Údolí Bezingi

Středa 2. srpna
„Na to nevypadáte zdravě“

Naše naivní představa vzala za své po večerní návštěvě pana „zapovednika“, který vyžadoval pokutu za vstup do chráněného území. Po dohodě tedy ráno platíme poplatek a radíme se v KCP co bychom mohli lézt. Náš grandiózní plán ostřílený mistr sportu Saratov seškrtal na polovinu se slovy „na to nevypadáte zdravě“. Samozřejmě měl pravdu. Kavkaz nejsou Tatry.
V táboře necháváme jeden stan s věcmi, které nebudeme nahoře potřebovat a v 15:30 odcházíme na nástup pod Ukju a Dumalatau. V 19 hodin přicházíme úplně mrtví k bivakovací chatce (3200 m). Přemýšlíme jestli půjdeme ještě výš. Únava je veliká a ještě začíná pršet a už je pozdě a… stavíme stany.

Čtvrtek 3. srpna
„Holubník“

Vstáváme v 7 hodin. Při snídani jsem přišel snad o půlku zubu. Při pomyšlení na kvalitu místní zubařské péče mně naskočila husí kůže. Naštěstí zbytek zubu vydržel až domů. Až kolem 13 hodiny se přesunujeme do „Holubníku“ (3450 m - chatička pro člena KCP, u které jsou místa na stany). I přes nepříznivé počasí tu stojí snad 15 stanů. Necháváme tady věci a nalehko pokračujeme do sedla mezi Ukju a Dumalatau obhlídnout terén.
Po upřesnění plánů s „načalnikem“ Holubníku (svérázný chlapík, s kterým jsme se později často potkávali v baru, kde, jak tvrdí, je vždy, když není v horách) ještě balíme, popíjíme čaj s vodkou a před spaním kouříme nezbytnou Primu.

Pátek 4. srpna
„Ukju“

Vstáváme ve 4:00. V 5 hodin, ještě za tmy, odcházíme po ledovci směrem k našemu dnešnímu cíli. Přicházíme pod suťovou sjezdovku, jejíž překonání bylo opravdu lahůdkou. S rostoucí výškou se zvětšuje sklon svahu a zmenšuje velikost kamenů, které ujíždějí pod nohama. V sedle necháváme batohy a po pěkném hřebínku pokračujeme současně na krátkém laně nahoru. V 9:30 dolézáme na vrchol Ukju (4346 m). Je vidět tak na 20 metrů a začíná sněhopršet.
Sestup je o poznání nepříjemnější. Míla, Honza a já v mlze trochu bloudíme. Nakonec se kousek vracíme. Honzovi se nezdá bahno za III a tak to bere převislou sutí za V. S hrůzou čekám na štandu až Honza okolo proletí i s nějakým šutrem. Naštěstí lítají jenom ty šutry.
Batohy nakonec přece jen nacházíme a asi v 16 hodin hlásíme v „Holubníku“ návrat.

Sobota 5. srpna
„Rest day No. 1“

Probouzíme se do nádherného jasného dne. Okolní štíty Dumalatau, Dychtau i pik Brno se vybarvily v celé své suťové kráse. Údolí Bezingi je utopeno v moři mraků. Naše skupinka zmateně chodí kolem tábora a fotí co se dá.
Mílovi není dobře. Odchází proto za doprovodu Honzy dolů do tábora. Mě se poprvé a bohužel ne naposledy ohlásily střevní problémy.
Po včerejším deštivém dni všichni suší věci a tábor z povzdálí vypadá jako pestrobarevná tržnice. Mezi stany se jen tak procházejí zvědaví kamzíci a slídí v nestřežených igelitkách s jídlem.
K večeru se vrací Honza a přináší samé dobré zprávy. V obchodě v táboře mají skoro všechno, na co si člověk vzpomene. Přinesl med, vodku, sušenky a čokoládu. Večer balíme a radíme se s načalnikem o zítřejší túře na Dumalatau.

Neděle 6. srpna
„Dumala-tau“

Vstáváváme v 3:30. Vypravování nám ale trvá dlouho, takže vycházíme až v 4:45. Jdeme známou cestou po ledovci skoro až do sedla, kde začínáme prudce stoupat. Odměnou za námahu nám je nádherný východ slunce. Začínáme jistit. Honzovi a mě to celkem odsejpá, i když funíme jak lokomotivy. Kluci jsou ve třech o něco pomalejší. Kolem 11 dolézáme na skalnatou věžičku. Otevírá se před námi zdrcující pohled na ledovou stěnu, ve které se jen pomalinku pohybuje několik teček. Čekáme na kluky a pomalu nám dochází, že Dumalatau (4557 m) je pro dnešek velké sousto. Ze západu se navíc začínají stahovat mraky a nikomu z nás se nechce bivakovat.
Vracíme se s tím, že na zpáteční cestě zkusíme vylézt Malý Ural. Než však sestoupíme k jeho nástupu je nám jasné, že budeme rádi, když i bez Uralu stihneme sestoupit. Nekonečný sestup nám trvá přes čtyři hodiny. Slaňujeme a slaňujeme. Nejde nám to ale tak rychle, jako vedle slaňujícím Rusům, vracejícím se z Uralu. Kolem 18 jsme konečně dole na ledovci. Máme toho dost. Skoro už za tmy se vracíme do tábora, kde pořádáme hostinu s několika kulinářskými experimenty (rýžová polévka z vody po haluškách a podobné dobroty). Samozřejmě nechybí vodka a Primy.

Pondělí 7. srpna
„Bramborový mejdan“

Dnes si můžeme v klidu pospat. Chystáme se na sestup dolů do tábora. Dosušujeme věci a ve dvě hodiny odcházíme z Holubníku. Sestup je podstatně lepší než výstup. Jarda má asi trochu jiný názor, protože při sestupu předvedl dost divoký kaskadérský kousek. Aby to Jardovi nebylo líto, připojil se i Dan. Po příchodu do tábora hned okupujeme místní sklad a krámek. Večer začínáme bramborovým mejdanem. Spořádali jsme několik kilo brambor na různé způsoby a přežraní vyrazili do baru. Pitka s Rusy a Ukrajinci je opravdu povedená. Tančíme, popíjíme, kouříme.

Úterý 8. srpna
„Rest day No. 2“

Volný den využíváme k odpočinku a naplánování dalších výstupů. Rozhodli jsme se pro Gestolu (4860 m), elegantní pyramidu vyčnívající z bezingské stěny. Původně jsme chtěli jít cestou po hřebenu přes kopec Lalver (4350 m), ale po poradě v KCP nakonec musíme změnit plán. Letos je prý málo sněhu a proto je cesta kvůli padajícímu kamení nebezpečná. Mistr sportu Saratov nám proto na plakátu bezingské stěny ukazuje náhradní cestu přímo stěnou. Koukáme na to a v duchu si myslíme, že se zbláznil. Nejvíc zaskočen byl Míla, který se byl včera pod stěnou podívat. Po delším zkoumání se však cesta začíná pomalu rýsovat. V KCP nám dokonce půjčí i pár chybějících vývrtek. Zkusíme to.
Zbytek dne se malátně ploužíme po táboře. Přinutit se cokoli dělat nebo se na něčem dohodnout je nadlidský úkol. Odpoledne jdeme vyzkoušet zdejší jídelnu postavenou v sovětském stylu. Za 35 rublů jsme se slušně naobědvali, koupili si dobré nalčiskoje pivo a šli si poležet k řece. Večeře se opět nese ve znamení brambor. Navíc přivezli melouny (asi 5 Kč/kg).

Středa 9. srpna
„Rest day No. 3“

Jarda s Mílou se včera dohodli, že si dnešní rest day zpestří vynáškou části věcí, které budeme potřebovat při výstupu na Gestolu. Vzbudil jsem se právě, když snídali a proto jsem si mohl vychutnat skvěle nasvícené okolní štíty. Po studené noci mám opět zatuhlou závěrku foťáku a tak se vracím zpátky do stanu, ještě si na chvíli lehnout. Chvíle se protáhla až do oběda, kdy mě ze stanu vyhnalo nesnesitelné vedro. Po jídle zbytek výpravy každý po svém odpočívá. Scházím kousek pod tábor, kde uléhám do stínu břízky a pozoruju stěnu. Večer přicházejí kluci se zprávou, že pod nástup je to celkem daleko a tak jsme rádi, že jsme dnešní den využili k odpočinku.

Čtvrtek 10. srpna
„Ledovec Bezingi“

Vstávání bylo kvůli včasnému odchodu domluveno na 6:30. Za ty dva dny v táboře jsme strašně zlenivěli, vstáváme až v 7:30 a balení nám trvá obzvlášť dlouho. Po 10 hodině konečně odcházíme z tábora. Díky Mílově vynášce nejsou batohy tak nesnesitelně těžké.
První část cesty je celkem do kopce a moc neubývá. Po sestupu na ledovec už se jde o poznání lépe, ale zase je to jednotvárné. Jak se přibližujeme stává se stěna impozantnější a strašidelnější. Nejhorší část cesty přišla na závěr v podobě suťového výšvihu na travnatý palouk, kde konečně můžeme shodit ze zad krysu. Po chvíli se kolem tábořiště začíná stahovat stádo výstavních kozorohů, kterým by určitě nepohrdla žádná zoologická zahrada.
Po nezbytné Primě vaříme a pozorujeme stěnu, která vypadá opravdu seriózně. Tím, že jsme ráno vyšli tak pozdě, nám zbylo málo času na odpočinek. Plánujeme proto na zítra opět rest day. Snad nás ten jeden den navíc nebude mrzet. Odpoledne plaší kozorozi se v noci začali osmělovat a zkoumali naše stany hodně z blízka a klukům prý snad dokonce ukradli sýr (to určitě!).

Pátek 11. srpna
„Stupido“

Po probuzení nacházíme spoušť po nočním řádění kozorohů. Snídáme a pozorujeme stěnu. Po pravém hřebínku postupuje skupina asi deseti lidí, kteří včera večer prošli kolem našeho tábořiště a ještě pokračovali dál. Asi nejsme dost tvrdí. Po obědě se znovu dostavila zvířátka. Odpoledne trochu prší, scházíme se proto u nás ve stanu a hrajeme výbornou hru „stupido“. Po dešti balíme a vyjma Zdeňka se snažíme vypořádat se střevními potížemi.

Sobota 12. srpna
„Stěna“

Vstáváme ve 2:00 moskevského času. Na tuto šílenou hodinu se mi vstává vcelku dobře. Vaříme, snídáme, balíme a schováváme zbytek věcí před dotěrnými kozami pod haldu kamenů. Za svitu čelovek scházíme suťoviskem dolů na ledovec. Ve tmě se těžko orientujeme. Než nacházíme tu správnou cestičku vzhůru ledopádem, chvíli se motáme v séracích a suti. Pomalu začíná svítat a my stoupáme mezi séraky stále výš až na prostorné sněhové plato roztrhané obrovskými trhlinami. Po překonání plata ohrožovaného nebezpečně vypadajícími séraky následuje opět náš oblíbený terén scree colouir neboli suťový žlab. Po výlezu ze žlabu se ocitáme na skalním, no spíš zase suťovém hřebínku, kterým se drápeme pod první ledový výšvih. Po krátké pauze na občerstvení začíná opravdové lezení. Led není špatný a tak naše trojka Míla, Honza a já taháme jednu délku za druhou. Občas se vyskytuje i lehčí terén, který překonáváme současně navázáni na krátko. V 10:45 jsme celkem vyčerpaní dosáhli kýženého sedla (asi 4100 m). Kluci cestou nějak bloudili, ale za dvě hodiny dorazili taky.
Čekání na kluky jsme chtěli vyplnit vykopáním plošinek na stany těsně pod sedlem, kde by stany byly dobře chráněny před větrem. Po pár zásecích cepíny nás to ale přestalo bavit a stavíme stany přímo na sedle, kde zrovna žádný vítr nefouká a ani nic nenaznačuje, že by někdy měl. Ze sedla se nám otevírá krásný, těžko popsatelný výhled na okolní kavkazské hory. Něž ho oblačnost přikryla byl vidět i Elbrus, Ušba i Ukju. Zbytek dne rychle utekl a tak už jen obligátní Prima při západu slunce.

Neděle 13.srpna
„Gestola“

Vstáváme po 3 hodině a většinu času vyhrazeného na přípravu na výstup trávíme rozehříváním zmrzlé vody. Snídáme a čekáme až se trochu rozední. Do mrazivé noci se nikomu moc nechce. Po páté hodině vyrážíme přes snow slope po firnových svazích vzhůru. Myslel jsem si, že největší problém při výstupu v této výšce mi bude dělat dýchání. Jsou to však nohy. Po deseti krocích cítím jak mi tuhnou. Musím si vždy určit nějaké místo o pár metrů výš a přemluvit se k němu dojít. Tímto způsobem překonáváme i poslední desetimetrový strmý výšvih a nečekaně se v 8 hodin ocitáme na vrcholu Gestoly (4860 m).
Následují gratulace, focení a pití nalčiskovo piva, které Dan za prohranou sázku s Honzou vytáhl na vrchol. Směrem od Ušby se začínají přibližovat tmavé mraky. Právě včas sestupujeme. Začíná sněžit. Potkáváme i Rusy, kteří s námi včera nocovali v sedle. Při pohledu na jejich vybavení a oblečení se utvrzujeme v tom, že Rusové jsou opravdu drsňáci.
Po půl jedenácté se vracíme do sedla, kde fouká ostrý vítr. Teď litujeme, že jsme stany nepostavili v závětří pod sedlem, kam se jen ve žďárácích uchýlila dvojka Němců. Sedíme ve stanu a radíme se co dál. Hučící vítr situaci dramatizuje. Přemýšlíme, zda sestoupit stěnou, po hřebeni přes Lalver nebo počkat do rána. Po 12 hodině padá rozhodnutí, že sestoupíme cestou výstupu. Po bleskurychlém sbalení stanů začínáme sestupovat. Kousek níž, už vítr tolik nefouká a tak můžeme začít nekonečné slaňování. V 17 hodin slaňujeme z pofidérní smyčky upevněné za dva nejistě vyhlížející kameny. Navíc je ve smyčce upevněn malý křemen jehož smysl jsme nepochopili. Nic lepšího by se tam stejně nenašlo. Smyčka vydržela a tak můžeme začít sprint pod rozměklými séraky dolů na ledovec. Kolem 19 hodiny konečně odhazujeme sedáky, mačky, helmy a další krámy a úplně zničení koukáme do blba. Po zasloužené Primě se jen těžko nutíme do chůze k nedalekému tábořišti. Krátce před setměním jsme „doma“. Už jen vaříme, pijeme, jíme a spíme.

Pondělí 14. srpna
„Brat 2“

Probouzíme se celí rozlámaní. Dojídáme zbytky jídla a pomalu se chystáme k návratu do tábora. Začíná ale pršet a tak zalézáme do stanů odkud se nám vůbec nechce. Po poledni se přeci jen odhodláváme zabalit a asi ve 14 hodin opouštíme úžasný „base camp“. Cesta ledovcem dolů ubíhá o dost rychleji než nahoru. Kolem 18 hodiny přicházíme do tábora, stojíme frontu na sprchu a pak odcházíme do jídelny, kde potkáváme načalnika, který nám ochotně zařizuje otevření baru. Do baru přichází i první cizinci, které tady potkáváme (kromě dvou Němců na Gestole). Na skupince Poláků je vidět, že právě přijeli. Horlivě listují v průvodcích a mapách a plánují. Nakonec stejně jako my zjistí, že všechno je úplně jinak.
Naštěstí dnešní večer zůstáváme věrni pivu a poslechu skvělého soundtracku k filmu „Brat 2“.

Úterý 15. srpna
„Bramboráková smršť a modrý přízrak“

Probouzíme se kolem poledne do pěkného slunečného dne. Jen kolem vrcholků hor se točí několik mraků. V KCP doplňujeme plyn do bombiček (5 rublů malá, 10 rublů velká). Pereme prádlo a nakupujeme suroviny na bramborákový maratón.
Naše malá manufaktura se rozjela ve 13 hodin a pro mě skončila asi po čtyřech hodinách střevními potížemi. Výborné bramboráky s kečupem, cibulí a rajčetem zapíjené vychlazeným nalčiskim pivem z mých potíží neviním, ale asi mému zdravotnímu stavu moc nepomohly. Po 17 hodině jsem bramborákový příděl vyměnil za pravidelné návštěvy místní modré kadibudky, která se pro mě po několika návštěvách stává zlým snem. Od „doktorů“ jsem nafasoval kartony prášků. Ležím ve stanu a modlím se, aby už zabraly. V průběhu noci se naštěstí intervaly návštěv budky rapidně prodloužily a tak jsem se i trochu vyspal.

Středa 16. srpna
„Rest day No. 4“

Hned po probuzení vedou opět mé kroky do té odporné modré plechovky plné much. Její návštěvu už nechci znovu riskovat, proto po dietní snídani odcházím dolů k řece, kde odpočívám a občas si odskočím za nějaký pěkný kámen. Po návratu mě čeká milé překvapení v podobě smaženého sýra. Na zdejší polní podmínky si vyvařujeme opravdu exkluzivně. Po obědě se opalujeme. Trochu jsme to přehnali. Večer jdeme do klubovny, kde se asi tři hodiny trápíme psaním pohledů. Inspiraci nám nenavodila ani lahvinka vodky. Protože jsme se rozhodli přesunout do údolí Baksan pod Elbrus, chceme se večer jak se patří rozloučit. Bar je však k našemu nemilému překvapení obsazen soukromou oslavou. Loučíme se proto alespoň s načalnikem a skladnicí Natašou, která pro nás vyčarovala dvě vodky podpultovky. Nálada je smíšená, moc se nám z Bezingi nechce, ale už jsme tu zase dost dlouho a rádi bychom poznali něco nového.

Čtvrtek 17.srpna
„Bezingi highway“

Do nového dne se opět probouzím se střevními potížemi. Tentokrát snad za ně mohu být rád, protože jsem díky nim pořídil pár, snad povedených, fotek Bezingské stěny. Po snídani nakupujeme několik suvenýrů a pomalu začínáme balit. Poté se jdeme rozloučit s vedoucím tábora a s Natašou. Ta je z našeho odjezdu opravdu smutná. Když opouštíme brány tábora ještě za námi přibíhá s fotkou a adresou. V půl třetí definitivně opouštíme zdejší ráj a za udivených pohledů obyvatel tábora (pěšky už odsud asi dlouho nikdo nešel) nastupujeme pouť do vesnice Bezingi. Cesta dolů není tak hrozná. Po 18 hodině rozbíjíme tábor kousek před vesnicí.

Zpět (Cesta Ukrajinou a Ruskem na Kavkaz)

Pokračování (Výstup na Elbrus)

© Petr Dusil, 2000


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 509
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet