Expedice Hindúkuš 1970

Ištor-O-Nal

Československé horolezectví mělo v druhé polovině padesátých a v šedesátých letech velmi vysokou úroveň. Jen v expediční oblasti se mu stále nedařilo. Zatímco Poláci, Rakušané, Švýcaři, Angličané a ostatní národy s vyspělým horolezectvím byli v Himálaji, Hindúkuši a v Andách jako doma, Čechoslováci stále nic. Teprve v roce 1965 byla vypravena státní expedice do Váchánského Hindúkuše a za ní v roce 1967 hned další hindúkušská výprava – tentokrát z jižní pákistánské strany. Obě výpravy vedl ing. Vladimír Šedivý, člen horolezeckého oddílu TJ Slavoj Vyšehrad.
Po těchto dvou státních výpravách nastala exploze oddílových výprav do všech možných horstev světa. Jednou z prvních byla i výprava našeho horolezeckého oddílu do Váchánu – nejvyšší části Hindúkuše na afghánské straně.
Z Prahy odjížděla výprava začátkem června 1970. Měla osm členů, dva vozy, skříňovou V3S a rumunský M461, a tři tuny nákladu. Projížděla Sovětským svazem, Íránem, Afghánistánem. Zcela neobvyklá pro výpravy tohoto druhu byla plavba lodí přes Kaspické moře. Tato cesta přes moře do hor centrální Asie bylo natolik zajímavá, že ji zopakovaly ještě některé další expedice.
V Kábulu, hlavním městě Afghánistánu, nastalo druhé kolo boje o vrcholy. Kolo, které všichni horolezci přímo nenávidí, neboť je připravuje o mnoho duševních sil, času i peněz: jednání s úřady. Je to období horečného vyjednávání a nečinnosti současně. Nakonec i toto kolo bylo úspěšně za námi a otevřela se nám brána do Váchánu.
Že ani otevřená cesta nebývá sypána růžovými kvítky, o tom jsem se záhy přesvědčili. Museli jsme přejít hlavní hřeben Hindúkuše přes sedlo Salang a dále do Kunduzu pokračovat po prašných a kamenitých cestách i necestách, koryty řek, cestou tesanou ve skále nad třistametrovou propastí. Cesta byla právě na těch nejexponovanějších místech tak chatrně vyspravovaná kameny zasazenými do blátové kaše, že se nám až nechtělo věřit, že se samy nezřítily do hlubin. Největší lahůdkou však byly váchánské mosty. Byly směle klenuté nad dravou ledovcovou řekou stavěné bez gramu cementu, pouze z volně položených kamenů, klád a dusané hlíny. V evropských poměrech by podobně stavěná lávka pro pěší musela být ihned uzavřena. My jsem podobné mosty vyjížděli s naší „vétřieskou“ s hmotností více než deset tun.
Konečně naše vozidla zastavila před ústím doliny, o které jsme snili řadu měsíců. Doliny, která je pojmenována podle několika chatrčí z kamenů a hlíny v jejím ústí – Pegiš.
Jsme v Pegiši. Teď se konečně budeme moci věnovat čistému sportu. Až vybudujeme základní tábor, začneme zápolit s ledopády, ledovými stěnami, dobývat vrcholy. Jenže je to tam to ošidné slůvko „až“, které již znamenalo konec nejedné expedice. Že to ani my nebudeme mít jednoduché, to nám dokázal místní chalífa – starosta obce a mluvčí nosičů. Suma, kterou vysadil jako denní odměnu jednou nosiči byla přesně sedminásobkem té, kterou platili naši předchůdci v dolině Išmurch v roce 1965.
Nastává opět horečné jednání: tentokrát ne s úředním šimlem v bílé košili za psacím stolem, který ví, že jeho plat je fixní a že si ho může vylepšit pouze nějakým úplatkem, ale s lidmi, kteří vidí v expedici zdroj příjmů, jaký se hned tak nenaskytne. Padá návrh za návrhem. Je to přímo vyšší škola orientálního obchodu a smlouvání s úplnou škálou příslušných triků. Nakonec zvítězila snaha obou stran přece jen se dohodnout a karavana nosičů se vydala směrem k základnímu táboru.
Základní tábor jsme postavili na nádherné loučce na boční moréně ledovce ve výšce 3850 m. Byl po celou dobu výpravy skutečným místem odpočinku, příprav na další výstupy, místem nekonečných debat o prožitých příhodách i neprožitých snech a v neposlední řadě místem s výbornou domácí kuchyní.
Dolina Pegiš nepatří k rozsáhlým dolinám, neznamená to však, že by byla přehledná. Její postranní odnože by se daly srovnávat s největšími dolinami v Tatrách až na to, že přístup do nich je ztížen strmým ledopádem. Geologickou zvláštností doliny Pegiš je to, že její východní část je z krásné světlé žuly, zatímco západní část včetně hlavního hřebenu je tvořena černošedou břidlicí. Tím i ledovec je dělen na část světlou a černou.
Ve východní části operovala rok před námi japonská výprava (odtud to nebývalé zvýšení cen za vynášku) university v Kakamigahara - Gifu, která vystoupila na dva šesti tisícové štíty.
Průzkum západní části doliny, jsme zahájili výstupem na 5289 m vysoký štít K (klíčový) přes dolinu, kterou jsme nazvali pracovním názvem „Českou“. Zde se ukázalo, že nejlogičtější cesta k dominantním vrcholům v západní části doliny vede přes centrální ledovec a dále západním ledopádem na plato ve výši asi 5000 m.
Postupové tábory I a II byly vybudovány velmi rychle. Zvláště tábor II měl polohu zcela výjimečnou. Byl položen na louce plně hřibů. Samozřejmě ledovcových a louku nahrazoval sutí pokrytý ledovec. Z tohoto tábora byl překrásný výhled na všechny světové strany.
Z východu na západ se táhnul hlavní hřeben Hindúkuše se svými majestátními vrcholy včetně vrcholů dosažených I. čs. expedicí v roce 1965: Koh-e-Hevad, Koh-e-Mena a Lungho. Přímo nad ním čněla hradba šestitisícových štítů doliny Pegiš. Na severu se pak rozkládaly prostory plné pro nás neznámých štítů sovětského Pamíru.
Další postup byl poněkud zdržen nepřízní počasí. Okrajové mraky neobyčejně silného monzunu nad centrální Asií zasáhly až do této části Hindúkuše a po celý týden zasypávaly stany všech táborů sněhem.
Jakmile se počasí vylepšilo, byl vybudován další postupový tábor nad ledopádem v západní části doliny. Plato, na kterém tábor stál bylo odděleno od hlavních vrcholů údolím hlubokým asi 200 m, ale zato poloha tábora umožňovala dobrý přehled výstupových trasách na oba hlavní vrcholy expedice. Vlevo na Koh-e-Pegish II vysoký 6167 m a vpravo na Koh-e-Pegish I s výškou 6269 m.
Výstup na Koh-e-Pegish I vedl strmou ledovou firnovou stěnou na hřeben a dále pak strmým hřebenem zakončeným vrcholovou stěnou. Cesta na Koh-e-Pegish II šla přes ledové plató a dále strmou ledovou stěnou a sklonu 65 stupňů na východní hřeben a dále pak dlouhým hřebenem až k vlastní kótě 6167 m. Oba vrcholy byly dosaženy z posledního postupového tábora. Jeho výhodná poloha umožňovala výstup i návrat v jediném dnu, a tak zdolání obou vrcholů bylo otázkou jediného týdne. Na vrchol Koh-e-Pegish I vystoupili všichni členové výpravy s výjimkou jediného, který byl nemocen. Na vrchol Koh-e-Pegish II pak vystoupila dvojice Z. Brabec – S. Srb. Z tábora byl dosažen ještě jeden bezejmenný vrchol s výškou 5420 m. Čas výpravy se naplnil, nastala rychlá likvidace výškových táborů. Přivolaní nosiči snesli během jediného dne veškerý materiál do vesnice k našemu vozidlu. Během dalších 14 dnů pak výprava dojela do Prahy.
Tato expedice patřila mezi malé výpravy. Její příprava trvala několik málo měsíců. Byla i výpravou poměrně levnou. Celkové náklady jak v korunách, tak i v devizách nepřesáhly částky, které jsou obvyklé při individuální zahraniční turistice do méně vzdálených a exotických oblastí na podstatně kratší dobu. Sportovní výsledky výpravy - prvovýstupy na čtyři vrcholy, z toho na dva panenské – mluví samy o sobě.
Účastníci expedice:
V. Lachout (vedoucí), Z. Brabec, Z. Filla, K. Krecbach, P. Mareš, D. Metelka, S. Srb, MUDr. J. Wolf (lékař expedice)
Dosažené vrcholy:

© Václav Lachout, 1979


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 407
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet