Severní stěna Eigeru

15. - 17. srpna 2001

Galerie fotek z výstupu

Eiger

Celé to spískal Adam, jelikož na smělé plány je on mistr světa. Původně chtěl jet s Jiřím do Dolomit sundavat jakési staré pytle. Popřál jsem jim tedy mnoho zdaru s tím, že v daném termínu nemůžu. Nakonec ale chlapci usoudili, že bude lépe zavěsit pytel nový a navíc až o týden později: „Máme takovej příšernej nápad, radši ti ho ani neprozradíme.“ Takové nabídce se prostě nedalo odolat.
Odjezdu pochopitelně předcházely svědomité přípravy. Adam vybrakoval kdejakou knihu a stvořil vcelku přiléhavý a trefný popis cesty. K překladu z němčiny dokonce neváhal použít vlastní manželku! Jiří zase jako obvykle tři dny před odjezdem nespal a živil se pouze slanými tyčinkami. Já jsem vyštrachal jakousi mapu a z ní bystře vyčetl radostnou novinu, totiž že z Grindelwaldu (1050 m) pod stěnu je to kousek a skoro po rovině.
Opravdu to není daleko, ale celkem slušnej krpál. Při výrazně nadpokojové teplotě jsme se plazili s jazyky vyplazenými až na zem. Hnedka pod stěnou (cca 2100 m) jsme našli sympatický flek na stany a za soustavného požírání upírali zraky na kopec. Očekávané dunění a temný rachot kamenných lavin se naštěstí nekoná - zřejmě máme zase jednou kliku.

15. srpna klohníme jedinečný ranní požer a ve 3 hodiny hurá do stěny. Poznamenáni požerem kráčíme zprvu trochu ztěžka, ale žaludek se brzy probouzí a na nástupu jsme zase statní junáci. Spodní část stěny, toť kopa hnoja. Nahoře nad námi svítí lampa v otvoru do štoly zubačky, místy ani nepotřebujeme čelovky. Myslím, že je to vůbec první alpská stěna s umělým osvětlením. Jdeme zatím sólo, takže rychle získáváme výšku… a ztrácíme směr. Zato toho matroše, co jsme cestou potkali! Čtyři cepíny, lezečky, helma, bágl, hadry… Škoda, že nemáme nosiče.
Eisschlauch
Eisschlauch byl totálně bez ledu

