Fanské hory 1988

Zámek

(1. - 2. srpna 1988)

Volný den uběhl jako voda a je tu další ráno a další túra na pětitisícovku. Po snídani odcházíme s Martinem, Jitkou, Romanem a Víťou¹ směrem k Mutnému jezeru. Volíme uvážlivé, pomalé tempo, přesto jsme na Mutnych ozerach o půlhodinu dříve, než při předešlém výstupu. Je to rozhodně nejlepší způsob postupu, navíc se nikdo necítí příliš unaven, což není taky k zahození. U jezera půlhodinu odpočíváme a dáváme si něco malého k jídlu.

Fanské hory

A znovu nahoru, tentokrát vede výstupová trasa převážně ohromnými suťovisky, jen občas vystřídanými ledovými poli. Asi v 15 hodin jsme ve výšce okolo 3700 m a najednou se začíná rychle kazit počasí, v dané situaci nezbývá, než si najít vhodný bivak.
Víťa má jasnou představu - prostě chce mít nad hlavou převis, zdá se mu to tak v tomto počasí nejlepší. A ne jenže má pravdu, on takové místo dokázal také najít asi o 100 - 150 metrů výše. Právě včas, neboť bouřka je tady. Bivak je na úzké skloněné terase pod mohutným převisem. Hned vedle je i tekoucí voda, prostě - nezřízený přepych.
Počasí se stále zhoršuje - k bouřce a větru se přidává i sněžení. Plošinu si musíme upravit, protože tu zřejmě nikdo nikdy nespal. Pak vaříme večeři a dáváme se do mariáše.
Do spacáku zalézám už v 20 hodin večer, protože je zima, ale spát se mi nechce. Převaluji se, občas vyhlížím ven a uvažuji nad tím, co nás asi čeká. Teoreticky bych měl mít krásnou vyhlídku na protější čtyřtisícovky, ale bohužel nevidím nic. Z údolí neustále vystupují další a další chuchvalce mraků, které se slévají do husté, bílé mlhy.
Bouřka za čas ustala a ticho je přerušováno jen poryvy větru a kapající vodou. V noci se začíná postupně vyjasňovat, mraky se trhají a nad vrcholy hor vychází měsíc. Konečně vidím krásné panorama zasněžených kopců, zalitých namodralým studeným světlem.

Ráno je zima a fouká silný nárazový vítr. Navíc je na obzoru vysoká hradba bílých mraků. Celkové hodnocení: nic moc. Ze spacáku se mi nechce, ale nedá se nic dělat. Po snídani rychle balíme a v bivaku necháváme spacáky, karimatky, ešusy, vařiče a jiné, přes den nepotřebné věci. K vrcholu vyrážíme jen s trochou jídla a s vodou.
Z bivaku odcházím poslední a hned úvod mě nepříjemně zaskočil: drobounká suť, po které neustále ujíždím dolů. Svah má značný sklon. Je zajímavé, že se na něm suť vůbec udrží. Podle mého odhadu je suť právě na hranici stability, kterou každým krokem neustále porušuji. Traverzuji přímo nad převisem, kde jsme v noci spali, takže případné uklouznutí by neskončilo jen odřeninou.
Po perné čtvrthodince přecházíme na větší kameny a stoupáme přímo nahoru. Ale ani tady kameny moc nedrží a neustále ujíždějí z pod nohou. Vítám proto skalky, které občas vystupují z moře kamenů, a raději volím lezení po nich. Konečně se dostáváme na boční morénu a z ní na ledovec, je čas nasadit si mačky a trochu si přitom odpočinout.
Postupně se změnilo i pořadí při výstupu: první je Víťa, 100 metrů za ním jdu já, a za mnou je někde dole Martin a spol. Naštěstí nenapadlo tolik sněhu a tak jsou všechny trhliny v ledovci dobře viditelné. Buď je přecházíme po ledovcových mostech nebo přeskakujeme nebo obcházíme, což je nejbezpečnější. Nikdy mi to ale nedá, abych se nepodíval dolů do mrazivé hloubky, ve kterou přechází třpytivá namodralá ledovcová stěna. Ledovec je stále rozpukanější a strmější a přechází v ledopád. Odbočujeme proto na svahy sousedního Pajchambera (4958 m).
Rozestupy mezi námi se neustále zvětšují. Víťa, ačkoli je podstatně menší než já, dělá delší kroky. Natahuji nohy podle jeho stop ve sněhu, ale po krátké době toho musím nechat a vydýchat se. Raději tedy dělám kroky menší a dál postupuji svým tempem. Víťu prostě nedohoním. Otočím se a zjišťuji, že vlastně na tom nejsem tak špatně, zbývající trojice je totiž daleko za mnou.
Víťa je najednou v sedle (5000 m) a za chvíli vedle něj funím i já. Další cesta vede po kamenitém hřebeni, můžeme si tedy sundat železa a pokračovat dál bez nich. Zbývá jen pár metrů, ještě krok a pak další… a najednou stojím na vrcholu. Na své první pětitisícovce.
Asi bych měl projevovat či alespoň pociťovat radost, uspokojení nebo něco podobného. Mám však pocity úplně jiného druhu. Fouká silný nárazový vítr a je mi zima, taky se zřetelně projevuje vliv výšky. Díváme se na protější vrchol Badchany (5304 m), fotíme a čekáme na zbývající trojici. A pak i oni stojí vedle nás, podáváme si ruce a zdravíme sebe i horu. Ještě sbíráme kamínky a začínáme sestup, který jak už to bývá, je těžší než výstup.

První část po kamenech jde sice dobře, na ledovci se raději navazujeme, ale vše probíhá v pořádku, a zanedlouho jsme na boční moréně. Největší nepříjemnost způsobuje, jak se konečně dalo čekat, opět kamenitá suť. Svah částečně sbíhám, částečně sjíždím v kamenitých lavinkách.
Scházíme na cestu, kde už jsou mužíci. Odtud to už je podstatně pohodlnější. Víťa a Roman snášejí věci z bivaku, je to od nich moc pěkné. Chvíli svačíme a odpočíváme, pak znovu pokračujeme v sestupu. Za hodinu jsme na Mutných jezerech, za další v základním táboře.
Tady nás čeká další z řady méně příjemných překvapení. Včerejší večerní bouřka, kterou jsme v bivaku prožili velice příjemně, vyplavila základní tábor. Bob dokonce musel postavit náš stan na jiné místo, protože prý stál v 10 cm louži. Po celém táboře visí lana a na nich se suší různé věci. Nalézám mezi nimi vše, co jsem nechal ve stanu. Ale vlastně jsme na tom dobře. Spacák jsem měl s sebou a je tedy suchý, a nic víc ke spaní nepotřebuji…

Druhá strana

Večer pak přešel kolem našeho tábora tichý průvod, skupinka asi deseti lidí, kteří snášeli dolů mrtvou horolezkyni. Druhý den ráno pro ni přiletí vrtulník, poslední cestu z hor bude mít skutečně přepychovou…
Při výstupu ji prý trefil kámen do hlavy - suché konstatování, které po sobě zanechává nepříjemnou představu rozbité hlavy. Přerušený rozhovor pokračuje rozpačitě dál s jasným podtextem: „Kdo příště? Snad to nebudu já… Já - nikdy!“
Předevčírem jsem ji možná potkal, když stoupala za svým cílem i osudem na Čimtargu. Denně tu potkáváme spousty lidí, prohodíme jen „Ahoj“ nebo i pár slov navíc a pokračujeme každý svým směrem. Nikdo nemá na čele znamení, že bude zítra nebo pozítří mrtvý. Jak by takové znamení vypadalo?
Na památníku, u kterého jsme spali v základním táboře, bylo sedm jmen s jediným datem. Na výletu jsem později objevil nově vybudovanou soustavu celkem 19(!) mohylek, které byly všechny označeny společným červnovým dnem. Byl to dost nepříjemný zážitek, protože si nedokážu představit, co se vlastně mohlo stát. Snad zvrat počasí?
Na památnících přibudou i letos další nová jména. Jednoho jsem osobně znal, jmenoval se Vasja a občas chodil do našeho tábora na kus řeči. Při výstupu na Rudaki se odvázal a řekl: „Dál už to půjde bez jištění.“ Ale ta cesta vedla někam úplně jinam, než si přál…

Poznámka (¹) tj. Martin Černý, Jitka Gromanová (nyní Černá), Roman Filla a Víťa Appel


Pokračování

© text František Vítek, 2001


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 452 Zpět na úvodní stránkuzpet