Rok 1967 – čs. horolezci na Leninově štítě

Prohlížíme-li si publikaci TJ IAMESU Bratislava „1965-1977: 12 rokov československého expedičního horolezectva“, musíme být překvapeni, kolik se v těchto uplynulých letech uskutečnilo horolezeckých výprav do světových velehor, v kolika případech se i v našich podmínkách podařilo uplatnit smělou iniciativu jednotlivců i skupin horolezců. Velkou úctu a nejvyšší uznání si zaslouží československé výstupy na dvě osmitisícovky, na Nangá Parbat a Makalu v Himálaji i ostatní náročné sportovně-technické výstupy, podnikané podle současného trendu na vrcholy sedmitisícové.
Ve světle těchto expedičních úspěchů posledních let se mohou zdát první podniky ze začátku čs. expediční činnosti zdát méně významné, ale být při tom, když se hledaly cesty do světových hor, když se shromažďovaly zkušenosti, to má stále svůj význam a hodnotu.
Můžeme být právem hrdi na to, že se horolezecký oddíl Slavoje Vyšehrad v šedesátých letech významnou měrou podílel nejen na organizační činnosti tehdejší ústřední sekce horolezectví, ale i na aktivní expediční činnosti – po první expedici 1965 do afghánského Hindúkuše, vedené členem oddílu a předsedou sekce V. Šedivým, se člen oddílu Karel Heřman zúčastnil roku 1967 mezinárodní pamírské alpiniády k 50. výročí VŘSR a v jejím rámci s dalšími druhy vystoupil na Leninův štít, vysoký 7127 m, což byla tehdy úroveň čs. výškového rekordu.
V tehdejší době bylo i logické, že o naši výpravu na Pamír projevili zájem vědci z Ústavu leteckého zdravotnictví a vzali nás do ústavu na třídenní pokusy v podtlakové komoře - šlapání na ergometru v simulované výšce 5000 m, psaní číslicových testů v podtlaku odpovídajícím 7500 m vystupování na schůdky při tlaku postupně klesajícím až na výšku 8000 m apod., to vše byla pro vědce zajímavá příležitost k pokusům a pro nás zase výborná příležitost k ověření naší formy.
Naši skupinu vedl z.m. Ivan Kluvánek z Bratislavy, dále v ní byli m.s. Ivan Goll z Liptovského Mikuláše, z.m.s. Oldřich Kopal z Jablonce, Jiří Šimon z Liberce, m.s. Jaroslav Sláma z Vysokých Tater a MUDr. Jaromír Wolf z Prahy a již zmíněný autor těchto řádků, Karel Heřman z Prahy.
Byla jsme parta s věkovým průměrem dosti vysokým. Horolezci, pro které měl být výstup na sedmitisícovku jakýmsi vyvrcholením jejich celoživotního horolezeckého snažení. Každý ale měl zkušenosti z Alp a Kavkazu a tak jsme plni naděje a očekávání směřovali na nákladních autech krkolomnou terénní jízdou na místo základního tábora pod severním úpatím Leninova štítu. Když jsem přilétli do města Oš ve středoasijské sovětské republice Kirgizii, kde na nás dýchlo orientální ovzduší Střední Asie byla to barvitá předehra k velkolepým zážitkům, které na nás čekaly ve stěnách a na hřebenech Leninova štítu. Leninův štít se zdvihá do své závratné výše v mohutném horském hřebenu, kterým Pamír od severu začíná, je na samém okraji celého rozlehlého a složitého horského uzlu Pamíru, právem nazývaného již od dob Marka Pola Střechou světa. Díky této okrajové poloze je oblast Leninova štítu poměrně snadno dostupná nákladními auty, bez časově náročných pěších pochodů a nákladných karavan nosičů, jako je tomu v Himálaji.
V základním táboře byla pestrá mezinárodní horolezecká společnost. Spolu s několika skupinami sovětských horolezců (mezi nimi byl i slavný Michail Chergiani, který o několik let později zahynul v Alpách) tam byli kromě Čechoslováků horolezci z Bulharska, Itálie, Jugoslávie, Maďarska, NDR, Polska a Rakouska. Tábor byl ve výši 3700 m, takže i na tuto výšku si bylo třeba nejprve zvyknout, než mohl člověk bez obtíží snášet větší námahu.
Konečně nastal vytoužený okamžik. Jednotlivé skupiny se mohly vydat po zvolené trase vstříc společnému cíli, vrcholu Leninova štítu. Naše čs. skupina si vybrala trasu přes Leninův ledovec pod severní stěnu štítu, kde jsme postavili předsunutý tábor č. 1 se stany, pak tisíc metrů vzhůru ledovcovou stěnou, abychom si v 5000 m vybudovali velký záhrab jako jediné jisté přístřeší ve svahu neustále ohrožovaném sněhovými a ledovými lavinami. Tento první aklimatizační výstup byl pro nás nejnamáhavější. Nebyli jsme ještě dostatečně aklimatizováni. První dávka vynášených zásob a výzbroje byla těžká a proto každý z nás notně zakusil, co s člověkem udělá nezvyklá námaha ve výšce 5000 m.
Rychlý sestup dolů do základního tábora, několik dní odpočinku k regeneraci sil, využitých k poznávání okolí tábora - až do této výšky vyhánějí domorodci svá stáda koz, jaků velbloudů a ovcí.
Při druhé etapě výstupu se již blahodárně projevovala postupující aklimatizace. Zatím, co se nám předtím zdálo, že se na místo, kde jsme vybudovali záhrab, snad nikdy nedovlečeme, teď jsme tam doslova vyběhli, měli smysl pro okolí a fotografování. Ve výši 5000 m nám tentokrát chutnalo jíst již zcela normálně a spaní také nedělalo žádné potíže.
Nadmořská výška je ale neúprosná. Jakmile jsme dalšího dne začali stoupat dál a měli jsme si vybudovat další postupový tábor ve výši 6000 m, zase se začaly projevovat dechové obtíže, organismus trpěl nedostatkem kyslíku. Dostat se z malého kotle, který vytváří malé plato mezi severní a stěnou štítu a šestitisícovým bočním hřebenem, který se na masiv štítu napojuje na jeho západním okraji, to opět vyžadovalo nezměrnou námahu. Nahoře na hřebenu, kde již stoupání bylo povlovné, byly nohy jako z olova. Co krok, to několik vdechů, po několika krocích opět odpočinek. Apaticky se díváte před sebe kamarádovi na nohy a říkáte si – co se tak pomalu šourá, vždyť jdeme skoro po rovině, a neuvědomujete si, že jdete také tak a k tomu ještě s větším vypětím. Kdo to sám nezažil, těžko si dovede představit a vžít se do tohoto stavu. C3 na Leninu V bočním hřebenu se zdvihal vrchol Razdělnaja (6148 m). Na jeho úpatí jsme postavili třetí postupový tábor. V noci to pořádně fučelo a lomcovalo stany, i když jsme je zapustili do jam vykopaných ve sněhu a kolem postavili zídky z firnových kvádrů. Druhý den jsme původně chtěli vynést zásoby ještě výš, na Razdělnou, ale vydatné noční sněžení a zhoršující se počasí nás přinutilo, abychom co nejrychleji sestoupili zpět do základního tábora, protože se třetí tábor mohl stát pastí – lavinézní svahy by nám odřízly cestu dolů. Stany jsme nechali postavené pod Razdělnou a sestoupili přes dva tisíce metrů do základního tábora.
Během krátkého odpočinku v základním táboře jsme měli možnost poznat, jak se místní pastevci baví v neděli. Nemají tu příležitost chodit na kopanou a tak se sami aktivně baví mužnými hrami na koních.
Nastal rozhodující okamžik – vyrazili jsme potřetí nahoru. Tentokrát jsme měli přejít postupové tábory číslo 1, 2 i 3, přenést trojku do sedla za Razdělnou, kde začíná pět kilometrů dlouhý oblouk západního hřebenu Leninova štítu. Po něm jsme měli stoupat výš a výš až na vrcholek, který nám ale ze sedla 6100 m připadal nad tou mohutnou severní stěnou nedostupně daleko a vysoko. A pohled na jih, do nitra Pamíru, ten nám doslova bral dech. Tam byly nakupeny zaledněné hřebeny, jeden za druhým, až daleko na obzor.
Ze sedla bylo nutno nejprve zdolat pětiset metrový výšvih – hluboký sníh, zmrzlý firn zledovatělé skalky, nijak příjemný terén. Každý z nás stoupal soustředěně sbíral všechnu sílu do dalšího pohybu vzhůru. Dva a půltisíce metrů pod námi se vinul splaz Leninova ledovce, tam někde pod jeho koncem byl náš základní tábor, tam daleko byl život, teplo, zelená tráva, kdežto tu nahoře kolem nás jen sníh a led, mrazivý vzduch a temně fialové nebe.
Výšvih pak přešel v rozlehlou plošinu. Zezdola by ji člověk ani netušil, ale při těch gigantických rozměrech Leninova štítu se sem docela snadno vešla. Tady ve výši 6500 m byl náš poslední tábor, odtud jsme měli jít další den již nalehko na vrchol.
I když jsme si zásoby vynesli, chuť k jídlu jsme neměli, chtělo se jen pít a pít, ale i s tím byly potíže, protože nás zlobil vařič. V noci byl velký mráz, o pořádném spánku nemohla být ani řeč. Jaké štěstí, že druhy den ráno bylo pěkné počasí a mohli jsme vyrazit na vrchol. Čekat tady na zlepšení počasí, by bylo moc zlé. Člověk by si tu neodpočinul, nenabral by nových sil, ale naopak by trávil z podstaty, čerpal by z posledních rezerv sil a byl by na to tom čím dál tím hůř, i kdyby nečinně ležel ve stanu.
Nejprve bylo třeba zdolat další tří set metrový výšvih hřebenu. Nenadálé poryvy větru nutily k opatrnosti, často bylo nutno čekat ve sklonu nad zapíchnutým cepínem, než přejde největší nápor vichru. Ztratit rovnováhu nebylo radno, uklouznutí na zledovatělém svahu by skončilo buď rozbitím mezi skalkami nebo pádem přes okraj severní stěny.
Po výšvihu následovaly již povlovnější úseky předvrcholového hřebenu s fantastickými výhledy. Výška se blížila sedmi tisícům. Jištění lanem nebylo zapotřebí, každý kráčel zcela mechanicky, maximálně soustředěn na to, aby vždy udělal tu svou dávku nějakých dvaceti kroků, pak chvíli shrben nad cepínem odpočíval a lapal po dechu a ve stejném rytmu zase dál a dál. Zdálo se, že výstup táhlými horními partiemi masívu snad nikdy neskončí. vrchol LeninaKonečně jsme dospěli na okraj vrcholové plošiny. Na skalkách na obzoru se třepotala rudá vlajka, pohybovaly se tam postavy. To byl vrchol! I když to bylo pro nás velkou vzpruhou, přesto jsme nebyli schopni nijak podstatně zrychlit tempo. Museli jsme i na tom tomto kousku několikrát odpočívat.
Na vrcholku každého opanoval především pochopitelný, lidsky prostý pocit nesmírné úlevy – výš už to nejde, jsme na vrcholu, konečně to máme za sebou. Teprve za chvíli jsme byli schopni uvědomit si jedinečnost, slavnostnost tohoto okamžiku. Byly to šťastné chvíle. Dělali jsme tradiční vrcholové snímky v nejrůznějších kombinacích. Leckomu při tom fotografickém mumraji namrzly konečky prstů – sluníčko sice svítilo, ale přesto velmi citelně mrzlo. Vítali jsme se sovětskými a polskými horolezci, kteří skoro současně s námi vystoupili na vrchol z druhé strany východním hřebenem.
Vysílačkou jsme ohlásili do základního tábora, že jsme v pořádku dosáhli vrcholu a že stejnou cestou zahajujeme sestup. Ještě jednou jsme přespali v poslední táboře ve výši 6500 m a pak následoval horolezecký maratón – sestup skoro tři tisíce metrů až do základního tábora. Cestou likvidace výškových táborů, náklad na krosně mohutněl a těžkl, takže k večeru na pláni před základním táborem nohy již přestávaly sloužit. S pocitem nesmírného štěstí i hrdosti jsme hlásili vedoucímu alpiniády návrat z vrcholu, přijímali gratulace kamarádů z tábora, snažili se uhasit žízeň vysušeného těla hrnky kompotu se šťávou, čajem a melouny, které právě dovezli do tábora.
Byli jsme jednou z prvních skupin alpiniády na vrcholu, takže nám zbývalo několik volných dnů, než se vrátí ostatní skupiny a tento mezinárodní sraz skončí. Využili jsme tohoto času k výstupu v blízkosti tábora navrchol, který je v sousedství šesti tisícových velikánů i sedmitisícového Leninova štítu zcela opomíjen, vždyť má jen 4800 m. V Evropě je to nejvyšší hora celého kontinentu, tady bezejmenný vrchol. Jeho předností bylo, že to byl jediný vyhlídkový vrchol pro celou oblast Leninova štítu. Pro nás to bylo sympatické rozloučení s Leninovým štítem, s horami Pamíru. Očima jsme přehlédli trasu našeho výstupu a již teď nám to připadalo neskutečné, že jsme tam tudy prošli, že jsme byli až na vrcholu.

© Karel Heřman, 1979



NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 894
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet