Hindúkuš 1997

Kalašská údolí

Na severozápadě Pákistánu, v několika údolích na hranicích s Afghánistánem, žije posledních pár tisíc příslušníků zvláštního národa. Kalašové, jak se nazývají, sami o sobě tvrdí, že jsou potomky vojáků Alexandra Velikého, kteří si unaveni boji a dlouhým putováním vybrali tuto oblast k trvalému usídlení.
KalaškyPoměrně úzká, hluboká, vysokými horami chráněná a většinou zalesněná údolí nacházejí se v Severozápadní pohraniční provincii, necelý půlden cesty na jihozápad od okresního města Čitrálu. Pro bližší představu je možné přirovnat zdejší prostředí ke středomořským přírodním podmínkám.
Hlavní údolí jsou orientována zhruba západo - východním směrem a jmenují Birir, Bumboret a Rumbur. My jsme si za cíl našeho krátkého výletu vybrali centrální údolí Bumboret, odkud jsme plánovali přejít sedla Donson Pass a Kundyak An a pěšky projít údolím Rumbur Gol.
Několik předcházejících týdnů jsme putovali vyprahlými horami Karakoramu a Hindúkuše a na kalašská údolí jsme se nedočkavě těšili, protože kromě setkání se zajímavými obyvateli nám tato oblast nabízela možnost vykoupání v horských říčkách a odpočinek ve stínu mohutných cedrů.
Ráno jsme si v Čitrálu (1750 m) najali malý autobus a vyrazili na cestu. Zhruba po dvou hodinách jízdy jsme odbočili z hlavní silnice, přejeli visutý most přes Čitrál River a začali stoupat do strmých kopců na pravém břehu řeky. Stráně směrem k řece jsou suché a kamenité a nic nenasvědčovalo tomu, že za chvilku dorazíme do krásně zeleného údolí. U kontrolního stanoviště, tzv. check pointu, u vstupu do údolí Bumboret jsme museli naši cestu na chvilku přerušit a zaregistrovat se. Taky jsme zaplatili symbolické vstupné, které se prý věnuje na rozvoj oblasti. Minibus nás potom dovezl až do vesnice Batrik, odkud úzká silnice pokračuje ještě asi dva nebo tři kilometry dále do horní části údolí, kde žijí převážně uprchlíci z Afghánistánu. V maličkém hotelu jsme si nejdříve dali něco k zahnání žízně a popovídali si s mladou Angličankou, která po Pákistánu cestovala již několik měsíců sama. Pak jsme se začali shánět po nějakém průvodci. Hoteliér sice tvrdil, že je to už dnes prakticky vyloučeno, protože přes den je prý těžké někoho najít, že bychom měli raději zůstat v jeho hotelu přes noc, ale my jsme přece jen po chvíli hledání našli ochotného chlapíka, s kterým jsme se ještě téhož dne odpoledne vydali na další cestu.
Kamenitá cesta vedla nejdříve vesnicí, pak zabočila do stráně a začala prudce stoupat do sedla Donson Pass. Strmá stezka vedla z velké části lesem a byla tak naštěstí ve stínu mohutných borovic a cedrů, ale vzhledem k úmornému vedru jsme byli docela rádi, když jsme asi po třech hodinách úplně zpocení dosáhli sedla Donson Pass (2970 m). Ze sedla má být prý krásný výhled na masív Tirič Míru a severní Hindúkuš, ale celý severní obzor zakrývaly mohutné bouřkové mraky a my jsme bohužel neviděli nic.
Po strmém výstupu následoval ještě strmější sestup do údolí Ačolgah Nala, kde jsme se v malé vesničce Šigala, asi ve výšce 1980 m, usídlili v malém domku u jedné kalašské rodiny. Nejednalo se vlastně o trvale osídlenou vesnici, ale jen o přechodné letní stanoviště. Kalašové jsou zemědělci a hlavně pastevci kozích stád, která vyhánějí na léto do hor na letní pastviny a na zimu se zase stahují pryč, dolů do údolí.
Domek to byl velmi prostý, uplácaný z hlíny, a měl vlastně jen jednu větší místnost. Naši hostitelé nám na otevřeném ohništi, které bylo před domkem, připravili skromnou večeři, po níž zbyl čas dozvědět se od našeho průvodce také něco o samotných Kalaších.
Kalašský jazyk, kalašamun, je blízký sanskrtu, ale obsahuje prvky z perštiny a dokonce z řečtiny, což by mohlo vypovídat o původu Kalašů. Samotné slovo „kalaš” znamená černý a vztahuje se k ženskému oděvu. Ženy totiž nosí dlouhé černé šaty „čeo”. Tmavé vlasy si zaplétají do dlouhých copů a na hlavě mají zvláštní čelenku z mušliček „kupasi”. Oblečení doplňují náhrdelníky z korálků nebo jiné různé barevné doplňky. Z dálky působí jejich všední šaty skutečně zvláštním nebo až slavnostním dojmem.
Na rozdíl od muslimského okolí, kalašské ženy nežijí odděleně od mužů a ani se nestraní cizinců. O tom jsem se mohli přesvědčit večer, kdy se na nás přišly podívat dvě mladé Kalašky. Zvědavě si nás prohlédly a bez jakýkoli problémů dovolily, abychom si je vyfotografovali.
Kalašové představují poslední zbytek předislámské kultury na tomto území a na místní poměry se vyznačují skutečně velkou zvláštností - nejsou muslimové, jako 98 % ostatních Pákistánců, ale vyznávají vlastní, polyteistické náboženství.
Jedna legenda vypráví o vojácích Alexandra Velikého, kteří se zde usadili unaveni dlouhým putováním a boji, druhá popisuje setkání Alexandra Velikého se zde již dříve usídlenou skupinou, jejíž příslušníci o sobě tvrdili, že jsou posly boha Dionýsa. Pravděpodobnější je, že Kalašové jsou potomky řecko - baktrijských kolonistů, kteří byli postupujícím islámem vytlačeni z úrodnějších nížin výše do hor.
Chybí však další podrobnosti a není popsaný ani samotný postup makedonských vojsk touto oblastí. Alexandr Veliký musel někde překročit Hindúkuš, dodnes se však neví, které sedlo si pro přechod vybral. Archeologické nálezy zatím žádnou hypotézu nepotvrdily a skutečný původ Kalašů tak zůstává nejasný.
Kalašské náboženství je snad přímý pozůstatek nebo je alespoň podobné původnímu védskému náboženství, které přišlo na indický kontinent před několika tisíci lety společně s indo-árijskými kmeny a které bylo také polyteistické a obsahovalo personifikované přírodní síly. Dodnes například kalašské náboženské obřady zahrnují i oběti zvířat a různé magické obřady.
Muslimové označovali Kalaše za tzv. černé Kafíry a oblast, kterou Kalašové obývali společně s jinými neislámskými kmeny, tzv. červenými Kafíry, jako Kafíristán, tj. Země nevěřících. Její území se rozkládalo z větší části na území Afghánistánu a jen částečně na území dnešního Pákistánu, ale nejednalo se ani o kulturní ani o správní jednotku.
Přesto měly tyto neislámské kmeny některé rysy společné. Nejvýraznější byl zájem o ozdobné řezbářství, kterým zdobily nejen své chrámy a domy, ale i nábytek. Dodnes Kalašové raději dávají přednost nízkým židličkám, než aby seděli, podobně jako muslimové, přímo na zemi nebo na koberci. Symbolickými podobiznami vyřezávanými ze dřeva dokonce zdobí i své hroby.
V roce 1893 byla vytyčena tzv. Durandova linie, která omezila hranice britského vlivu v této oblasti. Krátce poté, v letech 1895 - 1898, začal afghánský emír Abdurrahmán Chán násilím konvertovat na islám všechny neislámské kmeny obývající přilehlé oblasti.
Afghánská část změnila jméno na Núristán, tj. Země světla. Centrum kultury se přeneslo do třech pákistánských údolí, kam se Kalašové stáhli do relativního bezpečí, neboť po vymezení hranic mezi Afghánistánem a Britskou Indií patřilo toto území pod čitrálské knížectví, které bylo v britské sféře zájmů. Odevšud zmizely dřevěné náboženské symboly a na jejich místě byly vztyčeny mešity. Původní kulturní nebo náboženské zvyky jsou tak dnes na afghánské straně zcela výjimečné.
Strategická poloha na afghánsko - pákistánské hranici, která dříve Kalašům pomáhala v izolaci, však později zhoršila jejich postavení. Davy uprchlíků, které se zde začaly usídlovat po sovětské invazi a okupaci Afghánistánu v roce 1979, situaci Kalašů totiž jen ztížily.

