Mordwand

Severní stěna Eigeru

1978

Eiger

Mordwand - zní hrůzně, leč skoro pravdivě. Ještě před svým slezením v roce 1938 si severní stěna Eigeru vyžádala osm životů a Rakušan Gollackner zemřel vysílením po výstupu SZ žebrem. (…) Nic z toho černého, co je se stěnou spojeno, však nedokázalo a nedokáže odradit a Eiger bude dál patřit ke stěnám, o nichž se vypráví při večerním sezení u ešusu s čajem.
Vyprávěli jsme si o něm i my s Boganem, kterému loni v Norsku chyběla jedna lezecká túra. Mezi Lofotami a Eigerem byl rok plný příprav v Tatrách i jinde a plný i mlčení. Byli jsme si vědomi obtíží, počítali jsme s neúspěchem a chtěli jsme se vyhnout jízlivým poznámkám „kamarádů”. Právě obava před nejhorším nás donutila nést pod stěnu celkem 400 metrů lan, které jsme chtěli použít jako fixy, mají usnadnit návrat.
Ta lana se postarala, že s námi 10. července 1978 při vystupování z vlaku batohy pořádně mávaly. Vypadali jsme opravdu dost hrozně. Hrozné bylo i počasí, lilo. Druhý den vylézáme z útulného seníku a šlapeme přes Wengen na Kleine Scheidegg. Stále prší. Eiger v mracích, z nichž na nás chvílemi jukají kousíčky zasněžené severní stěny. Sedíme na schůdcích obchodu se suvenýry a mlčíme. Hlavou se mi honí věta Hermanna Buhla: „Jetzt hast du die Klettern an den Menschlichen Möglichkeiten gesehen“. Klukům asi podobně, všichni totiž koukáme na tu mračnou oponu. Následující tři dny se touláme po okolí. Je to sice pěkné a v seníku nám nic nechybí, ale čas letí. V pátek se konečně probouzíme pod modrým nebem. Takže honem ven a nahoru!

Pavouk
Pavouk z Cortiho bivaku
(foto z roku 2001)

Za upřímného proklínání batohů šlapeme na Scheidegg. Mezi nablýskanými turisty vypadáme ve svých propocených košilích jako pěst na oko. Odlišnost zjevu se však vyplatila! Připojil se k nám japonský účastník zimního průstupu stěnou Paul Hanama. Jeho pomoc je neocenitelná: zorganizoval místo pro batohy i na převlečení a spaní. Usnadnil i poslední kontakty s horskými průvodci pro případ „že by něco“. Je stále pěkně. A ze stěny padají kameny. To k ní ale patří. Takže den D: sobota 15. července, hodina H: 11:00. Ve 12:30 jsme v „Těžké spáře“. Visí tu kus starého lana, svědčícího o něčím slanění. Oproti tomu, a též oproti vší tradici, NENÍ lano v Hinterstoisserově traversu. Kyvadlové slanění v krásné expozici vyvolává vzpomínky na svého objevitele. Je jasné, že po nás tu lano zůstane. V 16:30 dolézáme spárkou k „Vlaštovčímu hnízdu“. Krásně krytý bivak slibuje pokojnou noc. Na spaní je však ještě čas: šlapeme do rozbředlého I. sněžného pole a do Eisschlauchu, jehož 100 metrů vyskobováváme a necháváme zde lana, po nichž se vracíme zpět do bivaku. Oproti očekávání není tolik ledu, noc je klidná.
Nedělní ráno začíná ještě za tmy. Po pevném ledu jsme vystoupali na konec včerejších fixů. Standa se Slávkem je motají a my s Boganem šlapeme II. sněžným polem. Doslova šlapeme! Sníh je přímo ideální, stupy sekáme jen na štandech. Pak hurá traversem k „Žehličce“. Cesta k ní vedla mixem po sněžném odtrhu. Její slezení si vyžádalo sundání maček a batohu a skončilo v krásně krytém „Todesbivaku“. Nacházíme tu konzervy, bombičky bluet ale i rozbitý foťák. Na sentiment však není čas. Blížící se poledne se ohlašuje kamennou kanonádou. Ta si nás zaměřila ve III. sněžném poli. Jeho tři lanové délky byly snad nejnebezpečnější: 60 stupňů sklon mělkého a měkkého sněhu, mizerné jištění, kamení. To vše nutí člověka buď utíkat nebo stále ležet za batohem. Obojí je blbost a tak šlapu a snažím se to ignorovat. Náhle rána, chvíli nic a pak chuť krve puse a zvracení. Škoda těch hrozinek. Hrabu se k vývrtce a k Boganovi. Mé konstatování, že jsem dostal kamenem ho nechává klidným: „Že jsi praštěnej vím už léta. Pokračuj dál“. Slanění z kouta na konci pole zajišťujeme dvanácti metry fixu a nastupujeme do konečně kryté „Rampy“. Až sem jsou slyšet hlasy z Kleine Scheideggu. Stále se tak trochu motám a tak mě kluci hlídají, i jejich přilby mají šrámy.
Vrcholové ledové pole
Vrcholové ledové pole
(foto z roku 2001)

Po starých i nových skobách prolézáme komínek a dostáváme se na stupeň pod „Poduškou“. Teče z ní voda, takže couváme a hledáme místo na spaní. Kolem páté hodiny pro nás končí den. Vařit a honem spát. Ale ještě odpovědět na baterkové přání „Good night“. Díky Paule!
Od jedné hodiny klepeme zimou zuby. Alespoň bude i v pondělí hezky. Ráno je „Poduška“ zmrzlá a tak se dřeme přes ní k „Lámavému pásu“. Orientační problémy patřící k tomuto místu vyřešila stará skoba se smyčkou. Těžkou lámavou spárou lezeme bez maček a v žebříkách k „Božskému traversu“. Přes jeho tři pilířky se mixem dostáváme k „Pavouku“. Velmi pevný led tohoto útvaru vyžaduje značnou námahu i opatrnost: pád by asi znamenal konec. V černých skalách, v polovině tohoto útvaru jsou staré skoby vzbuzující alespoň iluzi jistoty a přítomnosti lidí. Křemencová spára a přechod ke „Cortiho bivaku“ ze mne vymačkala, co se dalo. Šlapu i do smyček nahozených na skoby. Estetika lezení byla odložena v Scheideggu. V krásně krytém „Cortiho bivaku“ chvíli odpočíváme a jíme. Jsou zde nejen konzervy, ale i vařič se suchým lihem a sirkami. Jako úlitbu hoře zde necháváme 2 litru rumu. Chvíli po páté hodině slaňujeme k zářezu stěny „Výstupových spár“. Nijak se nám do toho lámavého lezení nechce. Neumím si představit, co bychom dělali, mít stěnu tak zaledněnou, jako ji měli třeba Kuchař se Zibrínem. My však máme více štěstí a tak se opět v žebříčkách a pomocí kde čeho dostáváme na nepříznivě vrstvené žebírko končící sněžným polem před Mittellegi. A ve 20:20 to již výš nejde. Nádherná noc ve vrcholové jeskyni, o níž nám již dole řekl Paul, patří k mým nejkrásnějším bivakům.

V úterý 18. července začalo ve čtyři hodiny pršet. To už jsme ale byli v „našem“ seníku. Co říci na závěr? Celou cestu jsme počítali s nuceným návratem. Proto jsme nechali ve stěně spoustu metrů fixních lan. Že jsme je nepotřebovali nebylo výsledkem našeho umění, ale hlavně počasí, které nám nezvykle přálo. Prostě, měli jsem štěstí. Nebo, chcete-li, tak „kliku“.

© Aleš Jaluška, 1978


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 797
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet