Všeobecná informace o HK Vyšehrad

Připomínka Měsíce československo-sovětského přátelství

Kavkaz 1984

Vrcholy Šcheldy

Neděle 5. srpna 1984
„Dnes poprvé uvidím KAVKAZ,“ říkám si ráno při vstávání. Nejprve však zajišťujeme letenky na zpáteční let. Shánění jízdenek na autobus do Terskolu je velmi, velmi těžké. Domlouváme se s ukrajinským horolezcem, který nabízí jinou variantu cesty na Kavkaz. Je to prý rychlejší a spolehlivější… Jedeme tedy s ním přes Baksan a Tyrnyauz do Elbrusu (1732 m), kam však přijíždíme až večer.

Pondělí 6. srpna 1984
Jsem poprvé v 2800 metrech. Špatně se mi dýchá a přestože jdu pomalu, musím se každých 25 kroků zastavit a vydýchat. Stoupáme na nižnije nočevki Ach-Su, které jsou ve výšce 3200 m. Začíná pršet a všude okolo nás je mlha a černé, jakoby slizké kameny.
Odpoledne docházíme na nočevki a v dešti stavíme stany. Na chvilku se vyjasňuje a odkrývá se pohled dolů na ledovec a na hory okolo nás: pik Kavkaz, Bžeduch, Ščurovského. Přímo proti nám jsou vrcholy Šcheldy a Srednij pereval.

Úterý 7. srpna 1984
Další výstup je stále těžší. U verchnich nočevek Ach-Su (3700 m) se dělíme. Jdu s Luďkem nahoru na průzkum do průsmyku, Jirka s Pavlem zatím odpočívají. Odpoledne dosahujeme průsmyku Ach-Su (3820 m) a přímo v něm si stavíme stany. Počasí se vylepšuje a občas je vidět i Elbrus.
Večer, při vaření čaje se stala drobná nehoda. Byli jsme ve stanu čtyři¹ a stačil jeden neopatrný pohyb, aby se litr vody přelil z ešusu do spacáku - naneštěstí mého. Při venkovní teplotě pod 0 °C to nebylo moc veselé.

Středa 8. srpna 1984
Ráno je venku mlha a sněží. Zůstáváme na místě a věnujeme se vaření. Odpoledne se vydáváme na túru. Mým cílem je výstup jižním hřebenem na Jusengi Severnuju. V mlze však ztrácíme orientaci a musíme se vrátit, dokud sníh a vítr nesmažou naše stopy.
Po neúspěchu na Jusengi Severnoj si vybíráme nový cíl: Jusengi Uzlovaju (Rasdelnaju). S Luďkem si budu hrát na vrcholové družstvo, Jirka s Pavlem nám zatím mají připravit večeři.
Navazujeme se a obcházíme první trhliny v ledovci. Dál lezeme po lámavé skále východního hřebene. Je to nepříjemné a tak se raději posouváme více do severní stěny. Místy se brodíme po kolena ve sněhu (při sestupu se ukáže, že jsme vlastně traverzovali lavinózní svah s čerstvě napadaným sněhem). Mlha snižuje viditelnost na 100 - 150 metrů. Poslední metry postupujeme vedle sebe.
„Tak jsme tady,“ hlásí Luděk. Je 17:45 a zdá se, že jsem opravdu na své první čtyřtisícovce.

Poznámka (¹): Jiří Hladiš Skrbeňský, Luděk Machát, Pavel Tambo X. S Jirkou jsem chodil na vysokou školu. Luděk a Pavel byli jeho kamarádi, snad spolužáci ze střední školy. Všichni pocházeli z okolí Oloumouce. Zažil jsem s nimi pěkné i horší situace, ale časem jsem na ně ztratil kontakt. Pokud vím, Jirka Hladiš se snad odstěhoval do USA.

Franta

Další kapitolky z výprav do veliké Země sovětů:



NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 1340
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet