Großglockner

3978 m

Pallavicini Rinne

Nápad vznikl, jako snad každá lezba, v hospodě. To jsme se nemohli dostat z Krkonoš, tolik tam bylo sněhu, že jsme zavolali Juzkovi. Nějak jsme se z chaty doplácali do Jilemnice, zapadli do hospody a vyčkávali záchrany. Juzek nás tam za pár hodin našel ještě v docela dobrým stavu. A když se posilňoval na cestu („jízda musí mít jiskru“ a „řidič musí být veselý“), tak prohodil, že příští týden má volno. A co bychom řikali třeba takhle Palačinkám. Johny nemohl, ale já jsem po pár pivech byl ke všemu svolnej, ve škole a práci se to nějak zařídí.

A taky, že jo. Za tři dny už láduju bágl a 6. ledna ráno vyjíždíme k našim jižním nepřátelům. Pro jistotu jedeme přes Německo… V Praze už dlouho nepamatujeme takovou pěknou zimu, v Čechách je všude bílo. To samý skrz Německo, ale jak se blížíme k Alpám, tak sníh mizí. V zimovisku Zell am See je o trochu víc než v Praze. A když projedeme tunelem, tak tam jsou louky úplně bez sněhu. No, lyží a sněžnic si asi moc neužijeme. Prostě nikdy netrefíme tu správnou výzbroj. Z variant jestli jet k Lucknerhausu, nebo do Heiligenblutu vítězí haus, je to výrazně výš. Taky blíž. A taky jsem se blbě kouknul do mapy…
Ráno nabalíme krysy, nazujeme lyže (což je pro nás oba premiéra) a vlečeme se nahoru. Ten nástup z jihu je celkem krajinově velkolepej - už zespodu je vidět Glockner. Poté co jsme se cestou museli vyhýbat flekům bez sněhu necháváme lyže na první chatě (Lucknerhüte). Bereme si aspoň mačky, ale i ty nakonec sundaváme. Sníh je sice tvrdý, ale jdeme radši po trávě… Zkrátím to - za tmy, úplně hotoví se doplazíme na Adlersruhe, poslední chajdu na normálce. Na netu sice píšou, že je letos zavřená, ale nevěříme tomu a děláme dobře. Taky ve winterramu zjišťujeme, že jsme asi zapomněli vařič u auta. Máme dva - benzíňák do chaty a plyn na cestu (kdybychom zůstali na chatě dýl). Teda, měli jsme dva. Benzíňák jsme asi nechali v autě. Ostatně, není to poprvé, a asi ani naposledy. Ještě, že máme dva litry benzínu. Takže jsme našli v chatě konzervu a udělali z ní hodně provizorní vařič. Ale fungoval!
Ráno balíme už jenom lezecký krámy, oblečení a péřovku, jídlo na dva dny a přesouváme se do bivaku. Po normálce dolů a přes ledovec právě pokřtěný „ledopád Kundu“ vzhůru do bivaku. Konečně se nám odkrývá pohled na náš cíl - Pallavicinirinne. Je to samej led. A pod tím to vypadá je ošklivej odtrh, teda okrajovou trhlinu. Snad to půjde. Odpoledne jsme v bivaku, shazujem věci a jdem najít cestu k nástupu. Z knížky v bivaku vyčítáme, že naposledy tam byli Češi v půlce listopadu. Z toho vyplývají dvě věci: jednak máme horezdarku a taky celou zimu nesněžilo. Všude je fůra stop. Zvláštní zima.
Ráno nás budík vzbudil za úplný tmy, z vyhřátejch dek se nám nechce, venku je ještě úplná tma a počítáme, že cesta nám dlouho trvat nebude. Takže si ještě půl hodinky poležíme a vstáváme až když se začíná vybarvovat obzor. S prvním paprskem slunce (fakt!) se navazujem na ledovec, přibližně za půl hodiny jsme pod nástupem, tam se převazujem na lezení a jdeme do toho. Dokud je to jen firn tak jdeme zároveň a nejistíme. Jak se začíná objevovat led tak štandujem a pravidelně se střídáme. Čim výše, tím méně firnu a víc ledu. Čistej vodní a pěkně křehkej. Se třema šroubama se mu spíš vyhejbáme.
Když už nám připadá, že na vršek to musí bejt tak maximálně 3 délky, uhejbáme doprava do žlábku (Pallavicini prý asi 80 metrů pod vršek uhnul doprava a žlábkem za III dolezl na vrchol). No, tak tím žlábkem lezeme nakonec celejch, vesměs poctivejch, deset dýlek. A občas to jsou docela hustý mixy. A štandy zase docela fórový. Obzvláště pitoreskní štand je Juzkův - dva pikle zarvaný topůrkem do pukliny. Tak asi poslední tři dýlky Juzek neustále mumlá slovo bivak. Když se rozhlídnu, tak nevim, kde by se dal udělat. Na těch třech dýlkách mohlo bejt maximálně tak jedno místo na jakýsi bivak.
Ale už musíme bejt nahoře, to musíme dolízt! No, na vrcholovým hřebínku, teda na normálce, jsme za tmy. Nandáváme čelovky, kouknu směrem k vrcholu jestli je vidět kříž, není, tak mažeme dolů, na chatu. Na chatu jsme se opět doplazili, tentokrát výrazně později, sestup nám trval asi čtyři hodiny!
Ráno jdeme jen s jednou užovkou a každej s jedním piklem na vrchol. Vychutnáváme si pěknej rozhled, včera bychom stejně viděli prd. Dneska nám to trvalo na vrchol a zpátky asi tři hodiny… Na chatě balíme a mažeme dolů. Skoro dole bereme lyže, něco málo sjedeme, pak je raději sneseme a dole se zase svezeme. Jednoznačně nejlepší styl jízdy je pluh.
Takže jsme vylezli Pallaviciniho Pyší variantou, za kolik to je nikdo netuší, ale je to „těžký jak sviňa“. My, to je část CZECH JOUDA TEAMu, při HK Vyšehrad (Juzek už je aspoň nováček :-) - Jirka George Vonka a Adam Ajdam Buble.
Celý výstup probíhal ve dnech 7. až 10. ledna 2002.

© Adam Ajdam Buble, 2002

Fotogalerie


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 946
(od 1. října 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet