Kavkaz 2002

Elbrus

Výstup na Elbrus jsme pojali jako otučňovací kúru. Z Těrskolu jsme vyrazili přežraní a s plnými bágly jídla asi ve čtyři odpoledne. Večer jsme došli na Prijut, z nepatrného zlomku zásob vytvořili další žranici a blaženě ulehli.
Tradiční postup, tj. vyrazit ve tři ráno k vrcholu jsme neshledali příliš atraktivním. Povstali jsme pěkně po sedmé, řádně posnídali, vzali věci na plánovaný bivak v sedle (ať si ten Elbrus pořádně užijem) a v deset pomalu vyrazili. Cesta z Těrskolu na Prijut není nijak zvlášť záživná ani příjemná, ovšem oproti druhé půlce z Prijutu na vrchol je to ten nejúžasnější výlet, jaký můžete podniknout. Slovo vopruz zde dostává úplně nový význam. Je zvláštní, že před pár dny jsme v pohodě spali v pěti tisících, a teď se ještě hluboko pod sedlem sotva plazím. Možná za to může bágl a to jídlo v něm, už se těším, až ho všechno sežeru. Nestalo se, po odpočinku v sedle už mi vůbec nebylo dobře, a nejen mě. Jediný Juzek vyběhl směrem k vrcholu s lehkostí a stylem, my ostatní se plazíme daleko za ním, až nám jeho stopy mizí pod čerstvým sněhem, kterým nás seshora soustavně zásobuje Zákopčaník. Nakonec si ještě Juzek se Špicálem na posledních dvaceti metrech dali závody, tomu říkám blbý nápad na blbém místě.

Bivak v sedle by nebyl špatný, nebýt záludné večerní fujavice (Špicál se marně pokoušel zjistit směr větru pomocí nasliněného prstu) a ranních aktivistů, kteří nás probudili proklatě brzo, a to už šli prosím z vršku dolů! Ani když se nás už asi potřetí ptali, skólko že bylo v noci grádusov, nezmohl se nikdo ani na ten nejpřiblblejší vtípek - jasný příznak výškové otupělosti. Radši honem mažeme dolů. Proti nám se teď valí davy, vůbec jim nezávidíme.
Knecht si musel chlapsky odplivnout, pročež pak na Prijutu držel dietu, zatímco my se už zase cpali. Po docpání jsme vyrazili pryč, k Těrskolu čelem, k Elbrusu zády. Ajdam se ještě po cestě stihl lehce poškodit, když nám ukazoval, jak se dá sjet po botách i takový svah, který pro jeho příkrý sklon není možné sjet po botách. My s Jiřím jsme si zase splnili tajné přání - objevili jsme Pik Aču a Jiří obšťastnil jeho panenský vrchol svoji návštěvou.

Autobus, autobus, vlak, vlak, vlak, vlak, vlak, vlak - ne úplně tak rychle, ale jinak přesně takhle jsme dojeli z Těrskolu zpět do Prahy. Je to smutné, já vím, ale konec je opravdu až tady.
Pro ty, kdo si to přečetli a nevěří:
- půjčte si od Špicála jeho milý (resp. nás všech milý) deníček.

© Martin Magnusek Klonfar, 2002

(Fotogalerie)


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 375
(od 1. října 2002)
Zpět na úvodní stránkuzpet