Matterhorn 2001

Na Matterhorn v lednu 2001

Matterhor

Po prvním vážném a  neúspěšném pokusu loni po Vánocích vyrážíme zase na Matterhorn ve stejném složení: Jirka, Johny, Magnusek a já (Ajdam). Odjezd je stanoven na 19. ledna večer. Počasí na Matterhornu nám zatím přeje, je tam už skoro 14 dní hezky, ale příští týden se to má pokazit, ale dřív jet nešlo - Jirka má koncert. Někde u Plzně, takže ho nabereme.

Magnusek s audinou naložil Johnyho a jeli ke mně. Očekávaná doba příjezdu bylo asi osmá hodina. Kolem desátý zkouším volat Johnymu. Hmmm, nikde nejsou, Jirka hraje a tak nic nevím. Za chvíli mi přijde od Jirky SMS-ka: KLUCI JSOU V RUZYNI, NEMUZOU NASTARTOVAT. Po krátkém záchvatu smíchu mi volá Magnusek, že asi nemají benzín (pozor, moc se nesmějte - pokud to jde, tak jezdíme výhradně na LPG, ale i tak to pořád startuje na benzín). A ať jim dojedu s nějakým kanystrem - tak pro 5 až 10 litrů, že je s tou PET flaškou u pumpy neměli rádi. Tak jsem vzal u pumpy 5 litrů, našel je, dolili jsme do nádrže, startovali a samozřejmě nic. Zájezd se začíná dařit, skoro líp než ten minulý. Magnusek ještě zkouší zavolat Jirkovi a dozví se, že ještě mohl ulítnout takovej špunt v motoru… Jo, ulítnul, nasadili jsme ho a mohlo se jet!

Přes Plzeň, Rozvadov a celý Německo do Švýcarska. Trasu jsem optimalizoval pro vzdálenost (a bez švýcarský dálniční známky), takže je to přes Bodensee a přes Lichtenštejnsko. Cesta přes Švýcarsko už neodsejpá tak pěkně, jako přes Německo, holt okresky a vesnice. Nakonec se dostáváme do hor a jedem' údolím k nějakýmu sedlu a za chvíli už budem' v Zermattu.
Mno, prostě jsme zapomněli na to, že sedla jsou v zimě zavřený a buď můžeme objet celý Švýcarsko, nebo se vrátit domů nebo jet vlakem. Poslední varianta nakonec vítězí a to i za cenu 65 fráňů za auto a po 10 za osobu. Pak následuje další vlak, ale už jen za 30 babek sakumprásk, což není tak špatný. Večer se opravdu dostaneme do Tasch. Přebalíme bágly a vláčkem za 7,40 SFR se dostaneme do Zermattu. Projdeme jím a směrem na Schwarzsee zapadnem do nějakýho opuštěnýho stavení, kde přespíme. Zima je obstojná (můžeme si vybrat ze dvou teploměrů, co jsme v Zermattu viděli: - 4 nebo - 9 °C.

Ráno valíme na Schwarzsee. „Cesta“ vede vesměs po sjezdovce. No, moc velká zábava to není. Já osobně mám celkem dost, což je vidět i na mém skluzu oproti ostatním. Nakonec se tam ale stejně dostanem', ovšem tohle je teprve asi polovina naší dnešní cesty. Johny měl asi pravdu a měli jsme jet lanovkou, nemá to bejt údajně až tak drahý. Po povinnejch fotečkách Matterhornu (no, nefoťte to!) jdeme dál, teď už je to většinou bez sjedovek - přece jen se po nich jde dobře. Taky se kapku kazí počasí, sluníčko je za mrakama a fouká. Nazouváme mačky, berem' pikle a jdeme po takovým hřebíku - ty mačky jsou potřeba pořád, pikle jen občas. Totálně vyčerpaný a slušně profoufaný se k Hörnli dostáváme a zjišťujeme že je tam winterraum! Luxus, paráda!

V jednu pištěj' hodinky, Magnusek s Johnym prohlašujou, že stejně nemohli usnout, mně kupodivu vstávání ani nevadí, Jiří taky vylejzá. Prohlíží se a neprohlásí, že se vyspal do růžova, alébrž, že je mrkef a že nepude. Takže půjdeme holt ve třech, stejně ten spodek se 'de skoro celej sólo a lezení je až hore, ono to nějak pude.

Něco pojíme, zabalíme bágle, oblečem' sedáky, matroš zatím ani ne, mačky na nohy, pikl do ruky a ve dvě padáme z chaty do stěny. Bohužel večer bylo ošklivě, takže jsme si jí nemohli pořádně prohlédnout. Magnuskův orientační nesmysl nás neomylně vede a jeho neomylný haksny prošlapávaj' pěknej kus před náma.

Měsíc není (je akorát nov, plus minus jeden den), ale i tak jdeme často bez čelovek. Ten sníh je přece jen dost světlej. Stěna ujde - je to celkem slušnej svah, zatím naštěstí převážně sněhovej. Občas se ale noha smekne po plotně schovaný pod sněhem, občas je třeba přelézt menší skalní bariéru. Magnusek se střídá s Johnym, mně zase úplně hej není, říkám si, že jsem měl zůstat s Jirkou na chatě, ale nakonec se jakž takž rozhejbu.

Světlo začíná blednout a dokonce svítá. Jsme docela vysoko, ale máme hlad a hlavně žízeň. Nad sebou vidíme skalní bariéru, u který si chceme něco dát. Po několika hodinách se ukazuje, že ty skalky nebudou úplně za rohem a stejně jsme se dostali k něčemu jinýmu, lezacímu. Takže jsme povařili, ale opočinek jen mírnej, tam není jediný rovný místečko, aby si člověk nemusel pořád dávat bacha, že zhučí. Sklon už taky obstojnej, no prostě jsme byli rádi za tu skobku…

Magnusek dýlku vysmaží celkem suše (jen s jedním letem) a jsme skoro na rampě. Nejdříve zjišťujeme, že kdybysme to šli asi padesát metrů vlevo, tak jsme to mohli mastit ledovým žlábkem. A pak zjišťujem', že ten kousek na rampu bude taky výživnej. Zatímco mě dobíral Johny v té lezací dýlce, Magnusek utekl někam napřed a zasekal se v hodně hnusnejch plotnách. Nebylo mu tam pomoci, za tím jsme nemohli. Tak jsme vyhlídli variantu a na jednoduchý půlce (dvě půlky měl zasekanej Magnusek v plotnách), jsme jednou dýlkou dolezli na rampu.

Sněhu všude dobrý nálože, přibližně po prsa, traverz nic moc, furt to člověka hází dolů. Vzhledem k pokročilému, již odpolednímu, času jsme byli rozhodnuti sestoupit na Solvayku. Tak jsme se rozdělili. Já jsem prošlapával stopu na hřeben, Johny směrem k Magnuskovi. Magnusek to mezitím vysmahnul (s jištěním, ty plotny jsou svinstvo). Takže za chvíli už nestojím sám na „konci“ rampy. V létě to tak možná nevypadá, ale teď to fakt dál nešlo. Tak jsme kus slanili, mírnej traverz v ledu po předních (po celodenní únavě jsem z toho moc nakřivo nabyl, ale Johnymu se to třeba moc líbilo), a jsme na hřebeni, na klasice. Párkrát jsme se práskli, ale zase jsme vždycky došli zpátky ke správnejm jištěním a fixům. No, jeli jsme to dolů pekelně dlouho, už jsme si říkali, že jsme to museli přejet, ale ne. Nakonec (už za šera) jsme konečně na Solvayku došli.

No pohoda, veget, co vám mám povídat. Sežrali jsme skoro všechno, co jsme nesli. Slušně jsme zapařili - chatu - ráno byla tak zamrzlá okna, že nebylo vidět ven. Jo, pověstnej hajzl do severky je v zimě nepoužitelnej, což nás taky mohlo napadnout.

Ráno je hnusně, minimální viditelnost, zhruba deset, dvacet metrů. Sestup odhadujeme - dolů a doleva, ale doleva ne moc. No, kličkujeme všelijak, ale nakonec se to trhá a je vidět nahoru i dolů, takže už to valíme po prdeli, no pohoda. Na závěr mírnej dokopeček nám dává pekelně zabrat a jsme na Hörnli. V tu chvíli Magnusek shazuje batoh a ptá se Jiřího, jak to, že neskákal ze střechy?! Vybíhá na chalupu a už letí dolů. Kráter jak prase, Magnusek zabořenej po pás. No, zaskákali jsme si všichni. Pak jsme si udělali klouzačku, no prostě zimní radovánky…

Úspěchy: zavěšený pytel
Náklady: snesitelné

© Adam Ajdam Buble, 2002
Fotogalerie


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 647
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet