Fanské hory 1988

Trek

5. - 6. srpna 1988

Pár slov musím věnovat i výpravám mých kamarádů. Nejprve o výstupu na Energii: Naposled jsem viděl kluky odpoledne pod sedlem Čimtargy, ve výšce cca 4300 m. Okolo 15 hodiny jsem začal sestupovat, zatímco oni pokračovali stále nahoru. Bobovi, Karlovi a Jirkovi¹ se skutečně podařilo za soumraku dosáhnout vrcholu Energie. Do bivaku v sedle (4500 m) se vraceli už za tmy. Dokázali za jeden den překonat výškový rozdíl 2500 metrů, před čímž se musí smeknout.

Jejich spěch mi byl při výstupu záhadou. Vše se vyjasnilo při vyprávění: druhý den totiž sestoupili do vedlejší doliny Zindonu a začali výstup na Čimtargu. V něm pokračovali i další den, ale vrcholu pro nepřízeň počasí nedosáhli. Do základního tábora se vrátili promočení od bouřky a po vyplavení stanů je tam rozhodně žádné pohodlí nečekalo.
Jindra se Zdeňkem² v pátek vyšli už jen do sedla, kde přenocovali společně s ostatními. Celou noc bylo Jindrovi špatně a příliš si neodpočinul. Přesto oba začali ráno vystupovat k vrcholu, což jim zabralo prakticky celý den, takže i druhou noc museli strávit v sedle. Třetí den pak sestoupili do základního tábora.

Po dvou dnech odpočinku se Jindra, Karel a Zdeněk vydali na menší trek pod Badchanu a do doliny Surchob. Jirka s Bobem vyrazili na sousedního Polytechnika (4500 m) hřebenovou cestou asi IV. stupně obtížnosti.
Nejobtížnější výstup, tzv. Sfingu na Čapdaru (5157 m), si vybral Martin s Víťou a Romanem, ke kterým se přidal Jádlovák (Jarda Jadlovský). Je to vlastně výstup severním pilířem hory (V). Kluci při tomto výstupu bivakovali pod stěnou, spacáky jim z bivaku snesli Jitka se Zdeňkem, na které jsem pak musili čekat při odchodu na náš malý výlet, trek, ke Kulikalonským jezerům (2800 m).

Vycházíme až v 12:30. Slunce nám opět nemilosrdně pálí do zad a znepříjemňuje výstup. V sedle nás však čeká příjemné překvapení, sestup je mnohem pozvolnější a i cesta je lepší. Scházíme pomalu dolu a postupně se před námi otvírá pohled na monumentální uzávěr doliny: V stěnu Marie (4790 m) sousedící se S stěnou Mirali (5117 m). Je to pět kilometrů dlouhá a dva kilometry vysoká skalní zeď, přerušená na několika místech visutými ledovci.
My však odbočujeme na opačnou stranu. Nejprve překonáváme poměrně širokou řeku a míříme k největšímu jezeru. Nemáme však už příliš času na to, abychom je obešli po březích. Jen si na chvilku sedáme, svačíme a několik odvážlivců se koupe v ledové vodě.
Pak se otáčíme a jdeme hledat místo vhodné k táboření. Soustava jezer a spojujících kanálů zde vytváří zvláštní, vlhké mikroklima. Rostou zde stromy podobné těm z africké buše. K úplnosti africké představy chybí jen řvaní lvů, protože buvoly tu poměrně dobře nahrazují početná stáda skotu.
Vydávám se na průzkum bludištěm křoví a potoků a nacházím pěkné místo na poloostrově u dalšího památníku zahynulých horolezců. Jedinou, ale závažnou chybou místa je nedostatek pitné vody. Voda z jezera se rozhodně nedá pít, např. už kvůli zmíněnému dobytku.
Po večeři vyrážím se Zdeňkem pro vodu. Po čase docházíme až k řece, která napájí soustavu jezer, bereme zde tedy vodu nad posledním táborem, odkud nás zvou na čaj. Popíjíme s nimi chvilku, ale musíme brzo odejít, neboť jsme se hodně vzdálili od tábora, kam dorážíme těsně před setměním.
Večer děláme táborák a opékáme slaninu. Na druhém břehu se vesele zpívá, my si jen tak povídáme a pak koukáme na protější stěny hor. Celé údolí je už ve tmě, ale ledovcové vrcholky stále ještě svítí odraženým světlem. Vycházejí první hvězdy a občas zazáří i meteor.
Najednou mne napadne zvláštní souvislost: světlo hvězd, které vidím, i hory okolo mne vznikly před desítkami milionů let. A jistě tu budou i další miliony let. Lidská existence pro ně nic neznamená - hora je lhostejná k tomu, kdo na ní vstupuje, nelze proto nad ní zvítězit... A přece - jedině člověk je schopen vnímat jejich krásu a snažit se pochopit jejich smysl.

Tu noc, někde vedle nás, v táboře u jezera zemřel další horolezec. Při výstupu na Marii jej trefil kámen do břicha. Do tábora došel ještě po svých, ale způsobené vnitřní zranění bylo příliš vážné...

Je 6. srpna a já se budím před svítáním. Krásné světelné divadlo z večera se opakuje, tentokrát v opačném pořadí. Nejprve se rozsvítí vrcholek Mirali a pak i další, nižší vrcholky. Teprve dlouho potom se naplňuje světlem celé údolí.
Vaříme snídani a já musím protestovat: "Tak vločky tedy rozhodně ne!" Mám na ně totiž svůj pevný a nezaměnitelný názor, protože jsem si jich vzal s sebou a tudíž i snědl příliš mnoho. Raději snídám čokoládu a masovou konzervu, což je podivná, ale i též výživná kombinace.
Po snídani se vydáváme na cestu. Nejprve přes velkou pastvinu, na jaře dno občasného jezera. Výstup vede podél potoka, takže se můžeme poprvé od včerejška důkladně napít. Cesta stoupá jen zvolna, relativní převýšení je asi o 200 metrů menší než při včerejším výstupu. Zanedlouho jsme v sedle. Dojídám konzervu a fotím okolní hory. Je to asi poslední výhled, který se mi v těchto horách naskýtá.
Sestup začíná traversem klasicky nepříjemného suťovitého terénu. Tak se dostáváme do dalšího sedla (3500 m), odkud jdeme už jen pozvolným sestupem přímo do základního tábora, kam přicházíme asi v 16 hodin. Za deset minut po nás dorazila i obě družstva z Čapdary, večer i zbytek výpravy z dalšího pokusu o Čimtargu, na kterou se však opět nedostali, a museli se tak spokojit jen se sousední Mirali. Skončila horská část naší miniexpedice.

Poznámka (¹): tj. Arnošt Kovář, Karel Mašek a Jiří Kozel
Poznámka (²): tj. Jindřich Racek a Zdeněk Kyncl


První část

© text František Vítek, 2001


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 349
(od 1. listopadu 2001)
Zpet na úvodní stránkuzpet