Most přes Yarkhun riverDruhý den jsme raději vstali velmi časně, rychle jsme se nasnídali a brzo vyrazili na další cestu, abychom největší část stoupání měli za sebou, než přijde polední žár a vedro. Podobně jako předešlý den, i dnes nás totiž čekalo převýšení zhruba 1000 metrů.
Po cestě jsme viděli mohutné cedry, které mohou být prý staré až 1000 let. Podél ní ležely nařezané kusy cedrových kmenů, které čekaly na svůj smutný osud. Kalašové je shromáždí na jednom místě, úplně je zasypají hlínou a v jednoduchém milíři z nich pak vypálí dřevěné uhlí. O výsadbu nových stromů se ovšem nikdo nestará a tak je možno vidět celé vymýcené stráně, které snadno podléhají erozi.
Na některých stromech byly velké zářezy, které dělají Kalašové zase kvůli včelám. Včelařství je totiž další činnost, které se intenzivně věnují.
Sedlo Kundyak An (2855 m) je zalesněné a nebyl z něj žádný výhled. Sestup do údolí Rumbur Gol nebyl tak strmý a po delší přestávce u jedné říčky, kde jsme se vykoupali v průzračně čisté vodě, jsme postupně prošli několik menších vesnic až jsme dorazili do Gromu (cca 1800 m), odkud se dalo pokračovat po džípové silnici.
Vesnici tvoří shluky domků na příkré stráni nad uměle zavlažovanými políčky, která leží u paty suťovitých nebo skalnatých kopců. Zavlažovací systém tvoří dlouhé důmyslné rozvody, které svádějí vodu z hor.
Ve vesnici jsme se mohli pohybovat naprosto volně s výjimkou zvláštního domu „bašali” nebo „bašeleni”, což je dům pro ženy např. v šestinedělí. Případné návštěvnice se po návštěvě musí očistit a mužům je vstup zakázán úplně.
Dům je současně sídlem bohyně Dezalik, a jak jsme se později dověděli, kromě ní kalašský pantheon zahrnuje například všemohoucího boha Stvořitele, Dezao. Dalšími důležitými bohy jsou Sajigor, bůh stád a pastevců, Mahandeo, bůh válečník, bůh včelstev a bůh, který se všeobecně stará o veřejné záležitosti a Jestak, bohyně domova a rodiny a věcí soukromých.
Ve vesnici jsme našli hotel, kde jsme si nechali připravit skromnou večeři. Při popíjení čaje jsme se kromě jiného dověděli, že Kalašové mohou pít alkoholické nápoje. Pěstují vinnou révu a vyrábějí z ní bílé víno. Objednali jsme si láhev na ochutnání, ale svou kvalitou nás kyselé víno příliš neuspokojilo. Zato při povídání nad ním jsme se dověděli další zajímavosti o Kalaších a jejich zvycích.
Pro kalašské náboženství jsou důležité slavnosti, které berou Kalašové velmi vážně. Největší slavnost se koná v období zimního slunovratu. Jmenuje se Chaumos a slaví se na počest Balomaina, legendárního poloboha, který kdysi žil mezi nimi a zemřel hrdinskou smrtí. Jednou za rok Balomainův duch obchází všechna údolí, počítá Kalaše a sbírá jejich přání a modlitby k bohu Dezao. Prosby pak odnese do Siamu, původní země Kalašů.
Festival trvá zhruba deset dnů, každý večer se tančí a hoduje a od případných zahraničních návštěvníků se očekává, že přispějí k oslavám a věnují jako oběť kozu, která zde v přepočtu stojí zhruba 1500 českých korun. Muslimům není přístup povolen.
Jarní slavnost probíhá zhruba v půli května, nazývá se Joši, a je věnována jaru a budoucí sklizni. V každém údolí probíhá v různou dobu a trvá zhruba 4 až 6 dnů.
Na oslavu sklizně pšenice a ječmenu probíhá v polovině července letní slavnost, Učau, kdy se opět po několik večerů po sobě tančí. Na tento festival přijíždí nejvíce turistů.
V polovina září nebo začátkem října se koná slavnost Pul symbolizující sklizeň ořechů a vína. V původní formě, kdy symbolizovala návrat pastevců z letních pastvin, se slaví už jen v údolí Birir. Tančí se zejména v noci a poslední den i přes den.
Během slavností tančí Kalašové vždy v kruhu - starší muži ve středu, ženy okolo nich. Začátek slavnosti, které si zpravidla každé údolí stanoví samo, nemusí být až do poslední chvíle pevně stanoven a pokud se nějaký turista chce na festival podívat, musí si trpělivě počkat. Některé slavnosti vína a tance přitahují množství Paňdžábců a tak místo nejvíce navštěvovaného údolí Bumburet bývá prý lépe navštívit sousední údolí.
Po několik staletí Kalašové dokázali odolávat tlaku islámu a ještě před 100 lety bylo jejich náboženství mezi obyvateli Hindúkuše široce rozšířené. Ale v nedávné minulosti byla velká část Kalašů nucena konvertovat na islám hlavně z ekonomických důvodů. V náboženské konverzi pokračují muslimští nebo křesťanští misionáři.
Velká část Kalašů stále ještě vyznává své náboženství a zvyky a slaví svátky, ale ačkoliv je jejich populace rostoucí, Kalašů stále ubývá a teď jich zbývá asi jenom tři tisíce.
Kulturní rozpad urychlili i starožitníci, kteří bezohledně vyplundrovali památky, takže dnes je skoro nemožné najít hrob vyzdobený vyřezávanou symbolickou postavou. Negativní vliv má i turistika, zejména Pákistánců, pro které je pohled na nezahalené kalašské ženy něčím naprosto výjimečným.

Kalašové při loučení obvykle neříkají „nashledanou”, prostě se zvednou a jdou. Přesto jsme se ráno s naším průvodcem rozloučili - byli jsme rádi, že jsme navštívili kalašská údolí a potkali jejich obyvatele. Jejich svět vymírá, ale naděje, že kalašská kultura přežije, snad stále ještě zůstává.

© František Vítek, 1998. Otištěno v časopise Lidé a země 1/1999


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 426
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet