Expedice Pákistán 1997

Hindúrádž

JV stěna bezejmenného vrcholu (6175 m) nad ledovcem Barum Bar

Většina trekařů směřuje do Himálaje nebo do Karakoramu a poněkud stranou jejich zájmu zůstávají pohoří jako je například Hindúkuš.
Páté nejvyšší pohoří světa, které se rozkládá na území Afghánistánu a Pákistánu, lze zhruba rozdělit na Západní, Centrální a Východní (Vysoký) Hindúkuš. V severním Pákistánu, na území bývalých knížectví Dír, Svat a Čitrál, jihovýchodně od hlavního hřebenu Hindúkuše, se rozkládá jeho vedlejší horský systém - Hindúrádž. Na západě je od vlastního Vysokého Hindúkuše oddělen údolím řeky Jarkun. Východní a severní hranice jsou méně zřetelné. Hindúkuš tu plynule přechází do Váchánského Pamíru a za údolím řeky Karambar do Karakoramu.
Z jihu je Hindúrádž přístupný podél řeky Swat. Níže položená část údolí je dokonce vyhlášeným cílem mnoha turistů. Naneštěstí, severní oblast,které dominuje hora Falaksair (5918 m), je osídlena nepřátelskými kmeny. Cizincům i Pákistáncům se vstup nedoporučuje nebo jen výjimečně se spolehlivým doprovodem. Proto jsme raději zvolili přístup z východu a vybrali si trek do míst, kde se Hindúrádž odděluje od hlavního hřebene Hindúkuše.
Po osmé hodině ráno vyráží náš autobus z Gilgitu, velkého města ležícího na Karakoram Highway, směrem na západ. Čeká nás necelých sto padesát kilometrů, což by v evropských podmínkách nestálo ani za řeč. Ale v okamžiku, kdy končí asfaltová silnice a náš autobus začíná poskakovat po šotolině plné hlubokých výmolů, si uvědomujeme, že to bude cesta na celý den. Jedeme proti proudu řeky Gilgit a míjíme malé vesnice. Jsou obydleny zvláštní islámskou sektou - ismá'ílíjí. V roce 1957 se po smrti svého otce ujal vedení náboženské obce princ Karím jako IV. Ághá Chán a stal se 49. imámem východní ismá'ílíje. Členové náboženské obce mu ročně odvádějí zhruba 12 % příjmů. Tyto prostředky jsou následně použity pro obecný užitek. Střediskem vesnice je modlitebna - džamatchána, která zároveň slouží jako středisko kulturní a sociální péče. Každá vesnice má školu a zdravotní středisko. Ághá Chán, jehož jmění dosahuje pohádkových hodnot, se také stará o budování a opravu silnic a dokonce provozuje rozhlasové vysílání.
V malém městu Gakuč, kde se v poledne zastavujeme na oběd, nacházíme poštovní schránku a po krátkém váhání jí svěřujeme naše pohlednice. Všechny došly! O několik desítek kilometrů dále odbočujeme z hlavní silnice, která dále pokračuje přes sedlo Šandur až do Čitrálu, a v Gupisu přejíždíme po visutém mostě na levý břeh řeky Gilgit. Autobus dýchavičně stoupá údolím řeky Jasin do hor a dělá stále více zastávek. Při jedné z nich vylézáme na střechu autobusu, odkud máme neomezený rozhled po horách. Ve zdejších končinách je to běžný způsob přepravy nejen nákladu a cestujících, ale i domácího zvířectva. Jen musíme dávat pozor na dráty elektrického vedení, které visí nebezpečně nízko přes cestu. Autobus končí v Jasinu, kam přijíždíme po čtvrté hodině odpoledne. Při registraci na policejní stanici zjišťujeme, že poslední cizinci tudy prošli dávno před třemi měsíci. Místní hoteliér nám nabízí ubytování ve svém pěkném hotelu, ale nám se daří rychle najmout džíp a raději hned pokračujeme v cestě.
Technický stav místních dopravních prostředků je kapitola sama pro sebe. Stařičký džíp byl vlastně gazík, který měl ještě původní pneumatiky „Made in USSR“ a všechny naprosto sjeté. Na jedné z nich se dokonce v rozměru 15 x 15 cm už oddělil i kord. Navzájem se proto ujišťujeme, že když už pneumatika vydržela tak dlouho, vydrží i zbytek cesty nebo, že alespoň nezklame v nevhodném okamžiku. Horské cesty tu jsou opravdu úzké a defekt pneumatiky na údolní straně by mohl mít fatální následky. Ale tentokrát vše dopadá dobře a po několikahodinové jízdě dorážíme pozdě večer do vesničky Nialči (2790 m), kde náš trek začíná. Hledáme místo na postavení stanů a po svolení majitele jediného obchodu ve vesnici si stavíme tábor za jeho domem. V horách se rychle stmívá a krátce po dostavění stanů přichází déšť.
Celou noc bubnují kapky deště na naše stany. K ránu přestává pršet a vrcholky okolních hor se ztrácejí v mracích. Přemítáme co dál a za chvíli se kolem našich stanů objevuje několik zvědavých dětí. Později za nimi přichází dospělí. To je dobře, protože se chceme poptat na trasu a případně najmout několik nosičů. K našim stanům přichází důstojná stařena s čepcem vyšívanými malými korálky a pestrým šátkem kolem těla. V islámské společnosti je volný pohyb žen omezen a podobná návštěva je poněkud neobvyklá. V horských vesnicích však dosud přežívají četná animistická náboženství a podle úcty, kterou ostatní vesničané staré ženě projevují, jsou ve zdejší společnosti dochovány patrně i určité matriarchální rysy.
Ale domluva poněkud vázne! Vesničané totiž neumí anglicky a my zase jejich jazyk - burušaškí. Původ jazyka, kterým mluví obyvatelé horního údolí řeky Jasin, je nejasný. Nepodobá se žádnému jinému jazyku na světě a spolu s jazykem chadžuná, kterým se mluví na jižním Pamíru, tvoří zvláštní skupinu jazyků. Je to možná nejstarší jazyk v celé oblasti a podle některých filologů může jít o dialekt jazyka dávno vymřelých národů. Jeho složitá struktura, má například 38 forem množného čísla, téměř vylučuje, aby se ho nějaký cizinec rychle naučil. Naštěstí se nám nakonec podařilo ve vesnici najít jednoho člověka, který umí pár slov anglicky a pomáhá nám s hledáním nosičů.
Okolo poledne s nimi vyrážíme podél řeky Thui dál do hor. Po třech hodinách docházíme na místo zvané Balegarč. Dál dnes naši nosiči odmítají jít, protože prý netušili, že bychom první den chtěli snad jít ještě dále a nemají žádné věci na spaní. Slibují, že ráno zase přijdou a vydávají se na zpáteční cestu. Druhý den sice skutečně přicházejí, ale prší tak silně, že raději nikam nejdeme, zůstáváme zalezlí ve stanech a hrajeme mariáš. Naštěstí naši nosiči pochopili, že si mají vzít nějaké věci na spaní, a tak tentokrát spí u nás. Další ráno je ještě zataženo, ale neprší, a tak vyrážíme dál. Procházíme pastviny Ramanč, kde stojí pár letních přístřešků, a po chatrném můstku překračujeme říčku Kerun Bar. Odpoledne docházíme na místo zvané Šotaling. „Taling“ znamená v jazyce burušaškí „bříza“. A břízy jsou skutečně poslední stromy v údolí, které zdálky označují místo, kam až v létě vyhánějí pastevci svá stáda.
Druhý den je krásně a nás čeká náročný úkol. Musíme přejít přes řeku Barum Bar a vystoupit na ledovec Haghost Bar, který tu vytváří přírodní most. Naši nosiči ráno nasazují ostré tempo a za chvíli je jasné proč. Výstup po rozpukaném ledovci je dost strmý. Povrch ledovce je pokryt drobnými kamínky, které každou noc přimrzají k ledovci a vytváří tak drsný povrch, po němž se dobře stoupá. Jakmile však zasvítí slunce, povrch ledovce začne tát a kamínky již nedrží tak pevně. Výstup po ledu bez maček se stává napínavou záležitostí. Další cesta po ledovci včetně občasného obcházení nebo přeskakování modravých trhlin je už jen rutinní záležitostí. Brzo odpoledne docházíme na ostrůvek zeleně, který se jmenuje Gašuči. V jazyce burušaškí „gašuči“ znamená „divoká cibule“. Divoká cibule tam taky skutečně roste a rádi si přidáváme čerstvou nať do polévky.
Až do večera využíváme krásného místa. Odpočíváme a kocháme se krásným výhledem na okolní hory. Se svými kamarády si vyprávíme o historii objevování těchto hor. Hindúrádž je málo prozkoumaný a s výjimkou několika nejvyšších vrcholů, které dosahují výšky 6500 - 6700 m, stojí mimo zájem horolezců.
Sedlo, o kterém jsme kdesi četli a které jsme původně chtěli přejít, objevili a popsali britští topografové na přelomu 19. a 20. století. Nejdříve je zdálky zaměřili, ale dostali se k němu až asi po deseti letech, protože Hindúkuš stál stranou jejich hlavního zájmu. Sedlo bylo příliš vysoké, než aby bylo běžně používané domorodci, kteří raději volili o něco delší ale praktičtější cestu přes sousední nižší sedla. Britové si ovšem s názvy geografických útvarů nedělali moc velké starosti, stačí si vzpomenout jak pojmenovali nejvyšší horu světa, a nazvali je prostě Hindúrádž An. Avšak na mapách, které jsme měli k dispozici, se toto jméno nevyskytovalo. Z východu na západ lze Hindúrádž přejít přes sedlo Thui An nebo přes dvojici sedel Zagaro An a Nazbar An nebo vysoké sedlo Phargam An (4975 m). Při pohledu na mapu se nabízí ještě jedna dobrodružná alternativa. Z vesnice Nialči nejít na sever, ale směřovat přímo na západ podél stejnojmenného toku. Říčka Nialči vytéká z ledovce a je možné, že kdysi bylo právě nad ním vysoké sedlo vedoucí na západ. Zemětřesení nebo sesuv skal však zneprůchodnil cestu a na sedlo se časem úplně zapomnělo.
První britská expedice, která chtěla tímto sídlem přejít přišla až po první světové válce. Přišla - a už se nikdy neobjevila. Situace v pohraničí však byla stále napjatá a navíc se k tomu mohlo přidat objektivní nebezpečí jako jsou laviny, trhliny v ledovcích a tak podobně. I když, aby zmizela celá expedice, to bylo přece jen trochu neobvyklé. Ale byl známy další tragické případy a dvacátá a třicátá léta byla prodchnutá dnes už jen stěží pochopitelným objevitelským duchem. Stačí vzpomenout na Tilmanovy a Shiptonovy expedice do severní Indie. V některých údolích nepřátelství domorodců přetrvává dodnes. Jsou známy případy, kdy nosiči přepadli expedici a zabili její členy. Například v roce 1964 v afghánském Hindúkuši nosiči napadli ve výšce 4000 m západoněmeckou expedici. Zaútočili kamením a stříleli i z pušky. V boji byli tři horolezci těžce zraněni, ale přesto se jeden z nich z posledních sil doplazil do základního tábora. Než však přišla pomoc na místo činu, byli druzí dva horolezci mrtvi. Přivolaná policejní hlídka podle zapomenutého vaku na potraviny okamžitě poznala, odkud útočníci pocházeli, a již příští den byli vrazi dopadeni. V roce 1979 resp. 1986 záhadně zmizela polská resp. britská expedice v Kašmírském Himálaji „i nie wiadomo, czy byl to wypadek naturałny, czy moze zbrodnia miejscowych rabusiów.“
Naši nosiči pokuřují hašiš, klábosí a poočku nás pozorují. Jaké myšlenky se jim asi honí hlavou? Ochlazuje se a proto zalézáme do stanů a spacáků. Přece jen je znát blízkost ledovce a výška 4170 m. Mrazivá noc je klidná.
Ráno po sbalení stanů následuje několikahodinový výstup do sedla, během kterého se otvírají krásné pohledy na Hindúkuš a Hindúrádž. Dosažení průsmyku Thui An (4500 m) oslavujeme podle tradice českým pivem. Západní strana sedla je strmější než východní. Je zasněžená, což nám sestup výrazně usnadňuje, protože se celý svah mění ve velkolepou skluzavku. Několik set metrů pod sedlem se u místa zvaného Galpigol (3800 m) otvírají výhledy na další boční údolí a mohutné ledopády. Setkávají se tu ledovce Thui a Gazin, po jehož boční moréně pokračuje naše další cesta. Na jednom místě se stezka neočekávaně ztrácíme. Přes boční morénu se prodral mohutný potok, který malým vodopádem vzápětí mizí někde pod ledovcem. Ale naši nosiči si ví rady a znají místo, kde se dá říčka kaskadérským přeskokem překonat.
Při sestupu vidíme pole indického konopí. Jeho pěstování zde není nijak zvlášť legální. Vesničané se proto snaží v místech, kudy kolem pole vede silnice, zasít na okraji pole kukuřici, aby alespoň částečně zakryli jeho pěstování. Na horním konci údolí ovšem žádná silnice není a tak není zapotřebí nic zakrývat. Procházíme několik malých vesnic, kolem kterých se popásají hlavně ovce a kozy. Kromě konopí, kukuřice a obilí, jehož pěstování tu převládá, tu rostou hlavně topoly a moruše. Někde jsme zahlédli i meruňky. Celkově je však vegetace v zasutěném údolí chudá.
V odpoledním žáru přecházíme řeku Gazin Gol, a po dohodě s majitelem se usídlujeme na soukromé zahradě. Mnoho cizinců tu nechodí a tak se stáváme velkou atrakcí, a to nejen pro děti. Obecně lze říci, že zdejší obyvatelé jsou velmi příjemní a pohostinní. Vždycky nám na uvítání přinesou čaj a placky čapátí. Někdy nabídnou přípravu večeře, za kterou se tu ovšem platí. Postupně scházíme do nižších poloh a docházíme do údolí řeky Jarkun, kudy již vede silnice pro džípy. Ve vesnici Šolkuč dochází na placení nosičů. Jejich požadavek je jednoznačný.
Chtějí zaplatit jak den, kdy pršelo a kdy jsme nikam nešli a oni nemuseli nic nést, tak den navíc, kdy jsme podle nich ušli dvě „obvyklé“ etapy. Navíc jsme jednomu z nosičů půjčili protisluneční brýle, které teď nechce vrátit. Chvilku se s nimi dohadujeme, ale jejich logika je neúprosná. Obě strany stejně předem ví, jak dohadování dopadne. Celkově jsme však byli s nosiči spokojeni. Výrazně nám odlehčili náklad a na některých nepříjemných místech uplatnili své zkušenosti a ušetřili namáhavé hledání cesty. Zvláště na klíčovém místě u ledovce Gazin, bychom asi hned nevěděli kudy dál a sami bychom jen zdlouhavě a obtížně hledali správnou cestu. Nakonec jsme se s nosiči shodli na „kompromisu“ - den navíc sice nemusíme platit, zato si odkupujeme půjčené brýle. Shodou okolností právě za cenu toho dne navíc…

© František Vítek, 2001. Původní text článku, který vyšel v časopise Lidé a země 3/2001 (tam je více obrázků)


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 412
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet