Denali 2003

Hofiho verze

Zdravím všechny,

jsem stále na Aljašce a teď ňák cestuju. Hlavnim cílem bylo vylézt na nejvyšší horu McKinley, kterou tu ale všichni nazývají Denali. Byl jsem tam s Medvědem, což je Honza Markup. Bylo to všechno trošku zamotaný:

Přijel jsem do Anchorage, tam mě čekal zarostlej Medvěd s bradkou až pod krk, že jsem ho málem nepoznal. Měl auto Subaru, který nám policajt jménem Jamamoto zabavil a dal 4 pokuty, protože nebylo pojištěný a mělo propadlý značky. Problém byl, že to bylo 300 mil severně od kopce a my tam měli všechny krámy. Tak jsme tam stáli na ulici bez auta se všema cajkama. Naštěstí nás ňákej chlápek hodil 300 mil do Talkeetny, což je horolezecký městečko, ze kterého se lítá na ledovec do základního tábora zhruba 7000 stop nad mořem. Přepočet stop na metry - vydělte 3 a je to skoro přesný. Já to tak dělám.
Byl jsem na Aljašce 7 dni, než jsme šli na kopec a příprava byla jasná: pivo, pivo, ženský, pivo, jsem tam cigárko, pivo, tak jsme nakupovali jídlo na měsíc ještě pod vlivem. Misto samé suché, dehydrované stravy, co nic neváží jsme koupili přes 100 parků, 7 kilo rýže, 5 kilo šunky a jiné těžké nepotřebné věci, vajíčka v krabici.

21. května jsme přilítli na ledovec Kahiltna do BC a tam jsme si dali ještě pivko na zahnání kocoviny a teprve teď uvěřili, že jdem do akce.
Další den začala dřina. 40 kilo batoh a dalších 40 kilo na bobech se stalo hrozným snem. Po asi 6 km po ledovci na mě přišli křeče do všech končetin a tak jsem do vysílačky zahlásil pauzu. Tak jsme se utábořili ve výšce 7800 stop v našem prvním výškovém campu. Další byl 11000 a pak 14000 stop. Nakonec jsme se rozhodli nezakopávat moc jídla po campech, ale dělat vynášky. Tim jsme se perfektně aklimatizovali. Po 10 dnech jsme už pokukovali na nádhernou linii uprostřed kopce. Ano, Messnerův kuloár dlouhý výškově 1,6 km a na délku 2000 m. Krásného lezení ve sněhu, ledu, trhlin, lavin, zimy, vedra…

Jelikož předpověd byla mizerná na další dny, rozhodli jsme se jit do toho večer a začali jsme v 11 hod. Počasí bylo na pikaču. Čerstvě napadlý sníh nám zpomaloval postup. Stale posněžívalo a byla klemra. Blížili jsme se k ústí kuloáru řečenému „Výlevka“ a taky byla. Najednou vidim oblak mlhy a sněhu nad Medvědem ve Výlevce a řvu: „Bachaaa, jede tooo“. A už tu byla lavina. Naštěstí jsme měli zrovna zatlučené sněhové kotvy a zaseknuty cepíny. Ta lavina snad neměla konce, ale nestrhla nás. Mrk jsem na Medvěda a zjistil, že je v pořádku a začal rychle postupovat k němu. Jenže zas vláček. Tentokrát jsem viděl Medvěda zasypanýho, zas jsme se odhrabali a traverzovali co nejrychlejc pod skály do bezpečí, relativního. Tam jsme dorazili a další lavina. Prvně v živote jsem nemohl utíkat před lavinou. Rozumným úsudkem jsme po několika hodinách sestoupili zpátky.
Za další dva dny jsme se rozhodli, že do toho půjdem znovu. Byl tam jedem Kolumbijec z Bogoty. Byl tam se svoji manželkou, žijící v Bolderu v Coloradu a tak jsme usoudili, že je slušnej lezec a ještě k tomu byl už na Denali dvakrát. Jeho žena ňák kolabovala v campu 14000 stop a tak on chtěl jít s náma do Messnerova kuloáru.
My jsme mu vyhověli a další den ráno v 5 hodin šel s náma. Lezli jsme v pohodě, žádná lavina. Lezení bylo ale pomalý. Ne, že bychom byli vosírači, ale furt jsme se jistili, a tak jsme byli pomalý. Po 19 hodinách náročné lezby jsme stanuli na konci Messnerova kuloáru, uvařili čaj a pojedli.
Kamilo volal vysílačkou ženě, že je v pohodě a že jdeme na vršek. Zabalili jsme lano a razili si to při 50 % kyslíku, což je v 6000 m tam normální, na vršek. Ale!
Najednou nám Kolumbijec zkolaboval. Složil se, byl dehydrovanej, málo kyslíku, unavenej, začal blouznit z nadmořské výšky. Už nevěděl, kdo je a bylo to horší. Musel jsem ho ve strmém kuloáru přivázat ke sněhovým kotvám, aby neskočil dolu. Pak už vůbec nechodil a nekomunikoval. Pomoci fixních lan jsme ho přes žumary vytáhli 5 m výše na kámen, kde bylo relativně bezpečno a kde jsme uvařili další čaj. Ale v takové výšce se uvaří deci čaje za hodinu.
Jídlo a pití nám samozřejmě vyzvracel a zamrzal nám. Medvěd mu masíroval nohy a měnil suchý svoje ponožky, takže sám je měl mokrý. Zkrátka jsme se celou noc o něj starali, aby nám nechcípl.
Záběry na kameru jsme nedělali, protože nám to nepřipadalo lidské. Vysílačkou jsme kontaktovali renžry v 14000 campu, protože se ho nedalo spustit kuloárem dolu ani vynést nahoru a sejít normálkou do high campu v 17000, kde je kyslíková komora.
Slavní renžři nám řekli, že vrtulník lítá jen za „denního světla“, na Aljašce v horách je furt světlo a že v 8 ráno. No nic, nakonec jsme se o něj starali 11 hodin. od půlnoci než přilítli. Jelikož jsme s nim už trávili 30 hodin ve stěně, uvítali jsme, že nás snesou s ním. Ale ne do 14000 campu, ale do Base campu, což se nám vůbec nehodilo, ale co dělat. Ještě jsme tam museli nechat všechny naše batohy s vybavením. Žádnej záchranář nepřiletěl, jen vrtulník s klecí, do které si náš zkolabovaný Kolumbijec s omrzlejma nohama nasedal tak, že ho vrtulník z klece hned vyklopil a on se málem zřítil do 1,6 km dlouhého kuloáru a tim by samozřejmě zkapal.
V malé kleci se samozřejmě nikdo nedokázal přivázat bez asistence záchranáře, protože tam žádnej nebyl a v kleci to malinko fouká. Ale nejlepší vyhlídkovej let! V Base campu mě mrkli na nohy a řekli omrzliny na 10 prstech, ale to zas tak vážný nebylo. Dyť si představte spařený nohy 30 hodin ve stejnejch botách a furt šlapat. Jakmile přiletěl Medvěd, tak nás okamžitě násilím VYHODILI Z HORY. Prej jestli neopustíme hned, tak nám daj želízka a půjdeme do kriminálu. My jsme nechápali a jen říkali: „…my jsme mu zachránili život a vy nás vykopáváte z hory?“

Po příletu do Talkeetny nás už čekali 4 renžři a ty nás dopravili na stanici a tam se zahájili výslech, jak to bylo. Vše jsme jim řekli a oni nás vyhodili z hory, jen tak v sedáku a všechny naše věci tam furt byly. A slavní záchranáři nám po 30 hodinách nedali ani napít ani najíst. Ale to my jsme nepotřebovali, protože zachráněnej byl Kolumbijec a ne my.

Dostali jsme zákaz na rok na kopec a že prej nám snesou věci a pošlou domu. My ale chtěli zpátky a vylézt to na vršek. Po 7 dnech trapnýho znovu vysvětlování a natáčení kamerou do National Geographic a s asistenci nejvyššího renžra jsme náhodou potkali Kolumbijce, kterej zrovna byl jeden den z nemocnice. Tak jsme ho vzali a on jim všechno řekl před televizi do kamery, jak jsme ho zachraňovali a už nám teda uvěřili a řekli, že můžeme zpátky na kopec.
Tak jsme se rychle „zabalili“, poněvadž všechno bylo ještě na kopci, a odletěli zpátky do BC na ledovec. Tam nám řekli, že naše věci jsou sice sbalený, ale stále v 14000 campu. Bez spacáku, cepínu, lana, stanu, tak nám renžři na příkaz z šéfa stanice všechno napůjčovali a my za den a půl už byli v 14000 campu. Tam jsme se den váleli a za sestupu 80 lidi z 17000 campu, protože bylo počasí na pikaču, jsme se jen my dva vypravili v 9 večer nahoru.
Foukalo jak prasátko na hřebeni, že jsem málem šel po čtyrech. Medvěda chytla kakanice a málem nestihl sundat sedák. Byl ňákej vyřízenej, tak jsem to vytáhl jako první do 17000 campu, kde bylo jen 6 lidi místo třeba 100 lidi. Vítr byl tak odhadem 80 km/h. Ale můj Bibbler stan se dá postavit zevnitř a je jen jednoplášťovej. Tak jsme tam oba zalezli i s batohama a postavili a něco pojedli a přečkali větrnou noc a ňákejch -20 -30 ºC pod nulou. Ráno nic moc počasí, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme až další den na vršek. To se taky stalo.

Na vršek jsme dorazili 15. června ve 4 hodiny odpoledne, ale nebylo takřka nic vidět. Pak jsme sestoupili pod „football field“ do asi 20000 stop, kde začínal Messnerův kuloár a že si slezeme pro věci, co jsme tam nechali s tím Kolumbijcem. Bylo do dost náročný, ale vše jsme našli, jak jsme zanechali. Takže každej se dvěma těžkejma batohama jsme si to razili zpět do 17000 campu. Tam jsme dorazili úúúplně dehydrovaný a první čaj, co jsme uvařili jsme dali jednomu Rusákovi, protože byl na umření žíznivej. Když jsem vařil další čaj, tak jsem se nevědomky polil benzinem a když jsem škrtl pod vařičem, tak jsem začal k mýmu údivu hořet. Kalhoty, bunda, rukavice, obočí. Nešlo to uhasit a Medvěd povídá: „Skoč do sněhu“ a já skočil do sněhu a hasil se na místu, kde všichni chodili chcát. Hurá, jsem zachráněn.

Ve výšce 19500 jsem přes noc neumrznul, ale v 17000 málem uhořel. Další den jsme sestoupili do 14000 a pak celou noc, 12 hodin, šli až do BC. Tam ráno Medvěd odlítnul i s jídlem, já se do letadla už nevešel. Počasí se horšilo a vypadalo to, že tam budu muset zůstat 5 dní, než se to zlepší a zas tam ňáká ta cessna, malé letadýlko, proletí. Naštěstí to jeden pilot zvládnul a za 0 viditelnosti jsme se vykličkovali ledovci a kopcům až na letiště v Talkeetne.

Po takovém řádném dobrodružství, jsme se bez dvoudenního spánku pěkně zmrskali v místní hospodě, kde už jsme zapíchli českou vlajku do obrazu Denali do Messnerova kuloáru.

Taky jsme tam potkali primátora Prahy, Láďu Noska, Standu Šilhána, ňáký slovenský reprezentanty, Vladu Zboja, zkrátka zajímavý lidi. Předevčírem jsem se vyfotil s uřízlou hlavou medvěda a packama, tak si jdu pro pytlík, abych se nepo…

Tak to je story o výstupu na McKinley a bude video i foto nebojte se.

Mějte se krásně zdraví vás EXPEDICE CHEECHAKO 2003 z HK Vyšehradu

© 2003 Petr Hofi Hofman a Honza Medvěd Markup

Medvědův popis


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 300
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet