Walliské Alpy 1978

Diretissima severní stěnou Lyskammu
(4527 m)

Lyskamm

Před několika dny jsme přijeli z Bergellu, sem do země zaslíbené. Den co den upíráme pohledy k jihu, kde za hustou vrstvou mraků tušíme jehlan Matterhornu. Ještě jsme však zdejšího krasavce ani nezahlédli. Pilně se chodíme dívat do Zermattu ke skříňce s meteorologickou mapou. Konečně jsme se dočkali, na mapě se objevila toužebně očekávaná tlaková výše. Do každého náhle vjel život. Pečlivě balíme a druhý den ráno nastupujeme do první zubačky, která nás za nekřesťanské peníze dovezla do stanice Rotenboden. Brzy se dostáváme nad mraky a otvírá se nám pohled na hradbu zdejších čtyřtisícovek.
Pojmenováváme ty nádherné kopce, které už léta známe z literatury a z fotografií, ale které jsme ještě nikdy neviděli na vlastní oči.
V těsné blízkosti známých blíženců Kastora a Poluxe se třpytí vrchol, který jsme si zvolili pro své následující dobrodružství. K polednímu přicházíme k chatě Monte Rosa pod stejnojmennou horou. Stojí na ostrůvku zeleně uprostřed dvou ledovců. Kromě chataře tady žije kolonie svišťů, jejichž drzost nás šokuje. Jsou mnohem větší než jejich kolegové v Tatrách, pletou se nám pod nohama, panáčkují a žerou z ruky. Setkáváme se tady s dvojicí našich přátel, kteří mají stejný cíl jako my.
Svůj stan si stavíme vedle nich a domlouváme se na společném postupu. Zbytek dne pak trávíme příjemným lenošením a hlavně konzumací jídla. Spát jdeme velmi brzy. Uléhám do spacáku oblečen a v botách, abych se s tím v noci nemusel zdržovat. Samozřejmě, že nemohu usnout. Když konečně trochu zdřímnu, zvoní budík.
Je deset hodin večer. Ohříváme připravený čaj a odcházíme. Naším cílem je Hiebelerova diretissima v severní stěně Lyskammu. Sníh je měkký, hluboko se boříme. Vytahuji kapesní teploměr a zjišťuji, že je 8 stupňů nad nulou. Říkám ostatním, že jestli nezačne mrznout, tak nemůžeme nastoupit. Střídáme se v prošlapávání stopy, pohrouženi v neveselé úvahy. Když jsme v jednu hodinu v noci dosáhli úpatí stěny, stále ještě nemrzlo. Zalézáme do žďáráku, vaříme a odpočíváme. Ve dvě hodiny ráno konstatuji 4 stupně pod nulou. Tak tedy vzhůru.
Současným lezením rychle získáváme výšku. Jedná se o čistě ledovcový výstup s řadou zajímavých komplikací. První klíčové místo je ledovcový zlom, přes který musíme slaňovat. Následují trhliny, přes které musíme slaňovat. Začíná svítat. Následují trhliny, kde s úspěchem užíváme stavění. Jirka využívá zdržení a dělá několik snímků. Honza, který stojí Zdeňkovi na hlavě se mezi tím rozhodnul a souká se po zaseknutém cepínu nahoru. Po upevněném laně se tam pak dostáváme i my.
Přebírám vedení a vyrážím vpřed. Led je přímo vynikající, vůbec nemusím sekat stupy. Občas se několik metrů vodního ledu postará o to, aby nám to nezevšednělo. Máme potíže s dýcháním, to se začíná hlásit čtyřtisícová výška.
Blíží se poledne. Přes oblý vrchol proniklo do stěny slunce. Všechno rázem ožilo, vzduch se naplil nejrůznějšími zvuky. Přimrzlé balvany se uvolňují ze svého sevření a s rachotem se řítí dolů. Svist kamenů připomíná projektily z pušky. Paprsky slunce nás nemilosrdně ničí. Nikdy bych nevěřil, že se ledovcová stěna může změnit v takovou výheň. Už vidíme pás vrcholových převějí, či spíše séraků. Je pod nimi stín, do kterého se hrozně těším. Dostavuje se krize z vyčerpání a nevyspání. Každý pohyb si musím v duchu napřed nařídit. Odpočívám uprostřed lanové délky. Opřen o cepín namáhavě dýchám a oči se mi zavírají.
„Nespi!“ Jirkův výkřik proniknul do mého vědomí. Ještě chvilku a bylo by pozdě. Usnout první na laně, to tady ještě nebylo. Tato kuriózní situace je ale velmi nebezpečná. Raději nemyslím na to, jak by to dopadlo. Nakonec jsme se přece jen stínu dočkali. Také kluci mžourají a brání se dřímotě. Na takový přepych však nemáme čas. Jdeme úplně nalehko, a proto musíme být nahoře ještě dnes.
Nejtěžší délka nás teprve čeká. Zdeněk s Honzou si o ni stříhají. Vyhrává Honza. S chutí se pouští do roboty. Pramínek potu, který mu teče zpod přilby, nás přesvědčivě informuje o hodnotě jeho výkonu. Kolmý a tvrdý led vyžaduje, aby ze sebe vydal všechno. Zdeněk ho pozoruje s obavami a raději zdvojnásobuje jištění.
Konečně nás, vyčerpán do krajnosti, dobírá nad převějí. Hodinový odpočinek na minulém stanovišti a tablety z hroznového cukru mě přece jen trochu postavily na nohy. Znovu se ujímám vedení. Choulostivý travers, strmý žlab a náhle oslněn přemírou slunce stojím na vrcholu.
Tři hodiny odpoledne, stisky rukou, idylka jako ve filmu. Přesně tak si to lidé představují, ale jen horolezci vědí, jak málokdy to bývá takhle krásné. Napájíme svá dehydrovaná těla čajem ze sněhu a začínáme sestupovat. Je bezvětří a slunce nás znovu ničí. Zase se dostávám do krize. Tentokrát je to horší, potícím se jako opilec a s námahou se držím na nohou. Stěží vnímám, jak o mě Jirka bratrsky pečuje. Nese můj náklad, prošlapává mě stopu a jistí mě přes četné trhliny. Zdá se mi, že této kalvárii nebude nikdy konec. Konečně po dvaceti čtyřech hodinách stojíme zase u svých stanů. Zouvám se a okamžitě usínám.

© Milan Doubner, 1978


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 396
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet