Kavkaz 2002

Ulluauzbaši

Hned druhý den jsme rozvážně (tj. v poledne) vyrazili na aklimatizačku. Po vzoru Heckelovy Expedice Kavkaz jsme zamířili na 4679 m vysoký Ulluauzbaši, klasickou cestou jižním hřebenem, za 3A místní klasifikácie trudnosti. Pochod pod kopec přes ledovec Mižirgi je bez trudnosti, zato o to delší. Cestou na ledovec nás ustavičně sužovalo nádherné počasí, nemilosrdně se nám otevíraly stále nové a nové výhledy na Dychtau a okolní štíty, běsnící květiny v ohromných nánosech pokrývaly nekonečné koberce alpinských luk, zkrátka nemít na zádech ten těžkej bágl a nebýt to tak dokopce, býval bych to jistě vzdal.
Alespoň, že odpoledne zapršelo, to se člověku obklopenému takovou scenérií hnedka uleví. Přespali jsme pod boční morénou na děsivém travnatém plácku u potoka. Juzek sice navrhoval vyjít výše na morénu do strmé pohyblivé suti, ale všichni jsme už byli tak uondaní, že jsme raději odevzdaně usnuli dole na rovince.
Ráno jsme nedočkavě vstali brzy po svítání. Konečně jsme se dočkali! Před námi byl celý den pochodu sněhem, blátem a sutí, kličkování mezi trhlinami a rozmotávání špagátů. Přesně jak jsme si to doma představovali. Když jsme odpoledne dorazili k bivakovacím plošinám na hřebínku nad horním patrem ledovce, bylo již odpoledne.
Zajímavé. Vybalili a vztyčili jsme stany, sebe jsme zabalili a položili. Juzek se asi špatně položil nebo zabalil, možná obojí, každopádně ráno nejenže nevypadal zdravý, ale ani nebyl.
Poloha vleže není na výstup zrovna ideální, tak jsme bohužel museli vyrazit na vršek jen ve čtyřech. Netušíce jak bude vypadat 3A, táhli jsme špagáty, něco matroše a na vrchol Špicálova lahvového braníka. Nakonec jsme z veškerého vybavení použili akorát toho braníka, celé to šlo vylézt sólo. Našla se sice i zajímavá místa, ale možnosti jištění byly dost iluzorní. Nejhorší byl sestup po pás v břečce, zpátky ke stanům jsme se dovlekli úplně tuzí.

Jiří mezitím zase ožil, což nám zvedlo náladu, dokonce i počasí se zkazilo. Ráno na nás krutě dolehla skutečnost, kterou jsme tušili už večer - neměli jsme skoro nic k jídlu. Do tábora jsme tedy kráčeli téměř na lačno (alespoň já teda rozhodně), přesto jsem si ještě zpestřil pochod prohlídkou jedné menší trhliny. V táboře mě ale hravě strčil do kapsy Jablonečák Tomáš, který o dva dny dříve prohlídkou jedné větší trhliny zpestřil pochod i všem ostatním.

© Martin Magnusek Klonfar, 2002

(pokračování)


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 289
(od 1. října 2002)
Zpět na úvodní stránkuzpet