Kavkaz 2002

Do Ruska

Odjezd jsme po poradě s ČD stanovili na 9.7.2002, 7 hodin 52 minut. Cestou do Přerova jsme se marně snažili odlehčit Ajdamův bágl plný různých usmažeností a upečeností. V Přerově jsme museli uznat, že prozatím zvítězil bágl. Abychom v cizině nevypadali jako burani, zakoupil Špicál časopis Bravo a všichni jsme až do Varšavy rozšiřovali své společenské obzory, nepohodlně zkrouceni v příšerných vozech vlaku EC.
Následovala obávaná vyčerpávající etapa do Dněpropetrovska. Když jsme tam 11.7. ráno vystupovali, byl již Ajdamův bágl mírně v defenzivě. Cítili jsme se tam jako doma - české tramvaje a stanice metra Moskevská, jenže domů jsme přece nejeli, naopak, jedeme na východ, za sluníčkem, které již stihlo bestiálně rozžhavit i náš další vlak, a jistě by rozžhavilo i následující, kdyby tento nebyl poslední.
Po strhujícím finiši jsme vystoupili 12.7. asi ve 4 ráno v Minerálnych Vodách, úplně vyšachovaní a rozmariášovaní, a hned jsme museli čelit nájezdům kočovných drožkářů a mikroautobusáků. Moudrá příroda jim nadělila do vínku kromě vrozené vlezlosti také obdivuhodnou neodbytnost a drzost. Skuteční mistři svého povolání. Nakonec jsme přeci jen šťastně neodjeli a dočkali se maršrůtky na letiště, kde jsme se nechali natáhnout opravdickým autobusákem mířícím do Nalčiku.
V Nalčiku si nás hned podali polucajti, také od přírody milí a vypatlaní, jak je v kraji zvykem. Naštěstí měli asi dobrou náladu, takže jsme vyvázli brzo a beze ztrát. Před odjezdem do tábora Bezingi jsme museli ještě získat propustku do pohraniční oblasti, což znamenalo podstoupit buzeraci jakéhosi jinak celkem sympatického blbečka od pohraničníků.
Marně se nám pak vlezlí a slizcí drožkáři pokoušeli spravit náladu. Nakonec jsme odjeli s tím největším lumpem, čímž jsme se alespoň pomstili těm ostatním, kteří si jistě mysleli, že s takovým lumpem nikdo nepojede. Kampak na nás, hošánkové!

Do tábora jsme dorazili v podvečer 12. sedmence. Tábor je poněkud podnesený výraz, stojí tu normální baráky a dá se sem dojet každým trochu přizpůsobivým autem. Hned jsme potkali kámoše Jablonečáky, z nichž někteří jsou sice až z Prahy, ale všichni se cítí jako doma zde. Zabydleli jsme louku hned vedle jejich mohyly z prázdných lahváčů, která měla časem nabýt ještě daleko obludnějších rozměrů (kluci přijeli sotva týden před námi). Táboru velí vcelku nesympatický rukavadítěl, s nímž jsme se hned seznámili, horskou službu má pak na povel tajemný stařík Saratov. S tím jsme se zatím neseznámili, dokonce jsme ještě dlouho mysleli, že se jedná o zpola vymyšlenou postavu, která se ve své boudě zjevuje jen za bledého luny svitu.

© Martin Magnusek Klonfar, 2002

(pokračování)


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 1377
(od 1. října 2002)
Zpět na úvodní stránkuzpet