Denali 2003

Medvědova verze

Nazdar všichni!

Tak jsme ten „KOPEC ZMRZLINY“ nakonec DALI a to DOKONCE 2x!

Přípravu na akci taktně zkrátím na fakta, že jsme chlastali jak ruský psi v Talkeetne a šukali barový tanečnice a jiný holky z různejch států slavnejch Spojenejch států. Jídlo jsme nakupovali poslední den před odletem v hrozný kocovině, takže místo hi-tech vejškovejch sušenejch srágor jsme do nákupního vozejku podle receptu „klasiků ze starý školy“ cpali stovky párků a klobás, konzerv, slanin a šunky a vůbec všeho nejtěžšího žrádla, co se dá nakoupit (taky se to v tom ruksaku dalo cejtit, kurva!).

Přilítli jsme 21. května do base campu a asi po 5 dnech jsme už byli v campu 14000, tzv. Genet Basin. Nastoupili jsme do Messnerova kuloáru (vejškovejch asi 1,5 km a dýlka asi 2 km) asi v 11 večer a když se na nás vysypaly asi 4 laviny a 2 z nich nás trefili docela slušně, tak i když jsme buzny z HK Vyšehrad, tak jsme se rozhodli to votočit a v 8 ráno jsme byli zpátky v Genet Basinu.
Na dva dny potom se k nám NANEŠTĚSTÍ připojil jeden Kolumbijec Camilo Lopez a že s náma půjde do toho Messnera. Vyrážíme asi v 5 ráno a lezba jde pomalu diky tomu, že jsme 3, takže odhadovaný čas lezby (10 hodin) na průstup kuloárem se vynásobil „PÍ“ a náš zálusk na vrchol končí v 6000 metrech, po asi 18 hodinách lezby tim, že se milej Lopez skácel jak domeček z karet (vyčerpání, dehydratace, menší mozkový otok) a tak kolem půlnoci v týhle vejšce (diky řidší atmosféře blízko u pólu se tam dejchá jak v 7000 m) mu začínáme měnit ponožky, masírovat prsty a zkoušíme vařit čaj, kterej se takhle vysoko vaří asi hodinu bez výsledku a ještě v něm plave led. Cpeme do něj nějaký čoko tyčky a power bary, ale za chvíli všechno vybleje, takže na to pak stejně serem.
Naštěstí má vysílačku a jeho manželka v Genet Basinu kontaktuje rangery, který pro něj posílaj vrtulník až ráno, kdy už je po 11 (s lezbou dohromady asi 30!) hodinách v týhle vejšce docela chladno i nám a milej Lopez je snesenej až do Base campu, kam ho následujeme i my.

Po tejdnu vyřizování protokolů se objevuje na ranger stanici i Lopez a potvrzuje naše prohlášení, že jsme mu zachránili kejhák a že by tam nahoře asi jinak zakalil, takže nás pouštěj znova na kopec a my startujeme PODRUHÉ z Base campu nahoru. Ted už to šlo jak po másle, jelikož jsme byli aklimatizovaný a v Genet Basinu (14000 feet) jsme za den a půl! Pak den voraz a jdeme do 17000 v počasí, když tam odtud všichni zdrhali.

Pro slunný den před startem do 17000 (high camp) zapomínám baštit a i když to jdeme přes ten Headwall a větrný hřeben jen asi 6 hodin, přicházíme úplně vyčerpaný a já nejsem schopnej se ani napít. Děkuju Hoffmeistrovi, že postaví stan v tom 90 kilometrovým fukejři a zalejháme do spacáku s tim, že cucám ledovej čajovej rampouch, abych dostal aspoň nějaký tekutiny (na vaření ani myšlenka) a k tomu na kost zmrzlou čoko tyč. Celej druhej den odpočíváme a zkoušíme to rozdejchat, ale ven se jít nedá kvůli tý vichřici, takže vaříme ve stanu na benzinu, ale všechno trvá hrozně dlouho, takže ani pořádně nežereme, jen pijem vlažnej čaj.
Následující den se cejtíme dobře a útočíme na vrchol asi za 6 hodin se ocitáme na vršku, kde je pro samou mlhu hovno vidět, takže fotíme a natáčíme na kameru, kecáme s nějakejma himálajskejma tygrama z Ruska a jelikož máme každej jen litr studený vody na den a dvě kostnatý power bary, tak ještě musíme zpátky a sestoupit do toho Messnera pro naše lezecký cajky, který tam zbyly z předchozího tejdne. Trvá to asi hodinu, než to najdem (ze shora vše kupodivu vypadá jinak a v palici už to začíná taky pěkně hučet), připneme batohy na naše batohy a hurá zbytkem kuloáru zase na hřeben a zpátky do 17000 campu, kde pro únavu (batohy asi 40 kilo) zase nevaříme a čaj dáváme Rusákovi, kterej frčí až do Genet Basinu, takže zase jsme tak unavený, že ani nevaříme nic jinýho než trošku čaje, jedna čoko tyč a jdu se klepat do spacáku.
Další den sestup hřebenem a Denali passem do Genet Basinu, kterej je okořeněnej vahou našich batohů, který jsou navíc těžší o krámy z campu 17000, takže docházíme asi po 5 hodinách sestupu zase zdrchaný jak koně a kouříme s tím ruským vědcem každej 3 Camelky. Pak přichází mladej Slovák Jan, se kterým kecáme a dozvídáme se, že česká partička lezců-rakváčů v čele s Láďou Noskem a Petrem Skalkou to zabalili už dolu do Base Campu.
Ten Petr Skalka asi den po nás vyběhnul Messnera, ale kvůli počasí se vrátil do 14000 a potom zase vyběhnul West Rib a když mu vomrznul prst na ruce (dost pěkně), tak se i pro vítr (100 za hodinu) vrátil po druhý, takže i když zlezl, co se dalo, bohužel nevyvrcholil.

Pak dorazí chlapík jménem Vlado Zboja, kterej se nás taky vyptává na náš příběh a kecáme o lezeni a kouříme jeho lehký Marlbora a pijeme čaj.

Druhej den večír, když to všechno pobalíme máme namířeno dolu do campu 11000, kde nakonec akorát baštíme čoko tyče a trochu čaje a nakonec to natáhneme přes celou noc až do Base campu, kam dorazíme asi po 12 hodinách bitvy s taženejma bobama plnejma jídla a s batohama těžkejma tak, „že by se dali krájet“.
Vaříme zbyly párků, nějakou čokošku a žváro a usínáme s odřenejma nohama na roztaženejch karimatkách s rozházenejma krámama okolo a příjemným šimráním slunečních paprsků na naše zbědovaný těla. Po sladkejch asi 15 minutách spánku přilítne Lisa - „styčná důstojnice“ Base campu, že prej nám letí letadlo zpátky do civilizace, takže ve spěchu vše balíme, ale místo je volný jenom jedno, takže Hoffmeistra nechávám v Base campu s vyhlídkou toho, že si tam kvůli letovýmu počasí pobyde ještě dalších 5 dní a filmuju poslední záběry letu nad ledovcema a zelenejma údolíma, ve kterejch se kroutí ledovcový říčky, řeky a potůčky.

Sedáme na letiště a já se zalehlejma ušima jdu pro auťák, abych naložil krámy a honem spěchám do knajpy „Far View Inn“, abych do sebe vylil první pivo. Asi po třech hodinách přilítá Hoffi, jeden Francouz nás ještě filmuje jako všichni ti žurnalisti z National Geographic, který s náma dělali všehovšudy rozhovory asi 4x a pak jdeme na Burito do naší oblíbený kafárny Sparky‘s a večer jsme zase zpitý jako ruský psi s panem Petrem a mladým Slovákem, kterej na tom kopci běhal, jak kdyby to byla Milešovka nebo co!
Jsme úplně bez peněz a jedem na jih hledat job, abysme měli aspoň na letenku a brzy se s váma mohli podělit o zážitky, pivní korbely, panáky kořalek a pár čmoudících cigaret.

HORE ZDAR a dole taky (a kdo pije, ten žije - ale ne dlouho, jak říká můj otec ;-o) všechny líbá a  zdraví tým CHEECHAKO 2003

El Burito Hoffirito (Hoffi) + El Alaskan Markoozo Honzales (Medvěd)

P.S.: Fotek jsme nafotili jako sraček (já na diáky) a mám i dokument o akci na videokameře, která nějakým způsobem nahrávala i v nejkrutějších mrazech (v zimě bylo hůř), takže se, hoši, těšte až to promítnem někde na schůzi nebo na Poslednim slanění.

Hofiho popis


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 488
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet