Elbrus

Pátek 18. srpna
„Bitka“

Vstáváme asi v 6 hodin, „rychle“ balíme a odcházíme do vesnice na autobus. Vesničané už jsou dávno na nohou. Ženské vyhánějí krávy na pastvu a chlapi nevázaně besedují na návsi. Opravdu nevím, co je vede k tomu, že vstanou v 5 hodin a jdou drbat před dům. Na návsi nás odchytil jeden agilní chudší stařík (zuby neměl zlaté, ale stříbrné). Nejvíc se mu zalíbil Dan, kterému ihned výhodně dohodil svou dceru za nevěstu. Po výměně adres a potvrzení svatby odjíždíme se starým známým řidičem Alim do Nalčiku. Cesta už nám nepřipadá tak dramatická. Asi už jsme si zvykli. Po příjezdu do města sjednáváme odvoz do vesnice Elbrus. Jedeme mikrobusem za 150 rublů na osobu. Není to málo, ale vzhledem k probíhajícím záplavám a sesuvům půdy v Tyrnauzu můžeme být rádi, že se tam vůbec dostaneme. Před odjezdem ještě nakupujeme na trhu výborné placky se sýrem a masem a zjišťujeme situaci s lístky na vlak domů.
Z nádraží neodcházíme s nejlepšími pocity. Pokladní tvrdí, že je konec prázdnin a lístky už jsou na 14 dní dopředu vyprodané. Navíc nás odchytil jeden aktivní policajt. Ve 12:30 konečně odjíždíme směrem k údolí Baksan. Řítíme se po „vynikající“ dálnici. Jsou to spíš dvě okresky asi 50 metrů od sebe. Čáry chybí a ze stylu jízdy Rusů se jen těžko odhaduje jestli jsou pruhy tři nebo jen jeden. Ani už nás nepřekvapuje, že občas objíždíme stádečko krav rozvalující se uprostřed nebo se na poslední chvíli vyhýbáme v protisměru(!) jedoucímu koňskému povozu.
Kolem 14 hodiny přijíždíme do Tyrnauzu, které je hodně poznamenáno záplavami. Celá první patra paneláků jsou pod vodou a některé jsou úplně zdemolovány kamennými lavinami. Po exkurzi v místní továrně na nápravy k vlakům (řidič potřeboval s někým mluvit) projíždíme neuvěřitelným terénem na konec města a dál pokračujeme až do kempu Adyl-Su kousek za vesnicí Elbrus. Loučíme se s řidičem, který odjel viditelně uražen, protože jsme mu odmítli uříznout šesti metrový „kousek“ našeho lana.
Míříme do kanceláře tábora, kde je jen sympatický „zam“ (zamyslitel - zástupce). Necháváme batohy ve skladu horolezeckého materiálu a vyrážíme „do města za nákupy“. Vedle magazínu je i bar „Elbrus". Samozřejmě, že neodoláme a ochutnáváme 16,5° pivo Baltiku a ve stánku zakoupené cigarety „Bělomorky“. Po návratu do tábora zjišťujeme, že děda ze skladu už odjel domů a náhradní klíče nikdo nemá. Naštěstí hned všechno ochotně zařizuje první člověk v okolí, který pro dědu ze skladu dojede. Čas si krátíme návštěvou v domečku u velice zbožného křesťana „Ivana“, jak jsme si ho pojmenovali. Po půl hodině jsou naše batohy osvobozeny. Cítíme se provinile (dědek kouká dost nevraživě), proto obětováváme jednu láhev vodky na usmířenou.
V podvečer se pouštíme do deseti kilového melounu, který jsme rozpůlili, vnitřek nakrájeli a prolili vodkou. Po oslazení je to opravdu pochoutka. Po svačince necháváme batohy u chlapíka, který se vedle snad hodinu marně snaží rozdělat oheň. Zato nám však ochotně půjčuje i klíč od své chatky, abychom si je mohli v noci vyzvednout. Na lehko odcházíme do blízké hospody „Globe“(náš interní název). V Globu kluci ochutnávají místní specialitu šašlik z berana. Já raději zůstávám u výborných placek se sýrem. V průběhu jídla se mezi místními mladíky rozpoutala celkem ostrá bitka. Naštěstí nás do ní nezapojili a tak jsme jen z venku slyšeli křik a rány. Co chvíli nějaký zvědavec vyšel ven a většinou se za tři sekundy vrátil a držel si obličej. Když už šlo po rozbití okna do tuhého, personál raději hospodu zavřel, opevnil okenicemi a zavolal milici. Milice mladíky za krátko uklidnila a tak nám zraněný majitel hospody mohl sdělit, že už je vše v pořádku.

Sobota 19. srpna
„Manty a čebúryky“

Vstát v 6:30, jak bylo naplánováno, nebylo v našich silách. Ze spacáků se hrabeme až za hodinu. Snídáme, balíme a Honza a já jdeme ještě odeslat pohledy na poštu, kde dnes bohužel není ta správná úřednice, která má na starosti známky. Necháváme tedy našich 40 pohledů (známka na pohled 5 rublů) i s penězi na poště a doufáme, že v pořádku dorazí do Čech (došly). Na poště jsme se celkem zdrželi a tak z tábora vycházíme až kolem 11 hodiny.
Naštěstí po chvíli zastavujeme autobus, který nás za 20 rublů na osobu dováží do asi 10 kilometrů vzdálené stanice lanovky Azau. Lanovka na první mezistanici (převýšení 700 m) stojí 50 rublů. Jdeme pěšky. Slunce nemilosrdně pere. Ve 13:30 vcházíme do občerstvení u lanovky hladoví jak psi. Vrháme se na placky manty a masové kapsy čebůryky za 10 rublů. Po obídku pokračujeme po lávovém terénu k ledovcovému jezírku (3200 m), kde už táboří několik Rusů z turistického oddílu z Moskvy. Po poradě zůstáváme na noc. Dozvídáme se, že oddíl 12 dětí ve věku asi od 10 do 18 let už je tady v horách 20 dní. Jejich vybavení je opravdu tvrďácké, klasická áčka doplněná igelitem, jeden spacák pro tři lidi a oblečení ve stylu sedmdesátých let.

Neděle 20. srpna
„Bouřka“

Budíček máme ve čytři hodiny. V 5:50 máme vše sbaleno a po moréně odcházíme k ledovci. Z tábořiště se Elbrus zdá neuvěřitelně blízko. Realita je ale jiná. Stoupáme po nekonečném ledovci, kličkujeme mezi obrovskými trhlinami, ze kterých je cítit unikající sirovodík. V 11 hodin docházíme pod závěrečný úsek dnešního dne. Po dlouhém odpočinku, kdy se rozmýšlíme jestli to nezapíchneme tady, se odhodláváme na závěrečný nápor. Zbylých 800 výškových metrů jsme z posledních sil zkousli do 15 hodiny, kdy konečně zahazujeme batohy. Celý výstup jsem se musel přemlouvat ke každému kroku. Postup navíc komplikovali zasněžené trhliny.
Chvíli po postavení stanů a uvaření čaje se tradičně zvedla oblačnost a začalo sněžit. Za okamžik se přidala i nepříjemná bouřka. Když chtěl jít Míla na záchod a vystrčil hlavu ze stanu začala mu okamžitě jiskřit. Raději to vydržíme. Neustále ale spekulujeme, kam s tím. Bouřka se naštěstí odsunula víc na jih a zůstalo jen u sněžení. Výšku 5000 m snášíme vcelku dobře. Jenom Míla si trošku stěžuje na bolest hlavy a Honza je nastydlý.

Pondělí 21. srpna
„Sněží“

3:45, sněží, zůstáváme ve stanu. S obrovským sebezapřením vylézáme z vyhřátých spacáků do nečasu na záchod. 11:00, pořád sněží. Po poradě padá rozhodnutí, že když to zítra počasí jenom trochu dovolí, dokončíme výstup podle původního plánu. Cesta západním hřebenem a sestup normálkou bude bezpečnější než sestup lavinézním svahem, kterým jsme přišli. Honza s Mílou stále mluví o nějakých dobrotách. Na to, že s jídlem musíme šetřit je to od nich dost sprostý. Už nevíme, jak si lehnout. Všechno nás z toho polehávání bolí. Na chvíli jdeme na návštěvu ke klukům. I v šesti lidech se tu dá chvíli vydržet. Den nakonec nějak utekl a tak se kolem 19 hodiny ubíráme spát. Kombinace výšky a nerovného terénu dělá svoje, celou noc se trápím.
Před 20 hodinou najednou přestává sněžit a nastává hrobové ticho. Nedá mi to, soukám se ze spacáku a vykukuju ven. Otevírá se mi nádherný výhled na západní stěnu Elbrusu a Kjükjürtlu (4623 m) za nímž zapadá slunce. Vidina pěkného počasí mi spánek nezlepšila. Celou noc se převaluju a modlím, aby už zazvonil budík nařízený na čtvrtou hodinu. Když už opravdu nemůžu a mám pocit, že každou chvíli musí budík zazvonit, ptám se Míly kolik je hodin. Po zjištění, že je teprve jedna se mi zhroutil svět. Pípání budíku ve čtyři hodiny je pro mě opravdovým vysvobozením.

Úterý 22. srpna
„Elbrus“

Je sice ukrutná zima, ale příslib změny mě vytahuje ze spacáku. Asi hodinu vaříme vodu a snídáme. Cepíny vysekáváme zamrzlé stany. Je opravdu zima. Prošlapávat stopu v 30 centimetrech nového sněhu je celkem unavující, ale aspoň se u toho člověk zahřeje. Střídáme se v prošlapávání a pomalu se blížíme k hřebínku. Konečně začínáme stoupat. Honza a Míla nejsou zrovna ve své kůži, ale statečně bojují. Já se po probdělé noci cítím naprosto skvěle a tak mám čas obdivovat okolní hory a občas i něco vyfotit.
Ve 12 hodin přicházíme na západní vrchol Elbrusu (5642 m). V hloubce pod námi se zřetelně vine dlouhý had našich stop až k místu, kde stály stany. Na vrcholu je s námi snowborďák Vova z Moskvy. Společně se fotíme a vyměňujeme si emaily pro poslání fotek. Po chvíli Vova odjíždí a my si můžeme vychutnat Primu.
Po hodině začínáme klouzat po prudkém svahu do sedla mezi východní a západní vrchol. Před sestupem do sedla ještě uvažujeme i o východním vrcholu, ale ze sedla to vypadá ještě na pěknou dřinu. Navíc se nahoru sune člověk v oranžové kombinéze, který toho má evidentně dost. Ujde asi 20 kroků a pak 10 minut leží. Zpočátku ani nerozeznáváme jestli „leží“ nahoru nebo dolů. Tento pohled nás přesvědčil, že drásat se na východní, navíc nižší vrchol, jen proto, abychom tam byli, nemá smysl. Sestupujeme normálkou na jih a cestou potkáváme několik ne zrovna v pohodě vypadajících alpinistů. Výška v kombinaci s nedostatečnou aklimatizací dělá své. Kolem 15 hodiny potkáváme ve výšce asi 4800 m chlapíka v džínách, polobotkách bez dalšího vybavení. Za pasem se mu houpají pouze mačky a na zadku má pro Rusy nezbytnou sedačku. Očividně už neví, co dělá. I přes naše naléhání nechce ani za nic otočit. Po nepříjemném a zdlouhavém sestupu přicházíme k vyhořelému Prijutu 11 (4200 m). Je to opravdu smutný pohled na to, jak se Rusové ke svým horám chovají. Okolí starého nyní opravovaného, i vyhořelého nového Prijutu vypadá jako skládka. Nechápu, proč na tak odporném místě stanuje tolik lidí. Rychle odtud mizíme rolbou projetou cestou. Utvrzujeme se v tom, že jsme si k výstupu vybrali tu lepší cestu. Normálku nemůžeme po tom, co jsme viděli, nikomu doporučit. Po skládce u Prijutu přicházíme na další nechutné místo. Obrovské trubky, možná spíš cisterny tady slouží jako chatičky. Okolí vypadá jako staveniště. Pokračujeme proto ještě níž až na stanici lanovky Mir (3500 m), která je v podobném stavu jako její slavnější vesmírná sestra. V opuštěných prostorách stanice si zřizujeme pohodlný bivak. Ruší nás občas pouze příjezd prázdné lanovky.

Středa 23. srpna
„Gogi“

Probouzí nás příjezd první lanovky v 7 hodin. Lehce snídáme a sestupujeme na první mezistanici lanovky. Bohužel občerstvení je zavřené. Pokračujeme dolů do Azau, kde se hladově vrháme na chyčiny (placky) a manty (plněné taštičky) a hlavně na pivo. Po hodině hodování nás oslovuje majitel dodávky, který cítí kšeft. Začal s cenou 500 rublů. Od srdce jsme se zasmáli a nabídli 100 rublů. Chlapík se taky zasmál, ale dnes jsme ve výhodě my. Nikam nespěcháme a jsme ochotní jít klidně pěšky. Nakonec přece jenom odjíždíme za 130 rublů za všechny. Myslím, že jsme se rozhodli rozumně. Se třemi 12° na slunci a plným břichem by se nám nešlo nejlíp. Tím naše jídelní orgie zdaleka neskončily. Po příjezdu vyrážíme do „města“ nakupovat. Po večeři se přesunujeme do „Globu“. Ten je bohužel zavřený. Pokračujeme do dál do baru Elbrus. Dáváme si 16,5° pivo „Baltik“ (8 % alkoholu). Není špatné, ale chuť se víc blíží vínu než pivu. Přecházíme proto na nalčiskoje. Ve 23 hodin se k našemu stolu připotácel brutálně napranej chlápek. Sedá si k nám, vytahuje láhev vodky a pije. Představuje se jako Gogi a chlubí se jakýmsi průkazem „plotnik“ (později jsme doma zjistili, že je to truhlář) a ptá se jestli nemáme auto. Když zjistil, že nemáme, odpotácel se se slovy, že jde pěšky. Měl namířeno do 60 kilometrů vzdáleného Tyrnauzu. Těsně před naším odchodem do „Globu“, se Gogi připotácel znovu. Zase tvrdil, že jde do Tyrnauzu. Je těsně před půlnocí a v „Globu“ už se chystají zavírat. Po našem příchodu však ještě ochotně vaří výborný jeseteří šašlik a ještě se omlouvají, že není z pece, ale jen z trouby.

Čtvrtek 24. srpna
„Sláva trudu, sláva bljudu“

Vstáváme v 9 hodin. Po snídani se jdeme vyfotit s „Ivanem“ a jeho ženou, která nás na fotku naaranžovala jak fotbalový tým. Po focení nás místní mládež vyzívá k mezinárodnímu volejbalovému utkání. I přes hroznou úroveň hry porážíme „sbornou“ 2:1. Protože někteří ambicióznější soupeři porážku těžce nesou, odmítáme raději nabídku na další zápas, tentokrát ve fotbale a odcházíme do sousedních kempů hledat sprchu, která v Adyl-Su už dva dny nefunguje. Úspěch máme až v kempu „Junost“, kde nás mají nejspíš za blázny. Chrochtáme blahem pod horkou sprchou a smýváme ze sebe několika denní špínu. Pomalu balíme a chystáme se na večerní táborák. Protože prší, táborák rušíme. Pod přístřeškem aspoň vaříme a pochutnáváme si na melounu s vodkou. Přichází vedoucí a nemůže pochopit, že chceme dobrovolně spát venku. Za chatku nabízí dokonce stejnou cenu jako za spaní venku. Odoláváme i tlaku neodbytné sousedky z blízké chatky, která má o nás opravdový strach. Lomí rukama a říká, že určitě zmrzneme a umřeme hlady. Zachraňuje nás až příchod organizátora odpoledního zápasu, vedoucího mládežníků. S Maratem jsme si příjemně popovídali o životě obyčejných lidí v Rusku.

Pátek 25. srpna
„Plombír“

Ze včerejška jsme s vedoucím domluvení na odvozu do Nalčiku (původně jsme chtěli jet autobusem za 50 rublů).Od 8 hodin stojíme u brány a pozorujeme dění. Vetchý stařík se snaží nastartovat autobus, který vypadá, že tu stojí bez hnutí minimálně deset let. Říkáme si, že jsme možná měli jet linkovým autobusem. Po chvíli stařík otevírá kryt motoru. Štrachá, štrachá a najednou motor naskakuje. Po opadání rzi z povrchu motoru děda dolívá naftu a k našemu údivu odjíždí bez nás. Za pár minut přichází vedoucí s řidičem opodál stojící dodávky. Za neustálého popohánění se soukáme i batohy dovnitř. Čekáme tady u dodávky už skoro hodinu a najednou má vedoucí strašně naspěch. Kolem 9 hodiny odjíždíme směrem na Tyrnauz, kde každou chvíli někde stojíme.
Kupujeme výbornou obrovskou (500 ml, 200 g) zmrzlinu „Plombír“. Nakonec vedoucí beze slova přesedá do zamovy Lady a odjíždí. Řidič nás odváží na konec poničeného města, kde nás vyhazuje s tím, že do Nalčiku nejede. Překvapeni vylézáme z auta. Naštěstí za cestu sem nic nechtěl. Znechuceně zjišťujeme cenu „maršrutky“ (dodávky). Cenu usmlouváváme na 50 rublů za osobu, s čímž jsme počítali za autobus z Adyl-Su do Nalčiku.
Pro zdržení v Tyrnauzu, přijíždíme do Nalčiku až kolem 12 hodiny. Na nádraží se na nás hned vrhají neodbytní taxikáři. Probíhá psychologická bitva, kterou nakonec prohráváme a místo, abychom si v klidu nakoupili suvenýry na stylovém trhu v Nalčiku, odjíždíme za 300 rublů na okraj Pjatigorsku, kde je sice obří trh, ale bohužel ve stylu vietnamských tržnic u nás.
Náladu nám zlepšuje až majitel kavárny na konečné stanici tramvaje do centra, který býval členem horské služby na Kavkazu. Kvůli nám vytáhl na perón stůl a židličky, nabídl výborné kafe a popovídal si o horách. Několik tramvají necháváme ujet.
V 18:19 odjíždíme tramvají z ČKD na nádraží (linka č. 5). Projíždíme na ruské poměry opravdu pěkným městem. Dokonce i nákup lístků na vlak probíhá hladce. Díky přátelské a hlučné náčelnici nádraží se stáváme jasnými hvězdami haly. Není člověka, který by nevěděl odkud jsme, kde jsme byli a kam jedeme. Náčelnice se také strašně diví, že kupujeme „drahé“ lístky na „Běloruský“ vlak (na záchodě měl dokonce i kytičku), když za týden budou levné lístky až na Ukrajinu. Před odjezdem ještě nakupujeme vodku a bělomorky a ve 20:05 odjíždíme.

Zpět (údolí Bezingi)

Pokračování (Cesta Ruskem, Ukrajinou a Slovenskem domů)

© Petr Dusil, 2000



NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 644
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet