy, jak jsme to již znali z ABC. Jakmile slunce zmizelo za horami, teplota rapidně poklesla. Neustálý vítr odvál jakékoliv zbývající teplo. Hlavním problémem byly ruce. Každou chvíli jsme si museli sundat výškové rukavice, abychom mohli manipulovat s vařičem či jinými věcmi. Nebylo to však možné na déle než několik sekund. Následovalo několik minut tleskání a plácání rukama se zoufalou snahou o prokrvení. Brzy jsme vzdali snahu o uvaření čaje, navzdory tomu, že zde bod varu poklesl na 65 °C. Polévku jsme zhltli vlažnou, každá vteřina po vypnutí vařiče ubírala drahocenné teplo. Petr moc nejedl, argumentujíc, že nemá hlad. Dokonce se mu ani nechtělo v této výšce a zimě vykonat večerní potřebu. Nabídl mi prášek proti průjmu. Důvěřoval jsem jeho zkušenostem a zapil ho douškem vlažného čaje. Prášek ovšem absolutně nefungoval, jak se až později ukázalo. Opravdový mráz začal po desáté hodině večer. Teplota poklesla pod hodnoty, které jsme vůbec kdy zažili. Tehdy jsem si uvědomil, že Denali je právem považován za nejchladnější kopec na světě. S přepočítáváním stupňů Celsia a Fahrenheita jsme měli problémy, vlastně jsme jen věděli, že tyto dvě stupnice se protínají na -30 °C. Toto je teplota, která je v noci běžná i v ABC.
Kolik bylo zde, jsme si netroufli odhadnout.
Přesto, že jsem byl oblečen v péřovce a zachumlán ve dvou péřových spacácích, nemohl jsem usnout. Petr vzdal spánek také. Po několika hodinách převalování ve sněhové díře jsme vstali mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno. Vstávání nám šlo v mrazivém ránu neuvěřitelně pomalu. Konečně jsme vyrazili. Bylo kolem šesté hodiny ráno. A to bylo naše štěstí.

Na vrchol

Denali (Mt. McKinley) Z našeho bivaku jsme stoupali vzhůru šikmým traverzem vedoucím na „Denali Pass“ zcela zachumláni do péřovek, flísových bund a veškerého dalšího oblečení, jež jsme měli k dispozici. Přestože jsme každou chvíli oddychovali a člověk by čekal, že se v takovém kopci zapotí, opak byl pravdou. Ani kapička potu neprosákla našimi póry během namáhavého traverzu. Po třech hodinách byla náročná část výstupu za námi. Vyšli jsme z mrazivého stínu a odměnou nám byly sluneční paprsky, které nás vítaly v sedle.
Pamatujete si ještě na tu pilulku z předešlého večera? Právě nyní přišel okamžik, kdy přestala účinkovat. Naštěstí jsme již byli na sluníčku!
Traverz byl za námi a jako bychom se ocitli v jiném světě. Vše bylo zalito zářivě jasným sluncem. Po krátké přestávce jsme pokračovali již mírnějším svahem. Každých cca 100 metrů jsme zanechávali bambusové tyčky s praporkem pro případ zhoršeného počasí. S přibývajícím časem jsme pozvolna ztráceli tempo a cítili se stále unavenější. Po sedmi hodinách výstupu jsme konečně uviděli vrchol. Bylo to v necelých šesti tisících a nám zbývalo ještě 250 výškových metrů k nejvyššímu místu Severní Ameriky.
Když jsem uviděli, co nás ještě čeká, byli jsme zdrceni. Za plochou sníženinou nazývanou příznačně „Football Field“ se tyčila vrcholová, zdálky téměř kolmá stěna. Mraky počaly zahalovat vrcholový hřeben a i okolní jedinečné panoráma se pomalu ztrácelo v houstnoucí mlze. Ponechali jsme všechny přebytečné věci včetně termosek, jídla, značek, náhradních rukavic a batohu na místě a rozhodli se pokračovat. Vždyť jsme již byli tak blízko! Nejprve jsme museli sestoupit. Ano, opravdu to byl sestup se ztrátou drahocenných metrů k „Football Field“. Na konci planinky nás čekala strmá stěnka vedoucí na vrcholový hřeben, ostrý jak břit šavle. Oba jsme měli lyžařskou hůlku pro udržení rovnováhy a cepín pro případ uklouznutí. Po překonání tří výšvihů jsme spatřili vrcholovou vlaječku. Nemohli jsme tomu uvěřit. Zanedlouho jsme stáli na vrcholu, mraky se kolem nás protrhaly a my měli Aljašku jak na dlani. Vyfotili jsme se a pochopili, proč vrcholové fotografie jsou si navzájem tak podobné. Po dosažení vrcholu jsou většinou všichni k smrti unaveni a pospíchají dolů. Ani my jsme nebyli výjimkou. Museli jsme se rychle vrátit než se zkazí počasí. Byli jsme ten den jediní na vrcholu a pouze den po letošním prvním úspěšném pokusu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se o ten jeden den opozdili. Byl to vskutku zvláštní pocit mít celou horu jen a jen pro sebe.

Cesta ještě nekončí

Po dosažení vrcholu jsme se museli dostat zpět dolů. Byli jsme velmi unaveni. Od bezpečí bivaku nás dělilo 1000 vertikálních metrů. Většina neštěstí se stává během sestupu, kdy je člověk vyčerpaný, a my jsme málem rozšířili tyto smutné statistiky. Rozhodli jsme se raději sejít přímo dolů vrcholovou stěnou, než pro delší a pozvolnější cestu po hřebeni. To bylo dozajista nebezpečnější, avšak kratší. A naším prvotním zájmem byl co nejrychlejší sestup, neboť počasí se počalo povážlivě zhoršovat. Na konci „Football Field“ jsme se s vypětím posledních sil vyškrábali zpět k našim batohům. Naštěstí to z tohoto místa bylo již jen směrem dolů a my jsme počali rychle sestupovat. Zhruba po třetině cesty k „Denali Pass“ jsme potkali dvě členky dánské První ženské expedici na McKinley. Nevěřili jsme vlastním uším, když se nás zeptali, jak je to daleko na vrchol. Bylo již poměrně pozdě, asi pět hodin odpoledne, byli jsme zahaleni hustou mlhou s minimální viditelností a počal se zvedat ostrý vítr. Jejich šance na úspěch byla minimální a také tak jsme jim to řekli. Rozhodly se pokračovat vzhůru. Nevymlouvali jsme jim to, ale bylo zřejmé, že se musí dříve či později vrátit.
Na počátku traverzu jsme snědli kousek čokolády, vypili poslední doušky čaje a začali traverzovat. Hluboko dole byl rozbrázděný povrch ledovce a spadnout v tomto místě by znamenalo nemalé potíže. Naše nálada se zlepšovala úměrně tomu, jak jsme se blížili dolnímu konci traverzu.
Byl jsem proto šokován, když jsem najednou letěl vzduchem dolů hlavou napřed. Musel jsem asi jednou mačkou zavadit o v té době již značně roztrhaný neoprénový návlek. Záhy jsem se ocitl na zledovatělém povrchu uprostřed kotrmelců a nemohl zastavit svůj pád. Částečně proto, že jsem se stále převracel, částečně proto, že svah byl velmi strmý a zledovatělý. Konečně jsem dokázal zaujmout polohu na břiše, udržet zobák cepínu zaseklý ve sněhu a pomalu zastavit svůj pád zhruba 150 metrů pod místem, kde jsem zakopl. Stalo-li by se toto na počátku traverzu, pravděpodobně bych takové štěstí neměl. Naštěstí jsem tehdy byl více opatrný.
Jak jistě všichni pochopí, nebyl to příjemný zážitek. Vyplavený adrenalin zvýšil moji tepovou frekvenci nad únosnou mez v této výšce. Myslel jsem, že mi hlava pukne bolestí z návalu krve. Nejhorší ale bylo, že jsem ztratil lyžařskou hůlku nějakých padesát metrů nad místem, kde jsem se zastavil a musel jsem se pro ni vrátit.

Těžké rozhodnutí

Otřesenému a unavenému se mi nechtělo pokračovat dále do ABC a rozhodl jsem se přespat v bivaku. Péťa, vzhledem k nejistému vývoji počasí a nepohodlí další mrazivé noci, pokračoval dále v sestupu. Snažil jsem se sledovat ho svým 300 mm objektivem, ale hřeben byl brzy zahalen klesajícími mraky, a tak nezbývalo, než mu držet palce. Druhý den jsem v husté mlze měl velké problémy najít cestu na hřeben vedoucí do sedla, ale naštěstí jsem mohl sledovat zanechané stopy ve sněhu zatím jen napůl zasněžené. Několik lezců, které jsem potkal na hřebeni, mě pozdravilo a sdělilo příznivou zprávu, že potkali Petra v sedle, kde spali, a dali mu napít. Byl jsem potěšen, když jsem se to dozvěděl. Již věděli, že jsme byli na vrcholu. Dostihl jsem i dánská děvčata v sedle. To se stalo poměrně frekventovaným místem vzhledem k tomu, že zde lezci zanechávali zásoby a další v nejistém počasí vzdávali své vrcholové pokusy. Slanil jsem po fixech a pomalu se blížil k ABC. Posledních 200 metrů jsem se doslova potácel a těšil se na shledání s Petrem. Bylo totiž šest hodin večer a on si již dělal vážné starosti, co se stalo se mnou. Očekával mě někdy už po poledni.
Mraky dále neklesaly a v ABC byl nádherný klidný podvečer. Byli jsme unaveni, ale rozhodnuti pokračovat přes „Windy Corner“ do tábora pod „Motorcycle Hill“. Počasí se mělo dále kazit a my jsme chtěli využít relativně příznivých podmínek. Cestu z ABC jsme si vychutnali naprostém bezvětří. Zapadající slunce posledními paprsky ozařovalo krajinu. Okolní štíty zlatě zářily na tmavnoucím pozadí oblohy a dokreslovaly pohádkovou atmosféru nastávající noci. Ráno jsem se nemohl vyhrabat z vyhřátého spacáku, ale stejně již nebylo kam spěchat. Petr byl dávno na nohou a vařil čaj, když jsem se konečně vyhrabal ze stanu. Jak mi sdělil, ještě než vstal, pozoroval můj spálený obličej s oteklými a rozpraskanými rty vykukující ze spacáku. Přemýšlel, jestli můj „trénink“ v solárku k něčemu byl. Během jednoho večera jsem se mu totiž přiznal, že moje „příprava“ spočívala v několika návštěvách solária, zatímco on trávil své zimní večery běháním na trase Kolín - Radovesnice - Zibohlavy - Kolín. Na rozdíl od Petra jsem blonďák, hned se spálím, a tak jsem si chtěl vytvořit určitý základ. Nakonec jsme na tom byli oba stejně - řádně sežehnutí, Petr přes svůj relativní dostatek melaninu a já přes svůj „trénink“ v solárku.
Před obědem jsme si nazuli lyže. Cestou dolů jsme na Kahiltně potkávali stoupající horolezce. Supíce v řídkém vzduchu a navázáni na lano připomínali ruské burlaky. Pozdravili jsme, popřáli úspěch a pomysleli si: „Ještě že už to máme za sebou!“. Za čtyři hodiny (oproti dvěma a půl dnům při cestě nahoru) po nejdelším sjezdu našeho života jsme již čekali v základním táboře na přílet cessny, vděční za relativně bezproblémový průběh a soukromý den na vrcholu. Z letadla jsme se posledními pohledy rozloučili s ledovým královstvím Aljašského pohoří. Dokázali jsme to!
Po nezbytné oslavě ve Fairview Inn jsme ušetřený čas využili k procházce v Národním parku Denali a pozorování medvědů. Ale to je již jiný příběh.

© Petr Lukšan, Petr Šebesta, květen 2001

Mapa ke stažení (jpeg, 1569x2265, 604 kB)

English version


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 720
(od 17. července 2002)
Zpět na úvodní stránkuzpet