Těžké spáry, prvního záchytného bodu, jsme až hodinu po svítání. Těžká spára prakticky vůbec není spára a taky není moc těžká. Být pod ledem, bylo by to asi jinší maso, ale trocha vody nevadí. Zřejmě máme zase jednou kliku. Pár pohodových délek a přichází proslulý Hinterstoisserův traverz¹. Je skoro suchý a tudíž super. Pro případ úprku tu visí pár nehezkých špagátů, které by ale asi člověka ještě kupodivu unesly. Na První ledové pole ani neobouváme mačky, protože se dá vyjít po skále. Na Druhém ledovém poli to už bez maček nejde, dokonce litujeme, že nemáme poněkud plastovější obuv. Sápeme se tři délky až nahoru pod skálu a pak dlouho, dlouho doleva. Pár starých štandů nečinně přihlíží ze 3-4 metrové výšky. Holt to zalednění asi opravdu mizí, na takové čahouny nevěříme. Traverz je nekonečný, naše nohy v obyčejných pohorách nemají z věčného postávání na předních hrotech žádnou větší radost. U Žehličky jsme již v pokročilém odpoledni. Nevhodnější doba snad ani nemůže být. Do horních partií praží sluníčko od nějakých dvou hodin, a jak praví klasik:
„Zde se soustřeďuje vše, co letí z horních částí stěny. Led je černý, pokryt kamenným prachem a úlomky drtě. Stěna je tu v neustálém pohybu. Kameny rozrývají povrch, drtí led; sype se bělavá tříšť.“(²) Jo, bejvávalo. Skoro mám pocit, jako bychom podváděli. Občas si to sem sice nějaký ten rozverný kus ledu zamíří, ale žádný horor - zřejmě máme zase jednou kliku.
V pět hodin jsme v Bivaku smrti. Ačkoli dobře známe příběh Sedlmayera a Mehringera³, nevládne tu pohřební atmosféra. Je krásně, do bivaku praží sluníčko, chudáci borci - asi by zírali. Nechceme ale zbytečně ztrácet čas. Brzy se opět nutíme k činnosti a začínáme požírat zásoby, krámovat, polehávat, fotit. Do našeho vysněného bivaku na Rampě to už není daleko, krátce po sedmé tam jsme. Opravdu nehostinné místo! Sice prima polička pod prima převisem, jenže shora teče prima vodopád a roztomile stéká po převisu až na poličku. Suchých fleků je jen pár a neustále se zmenšují. Ačkoli se k tomuto místu žádná tragédie nevztahuje, vládne tu pohřební atmosféra. Nezvedl ji ani narychlo uklohněný požer (fakt dobrej!), ani blížící se bouřka. Oblékáme vše a  pomalu vlhneme.
Bouřka nás naštěstí minula (zřejmě máme zase…), ovšem vodopádek díky teplému počasí vydržel celou noc. Pouze k ránu zeslábl natolik, že jsme toužebně očekávaný požer museli vařit ze sněhu. Čeká nás obávaný komín uzavírající Rampu pod ledovým polem. Tady bych snad radši zkousnul ten led. Není to těžké, ale připadám si jako ve sprše. Teplá neteče. Na rampovém ledovém poli by snad už měl být koupání konec. Jiří po důkladném rozmýšlení vylévá z levé boty část vodopádu a ždíme fusekli, zatímco v pravé botě vodu stále ponechává. Lépe to snad ani vymyslet nemohl.
Bez problémů míjíme Lámavou spáru (není to moc spára, zato v perfektně pevné skále) a  Božský traverz (ten je místy skutečně božský).
Pavouku to trochu lítá, navíc doháníme dva Rumuny, kteří také občas přihodí svá polínka do ohně. Lehce ostřílení stoupáme čtyři délky z Pavouka do Cortiho bivaku. Vršek by už neměl být daleko. Výstupovým komínem teče potok. Však bylo načase, za celý den už jsme téměř uschli. Skoro jsme si ani nevšimnuli, že se na obloze tetelej mráčky. Přichází déšť se sněhem a viditelnost prudce klesá. Naštěstí už není, kam zabloudit. Posledních pár lehkých délek a s lezením je konec.
Závěr nás už nemůže zaskočit, v Deseti velkých stěnách jsme to četli stokrát. Opravdu to funguje. Je hnusně, šlapeme na hřeben Mittellegi. Náhle se mraky roztrhají, vysvitne zase sluníčko a vypukne bujaré veselí a pohoda. Přečtěte si raději originál.

Vrchol
Vrchol Eigeru (3970 m)

16. srpna v půl osmé večer stojíme na vršku (3970 m). Samozřejmě, že na něm zase vůbec nic není, to jsem si mohl myslet. Navzájem se fotíme s našimi rumunskými ostřelovači. Jsou to drsoni - táhnou půlkilový foťák a spacáky, lezou už čtvrtý den. Tiše jim vůbec nezávidíme a mažeme dolů. Náležitě bloudíme, ale počítali jsme dokonce se třemi bivaky, tak co. Na rozlehlé polici, pro změnu bez vodopádu, je to oproti včerejšku komfort, i když v noci lehce sprchlo. Ráno po asi dvou hodinách vbíháme do stanice Eigergletscher (2320 m), právě když začíná brutální celodenní slejvák. Zřejmě jsme měli zase jednou kliku!

Několik zajímavých poznatků:


© text Martin Magnusek Klonfar, 2001
© foto Adam
Ajdam BubleMartin Magnusek Klonfar, 2001

Redakční poznámky:
(¹) Willy Angerer, Andreas Hinterstoisser, Toni Kurz a Edi Rainer zahynuli při pokusu o výstup v červenci 1936
(²) Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín prostoupili severní stěnou 2. září 1961 (celkově 18. výstup). Hezký je též popis výstupu Gastona Rébuffata (4. výstup)
(³) Max Sedlmayer a Karl Mehringer zahynuli při pokusu o výstup 24.(?) srpna 1935. Trasa jejich výstupu byla v podstatě ideální diretissima. (Prakticky) ji přelezla až československá expedice, při které v dubnu 1978 zahynuli Jiří Sam Pechouš a Jiří Šlégl. Prvovýstup jinou cestou uskutečnili Andreas Heckmair, Ludwig Vőrg, Fritz Kasparek a Heinrich Harrer 22. - 24. července 1938.

Z HK Vyšehrad (resp. Olympie) vylezli kromě Martina Magnuska Klonfara, Adama Ajdama Bubleho a Jiřího George Vonky (2001) severní stěnu Eigeru ještě Igor Novák a spol. (1971) a Aleš Jaluška a spol. (1978).

František Vítek


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 1709
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet