Indie 1975

Ronti peak
(6024 m)

V roce 1975 uskutečnila horolezecký oddíl výpravu do indického Himálaje, do Garhválu. Výpravy se zúčastnilo šest horolezců. 6. dubna 1975 vyjela výprava z Prahy malým nákladním automobilem Mercedes - Benz přes SSSR, Írán, Afghánistán a Pákistán do Indie. Cílem výpravy byla hora Ronti Peak (6024 m) a průzkum oblastí, kde čs. horolezci dosud neoperovali, neboť tato oblast byla uzavřena pro cizince po desítky let. O expedici byla publikována řada článků a reportáží v československém tisku. Nejdelším byl devítidílný seriál v časopisu Stadion, ze kterého přinášíme výňatek. Autor Ivo K. Petřík v něm popisuje část výpravy:

Ronti peak - Foto Ivo K. PetříkDoktor s Harym vyrazili z tábora I  časně ráno. Hned u stanů nasadili mačky, sníh byl zmrzlý na kost. Vzdálenost a výška rychle rostly, protože není ideálnější terén, než je terén na mačky. Do sedla začalo první strmé stoupání. Tempo klesalo. Stany tábora I se měnily v drobné barevně tečky. Zelená a modrá, modrá a zelená. Mezitím trochu červené a žluté. To však už není barva stanů ale mžitky před očima. O tom se většinou nevypráví. Jde však o prchavý okamžik. O prchavý okamžik v dlouhé cestě k vrcholům. Předtím předchází dřina, dřina a zase dřina. Nošení materiálu a jídla, nošení které nemá konce. Vůbec žádné hrdinství – jenom nádeničina. Jenomže tak už to bývá: když je člověk zapřažený do popruhů batohu, pak váhu na svém těle a svůj zbědovaný stav proklíná. Když se však několik dnů povaluje v základním táboře, všechno ho najednou začne svrbět. A musí jít zase nahoru.
Za sedlem následuje kousek hřebenu, který končí pod stěnou bezejmenného vrcholu 5360 metrů. Zde Hary s doktorem odbočují. Sestupují do kuloáru, který je nutno traverzovat. Na překonání převěje se navazují na lano. Opět se špatně dýchá. Traverz opisuje oblouk kuloáru. Kuloár vede dolů, 1500 metrů níže. Slunce již připaluje. Nohy se místy boří až po kolena. Co chvíli zarachotí něco nad hlavou. To odpadávají kusy ledu. Jinak je všude ticho. Zlověstné ticho. Jiří s Harym šlapou jak nikde na této cestě. „Ať už máme traverz za námi,“ hučí jim v hlavě.
Traverz končí na plató pod Ronti peakem. Zde padnou do sněhu a lapají po dechu. Dlouhý odpočinek, při kterém se síly regenerují. Konečně se dostávají do dalšího sedla na ostrém hřebenu. Na severu je království sněhu a ledu. Při pohledu na jih se otevírají mohutné prostory himálajského předhůří. Oblast Ronti peaku je v této oblasti Garhwálu první ledovcovou oblastí.
Na spaní nebylo ani pomyšlení. Nešlo ano o dvacetistupňový mráz, na nějž byli dobře připraveni, ale působení výšky je velice zajímavé. Jakmile si člověk lehne, má pocit že se zadusí. Všechno tělo svírá, dech se stává nepravidelným. Spánek nepřichází a prášky na spaní nezabírají. Každou chvíli se větrá v bláhové naději, že čerstvý vzduch plicím nějak pomůže. Noc ve výškovém táboře II není již odpočinkem, ale utrpením. A ráno je vysvobozením. Avšak ráno je člověk v podivném stavu: nemůže spát, ale vstávat se mu také nechce.
Doktor se rána nemohl dočkat. Ještě byla tma, když musel vyběhnout ze stanu, neboť zvracet do spacáku není příjemné ani pro otrlé. „Odpočinku“ měl již plné zuby. Vzbudil Haryho uvařil něco k snídani a vyrazili na vrchol 5360 metrů. Za ranního svítaní se československá vlajka třepetala na panenském vrcholu. Pohnutá chvíle. Hory se probouzely do krvavého rána. Údolí nabíralo na plastičnosti. Životadárný sluneční terč začínal pozlacovat temně modré sněhové štíty. Svítání v horách je jako dětství v životě - vše bude lepší. Když je ti zima, bude ti tepleji. Tvář můžeš nastavit hřejivým paprskům, které rozpumpují tělo k plnému výkonu.
Ronti peak - foto Ivo K. PetříkSníh na ledovci je zmrzlý. Traverz je nevinná procházka, sestup přímo požitkem. Zlatý postupový tábor I! Už je vidět. Všechno je relativní. Po pobytu v táboře II je „jednička“ přepychovým interhotelem.
…Po odpočinku v základním táboře jdou moje a Richardova(¹) krosna opět na mincíř. Doplníme tábor I a chceme vystoupit na vrchol 5360 metrů. Necítím se moc dobře, i na mě dolehly zažívací potíže se všemi průvodními znaky. Přestože jsem aklimatizovaný, jde se mi hůře než poprvé.
Musím vypadat asi hrozně, neboť když potkáváme doktora s Harym, sestupující z tábora I, nabízejí se mi, že materiál nahoru vynesou, ať se vrátím. Nechci se smířit s myšlenkou na návrat a proto odmítám. Na skalnatém žebru, kde jsem poprvé tolik odpočíval, odpočívám ještě déle. Když docházím do tábora I, slyším: „Konečně! Už jde! Už jsme ti chtěli jít naproti!“
V táboře je Venca Lachout se Slávkem. Vyšlápli si na kopec 5010 metrů. Jsou ve výborné náladě. Venca říká, že tím, jak mu chutná jíst a jak pořád něco vaří, mu připadá, že nejde o postupový tábor, ale o vysokohorský tramping.
Druhý den je mi znatelně lépe a proto chci s Richardem vyrazit. Nějak se ale v táboře pořád hrabeme a ne a ne se vypravit. Navíc přišla těžká chvíle i na věčně usměvavého Richarda. Najednou zmizel. Dlouho jsem nevěděl, kde je, ale pak jsem ho objevil na kameni, asi 500 metrů od tábora. Ležel tam, nemluvil, jen se díval kolem sebe. Kovaříci v hlavě a navíc nálada pod psa.
Sedím před stanem a kromě „výroby“ tekutin fotografuji a pozoruji okolní přírodu. Přes den naplníme všechny nádoby sněhem a dáme je na slunce. Voda se pak slévá do lahví. Operace s miskami a láhvemi mi připadá jako práce barmana: tu se něco odlévá, tu se zase něco přidává - úplný rituál. Zde, v okolí tábora I ve výšce 4800 metrů jsem spatřil skalního orla několikrát denně. I jiní ptáci tu poletují. Jeden z nich je nádherně zbarvený. Tonda jej nazval „čarokrásný pták“. Naše údolí již vypadá zabydleně. Stopy na vrchol 5010 metrů a na sedlo směrem na vrchol 5360 metrů hory zlidšťují. Již to nejsou bílé, nepřístupné vrcholy, které na nás hledí zpatra. Už to jsou staří dobří známí, kteří nám podali přátelskou ruku.
Odpoledne přisupěl Tonda s kapitánem Aveenem. Půjdou do tábora II a pokusí se vylézt na Ronti. Půjdeme tudíž společně. Ráno jsme všichni vstali a Aveena jsme raději vzbudili dost brzy, abychom jej dostali ze spacáku. Šel jsem napřed, jako fotograf výpravy nemám obavu, že mě nedoženou. Za chvíli jdeme už společně s Richardem, kapitán s Tondou se dost opozdili. Kapitánovi pořád padaly mačky. Byl z toho tak nešťastný, že mu je Tonda nakonec připevnil sám.
Stopy doktora a Haryho nejsou v nižších partirích již moc výrazné, značně sublimovaly. Za sedlem je svah strmý, asi 40°, dole na jihu pěkná „šluchta“. Konečně i my jsme v traverzu. Necháváme si všichni odstup. Kdyby někdo ujel není nutné, aby se nás vezlo více najednou. Přes traverz jede každý jako dráha. Vůbec se nedivím, že se doktorovi s Harym traverz vůbec nelíbil. V Tatrách typický lavinézní svah. Avšak v Himálajích všechno nějak víc drží, i když každý den máme možnost zachytit na snímku mohutný pád laviny z Ronti peaku. Nejde však o laviny ve svazích, ale o bortící se séraky, které mohutnou tlakovou vlnou zvíří sníh v celé severní stěně.
Traverz může být 300 metrů dlouhý. Ve výšce 5100 metrů se nedá přejít na jeden zátah. Jako mrtvolky střídavě padáme na sněhu. Svah je tak strmý, že je pohodlnější ležet než sedět.
Konečně jsme v sedle. Zde zastavujeme. Tonda s kapitánem Aveenem jdou východním směrem do tábora II. Já s Richardem na vrchol 5360 metrů.
Přejeme klukům mnoho zdaru. Hřeben na vrchol 5360 m je na jednu stranu plochý, na druhou stranu je převislý - jako přírodní tabule posazená na bok. Obdivujem vrchol Nanda Gunti, který je kolem 6500 metrů. Je rovněž panenský a takřka nepřístupný. Přístup je možný z Ronti peaku po táhlé ledovcové kose. Ledovec z Nanda Gunti v ostrém ledopádu padá do údolí.
Konečně jsme na vrcholu. Vytahuji československou vlajku a střídavě se s Richardem fotografujeme. Richard se sice v základním táboře snažil namalovat na kus plátna americkou vlakjku. Půjčili jsme mu fixy, avšak na tolik hvězdiček barvy ve fixu nezbylo…
Vidíme tábor II. Malá barevná skrvrna se rýsuje na hřebenu pod skalnatou věžičkou. S obavou hledíme na Ronti peak. Zdá se mi naprosto nepřístupný. Možnost průstupu vypadá ještě beznadějněji než zezdola. S fotografováním na vrcholu si musíme pospíšit. Nad Ronti peakem a Nanda Gunti se převalují těžké mraky…²

Pozn (¹): Richard byl Američan, který se v Indii pohyboval rok autostopem. Výprava jej vzala se sebou do hor.
Pozn (²): Výprava na vrchol Ronti nevystoupila. Vystoupila však na bezejmenný panenský vrchol 5360 m a provedla průzkum v této oblasti.

© Ivo K. Petřík, 1975


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 371
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuZpet