Indie 1998

Trek k Nandá Déví

Nanda Devi East

Na severu indického svazového státu Uttar Pradéš, u západních hranic Nepálu, na východ od řeky Alaknanda je méně známá oblast indického Himálaje - Kumaon, které dominuje Nandá Déví, nejvyšší hora bývalého britského impéria. Na rozdíl od sousedního často navštěvovaného Garhwálu, se kterým je někdy pro zjednodušení spojována, byla celá oblast až donedávna uzavřená nejen pro cizince, ale i pro domácí turisty. Neexistují tu zatím žádné hostely a stravovací nebo ubytovací možnosti tu jsou velmi skromné. Právě proto jsme si tuto oblast vybrali k návštěvě.
Z Dillí je možno do oblasti Kumaonského Himálaje dojet buď podobně jako do Garhwálu, tj. přes posvátná města Hariduár, Rišikéš a Deoprajág, kde se však musí odbočit na východ, nebo z jihu přes Nainital a Almoru nebo Pithoragarh. Tuto trasu, jejíž projetí trvá nejméně dva dny a která překonává několik menších sedel v předhůří Himálaje, si volíme i my.
Silnice končí ve výšce zhruba 2000 m nad mořem v typické himálajské vesnici Munsyari (někdy se píše Munsiari nebo Munsyiari a vyslovuje se „Manžari“ nebo „Manšuri“) na malém náměstíčku obklopeném malými lodžemi a jídelnami, v jedné z nichž mají dokonce i pivo. Na doporučení průvodce Lonely Planet však pokračujeme ještě necelé dva kilometry dále a ubytováváme se u „dědka“ Martoliho, vysloužilého policejního důstojníka, který provozuje malou trekařskou noclehárnu Martoli Lodge. Je to vlastně malý domek, ke kterému jsou přistaveny tři malé místnosti a skromné sociální zařízení. Kromě ubytování nám však „dědek“ Martoli nabízí i večeři a ráno je z jeho zahrady krásný výhled na východ slunce nad horským masivem Panch Chuli (6904 m).
Nandá Déví Dnes nejsou pro trek údolím Johar k ledovci Milam zapotřebí žádná povolení ani průvodce a tak se můžeme hned druhý den vydat na další cestu. Ta začíná dlouhým sestupem až k řece Gori Ganga, podél které pak v následujících dnech stoupá až k ledovci Milam. Stoupání podél řeky mělo být pozvolné, ale bohužel v září 1995 velký sesuv zničil část cesty za Lilamem a tento úsek je nutno obcházet přes horský hřeben. Druhý den cesty tu tedy na každého pocestného čeká nejprve dlouhý výstup a vzápětí sestup o dobrých 1000 m.
Cesta soutěskou Gori Gangy a údolím Johar se udržuje kvůli vojenské posádce, která sídlí na konci doliny pod ledovcem Milam. Karavany mul pro ni dopravují potraviny, palivo a hlavně munici. Stezka je „vydlážděna“ velkými kameny a některé úseky jsou vytesané přímo ve skále. Rozšiřuje se jen na místě větších přítoků. Na jednom takovém místě leží malá vesnička, Bogdwar, kde se nachází nejen malá čajovna, ale i kontrolní stanoviště, tzv. check post, Indo-tibetské pohraniční policie, ITBP. Tam se musí při příchodu každý cizinec zapsat do evidenční knihy. Zajímavé je, že při cestě opačným směrem se už nic takové nepožaduje. Formálně se tak všichni cizinci, podobně jako horníci ve známém Cimrmanově dole, záhadně hromadí někde v údolí Johar.
Slunce, které do nás nemilosrdně praží na počátku výstupu, se v poledne schovává za mraky a hřebenu označeného barevnými fáborky, dosahujeme již v mlze. Na konci sestupu začíná hustě pršet. Úplně promočeni docházíme do bambusové chýše, kde jsme společně se zhruba dvaceti domorodými nosiči strávili deštivou noc. I pár následujících dnů nám každé odpoledne chůzi znepříjemňuje vytrvalý déšť.
Déšť ovšem způsoboval i zemní sesuvy a větší nebo menší závaly přerušují cestu na dalších úsecích a podstatně zpomalují náš postup. Pracovní čety nestačí opravovat všechny zničené části stezky potřebnou rychlostí a tak se některé úseky musí překonávat se značným úsilím, prostě jak to jde. Většinou je to obtížné a zdlouhavé, někde dokonce nebezpečné, protože hrozí pád do bouřlivých vod Gori Gangy. Na jednom místě, kde vede stezka vysoko nad řekou, byla poškozená cesta nahrazena dvěma kládami, na kterých bylo volně položeno několik kamenů. Přechod po tomto viklavém podkladu je docela zajímavým zážitkem.
Jiný zemní zával na konci soutěsky dočasně přehradil samotnou Gori Gangu a vzniklo tak malé jezero. Síla vody je však značná a v naneseném materiálu si rychle našla cestu ven: koryto se stále víc a víc prohlubuje a hladina jezera znatelně klesá. Podle agenturních zpráv byl monzun v roce 1998 obzvláště vydatný a sesuv půdy v sousedním údolí na jednom místě strhl cestu, na níž se právě nacházelo asi šedesát poutníků k posvátné hoře Kailás. Při sesuvech půdy v roce 1998 zahynulo jen v této části Indie přes 200 lidí a armáda musela evakuovat vrtulníky přes 30000 obyvatel horských vesnic odříznutých četnými sesuvy půdy od okolního světa.
Nanda Devi East Charakter krajiny se po několik dnech pochodu rázem mění. Mizí strmé skalní stěny a soutěska se postupně stále více a více rozšiřuje. Procházíme Rilkote a dorážíme do Martoli. Tato i následující vesnice, které v dalších dnech míjíme, jsou téměř opuštěné. Ve vesnicích stojí jen prázdné domy a ulice ve vesnicích dávno zarostly plevelem. Některá stavení mají vyřezávané okenní nebo dveřní futra, jiné jsou zajímavá sloupy s kruhovým průřezem (vesnice Burphu). Velká část domů je bez střech. Dřevěné trámy byly zřejmě spáleny během postupného exodu vesničanů, protože to byl nejjednodušší způsob, jak získat drahocenné palivo. Posledními obyvateli vesnic jsou staří majitelé malých jídelen. Většinou připravují jen čaj s mlékem pro průvodce vojenských karavan, ale v poslední době začínají vařit i rýži pro turisty. Těch pár vesničanů, co vidíme, má spíše tibetské rysy, ale tvrdí, že vyznávají hinduismus.
Naše trasa sleduje starodávnou spojnici mezi Indií a Tibetem. Tato, kdysi živá obchodní stezka, je nyní úplně pustá, protože indicko - tibetská hranice je od šedesátých let uzavřená. Pro vysvětlení se musíme vrátit až do 7. října 1950, kdy Čína zahájila invazi do Tibetu. Pozdější násilné budování lidových komun vedlo k nepokojům v Tibetu a k nezdařenému povstání, které vyvrcholilo 16. března 1959 útěkem XIV. dalajlámy do Indie, kde byl nejprve internován. Čína využila okupovaného území k vybudování komunikační infrastruktury a přístupových cest k indické hranici. Současně založila v indickém pohraničním území zpravodajskou síť. Po dokončení pečlivých příprav, na podzim roku 1962, Čína napadla na severovýchodě a severozápadě Indii a obsadila několik tisíc čtverečních kilometrů indického území. Příkladem promyšleného plánování bylo postavení tábora pro 3000 zajatců. Tento odhad se ukázal jako docela přesný, protože v krátké válce bylo zajato 3587 indických vojáků. Současně byl tento konflikt doprovázen útěkem 40-50000 Tibeťanů z okupovaného Tibetu do Indie. Po zastavení palby se Čína sice z části obsazeného indického území začala stahovat již v prosinci 1962, ale rozsáhlá území, například oblast Aksai Čin, okupuje dodnes.
Po válce byly z bezpečnostních důvodů uzavřeny hranice s Tibetem a obchodní ruch následně zcela utichl. Vesničané, které dřív živily obchodní karavany, ztratili zdroj obživy a museli se odstěhovat. V celém údolí zůstaly jen vojenské posádky a kontrolní stanoviště ITBP.
Jedno z nich je v poslední vesnici, Milamu, těsně před stejnojmenným ledovcem, kam po několik dnech docházíme. Poprvé se na tento ledovec dostali horolezci v roce 1939, kdy se po úspěšném prvovýstupu na Východní Nandá Déví (7434 m) pokusila polská expedice o výstup na hlavní (jižní) vrchol Tirsuli (7074 m). Ve výšce 6150 m tehdy pod lavinou zahynuli Adam Karpiński a Stefan Bernadzikiewicz. Vzhledem k výše popsaným politickým okolnostem byla celá oblast na dlouhá léta uzavřena a na Tirsuli vystoupila indická vojenská expedice až 1. října 1966; na sousední Hardeol (7151 m) dokonce až v květnu 1978. O vrchol poslední hory, která uzavírá vysoko položené plató, západní vrchol Tirsuli (7035 m), se v roce 1995 bezúspěšně pokusila britská dvojice Roger Payne a Julie Ann Clyma a dosud (2001) na něj nevystoupil nikdo.
Podle dostupných informací by měl ledovec Milam zasahovat téměř až do údolí Johar. Ale je znatelně kratší než je uvedeno na našich mapách. Cesta po povrchové suti je nepříjemná a pomalá a když nám výhled na vrcholy zakryjí mraky, rozhodujeme se k ústupu. Po znamenité večeři, kterou jsme si uvařili z donesených zásob a nasbíraných hub, a malé poradě, se vydáváme do vedlejšího údolí.
Nandá DévíNaším cílem je základní tábor pod východním vrcholem Nandá Déví. Jméno hory „Nandá Déví“ znamená v překladu „bohyně Nandá“, což je v hinduistické mytologii sedmnáctý přídomek bohyně Kálí, manželky boha Šivy. Hinduistická mytologie je dosti složitá a jen na okraj uvedeme, že Šivova první manželka, Satí, spáchala sebevraždu, protože její otec urazil samotného Šivu. Ve své další reinkarnaci si zvolila lepšího otce, stal se jím samotný Himálaj, a na ochranu před zvědavými zraky se obklopila vysokými horami.
Na historii dobývání vrcholu Nandá Déví se dá dobře ilustrovat historie celého himálajského horolezectví. Padesát let trvalo, než se vůbec podařilo najít přístup k hlavnímu vrcholu, který je situován v ohromném horském kotli, tzv. Svatostánku Nandá Déví, chráněn hradbou šestitisícových hor.
Při jedné z průzkumných výprav vystoupili 12. června 1907 Tom G. Longstaff, bratři Alexis a Henry Brocherelové (Itálie) a Garbír Burathókí, průvodce z kmene Górkhů, na Trisul (7120 m, nezaměňovat s výše zmíněným vrcholem Tirsuli na konci údolí Johar) a dosáhli tak vůbec prvního sedmitisícového vrcholu a světového výškového rekordu.
Na hlavní vrchol Nandá Déví (7816 m) vystoupili 29. srpna 1936 v americko - britské expedici Noel E. Odell a Harold W. Tilman a vytvořili tím nový vrcholový rekord , který byl překonán až francouzským výstupem na Annapúrnu (8078 m) v roce 1950. Zajímavé je, že britský Výbor pro výpravu na Mt. Everest nesouhlasil s účastí N. E. Odella a H. W. Tilmana na expedici, která byla připravovaná na jaro téhož roku, a své rozhodnutí zdůvodnil „pokročilým věkem a slabší tělesnou formou“. H. W. Tilmanovi bylo tehdy 39 let.
Druhý výstup na východní vrchol Nandá Déví uskutečnili při francouzské expedici v roce 1951 L. Dubost a Tenzing Norkej, který později s Edmundem Hillarym vystoupil jako první na Mt. Everest. V roce 1975 se francouzské expedici podařilo vystoupit na oba vrcholy a v roce 1976 vystoupila japonská expedice novou cestou na Nandá Déví a s použitím kyslíku uskutečnila přechod šesti kilometrového hřebene mezi východním a hlavním vrcholem.
Nanda Devi a William UnsoeldAmericko - indická expedice v roce 1976 skončila tragicky: L. Reichardt, J. Roskelley a J. States sice vystoupili 1. září 1976 novou cestou na Nandá Déví, ale o týden později zemřela ve IV. výškovém táboře (7400 m) dvaadvacetiletá Nandá Déví Unsoeldová, dcera vedoucího expedice. Její otec, dr. William Unsoeld, byl touto horou přitahován tak magicky, že dokonce podle ní dal své dceři dokonce i jméno. Domorodí nosiči tehdy nevěřili, že její smrt byla náhoda, a viděli ve světlovlasé dívce jen dočasné převtělení samotné bohyně Nandá Déví.
První československá expedice z roku 1978 sice nedosáhla hlavního vrcholu, ale v prvovýstupu vystoupila na severní vrchol Nandá Déví (7055 m). Druhá československá expedice již na hlavní vrchol vystoupila (17. a 19. září 1981) a jen o hodinu se minula s prvním vrcholovým družstvem indické expedice, která ovšem vystupovala na vrchol jinou cestou.
Pod Východní Nandá Déví vedou z údolí Johar dvě cesty: původní expediční trasa z vesnice Martoli podél říčky Lwani Gad a druhá, severnější, která vychází z vesničky Pachu. Protože jediný most přes Gori Gangu leží spíše blíže u Martoli a do Pachu bychom se museli vlastně vracet, volíme první trasu.
Začátek sice odpovídá popisu, ale po překonání vedlejšího přítoku je postup a hledání cesty stále obtížnější. Stezka se ztrácí v suťoviscích nebo v hustých rododendronových porostech, kterými se musíme prodírat. Občas musíme sejít až do řečiště Lwani Gad, v pomonzunové době již místy poněkud obnaženého. Často také překonáváme vedlejší přítoky, které si během monzunových přívalů vyhloubily hluboká koryta. V jarních měsících jsou však všechna vedlejší koryta ještě zasypána sněhem a sníh zarovnává rozsáhlá suťová pole. Cesta k Nandá Déví se tak prý změní na příjemnou procházku. Teprve později jsme se dozvěděli, že v podzimních měsících je lepší nelitovat zacházky, a volit severnější trasu, protože ta je prý schůdná i pro muly.
Cesta končí na typickém vysokohorském suťovisku. Všude okolo odkvétají horské rostliny a mezi kameny leží polštáře uschlých trsů trávy. Je znát, že do hor přichází zima. Nastává čas se vrátit se zpátky. Máme lehčí batohy a tak nám zpáteční cesta ubývá rychleji. Po cestě míjíme karavany a stáda, která pastevci stahují na zimu do nižších poloh. Zajímavé je využití koz jako nosných zvířat. Každá koza dostane na hřbet dva malé pytlíčky. Jedna koza toho jistě moc neunese, ale když se uváží, že v jednom stádu je okolo 100 koz, pak už představuje přepravený náklad docela slušnou váhu.
Přestože se snažíme šetřit s jídlem, docházejí nám po třech dnech poslední potraviny. Naštěstí jsme již blízko velké vesnice, Lilamu, a míříme proto do místní čajovny. Hostinský nám asi po půlhodinovém vyjednávání, dohadování, vysvětlování a čekání na jídlo přinesl vajíčka natvrdo, oloupaná a rozkrájená na čtvrtky, na kterých jsou dobře znatelné otisky prstů a jakási podivná černota. Po chvilce váhání se do nich pouštíme, protože máme hlad. Jediné, co nám totiž po třech týdnech pobytu v Kumaonském Himálaji zbylo, je sůl, kterou si vajíčka solíme. Před námi je už jen poslední etapa treku a tak nám chudá večeře už ani moc nevadí. Zítra nás čeká bohatá večeře u „dědka“ Martoliho a možná i nějaké pivo z krámku na konečné autobusu v Munsyari.

© František Vítek, 1999. Otištěno v časopise Lidé a země 12/1999.


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 745
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuZpet