Expedice do Norska 1977

Kungen a Bispen

čili Královna a Biskup

Nejde o středověkou romanci lásky, ale o jména dvojice skal v Norsku.
Když jsme vystupovali v Oslo z vlaku, neměli jsme ani tušení, kde se nachází. První informace přišla od jednoho z odjíždějících Angličanů. Zněla: „Jedete lézt na Lofoty? Kdo nelezl v Romsdalu, nelez v Norsku. A severozápadním pilíř Bispenu něco musí jít!“
Suverenita s jakou vystupoval, vyprovokovala otázku:
„A proč ne?“ Norští sportovci podali základní informace, takže dál šlo všechno jako na drátkách. Vlakem do Dombasu, odkud zkusíme stop. První mávnutí zahájilo dialog, znějící jak ze stopařské pohádky:
„Prosím vás, jedete do Andalsnesu?“
„Vás je ale pět.“
„To je.“
Trochu zklamaně sledujeme odjíždějící volvo. Dojelo k pumpě, řidič chvíli konverzoval s dalším šoférem a za pět minut jsou obě auta u nás. Batohy se stěhují do kufru i na střechu a jedeme!
Sto kilometrů podél říčky Raumá patří ke krásám, o nichž se mi zdává: modročerné nebe, plné hvězd, zářících nad sněžnými čepicemi skal, z jejichž stínu občas vystupuje březový hájek s roubenými domečky a kostelíčky. Vlevo trvale hřmí a duní řeka. Škoda, že nejde fotit. Vlastně jakápak škoda: ta nekonečná krása by stejně nešla vtěsnat do omezených možností fotografie.
V jednu hodinu v noci vystupujeme na odbočce Uri-Valda. Řidiči se loučí a jedou – zpět! Rozkládáme spacáky a jdeme spát. Spát? Dlouho nemohu usnout a podle vůně tabáku cítím, že i Mirek je vzhůru. Za chvíli koluje čibuk mezi námi…
Ráno pokračujeme opět stopem. Serpentiny silničky Trollswein se klikatí vzhůru. Celkem šestkrát přešly vodopád Trollvos, padající ze sněžného plata Trollstigen. Pohled do stran nás ujišťuje, že v těchto skalách mohou být trolllové jako doma.
Vpravo se vypíná Bispen (1475 m) a za ním vykukuje štíhlejší Kungen (1583 m). Vystupujeme, balíme materiál a sháníme informace o stěně. Není jich moc. Oblast patří spíše běžkařům a běžkařkám v plavkách.
Bogan a já přecházíme zasněžené sedlo a sestupujeme suťoviskem pod výrazný pilíř. Vašek s Honzou hledají starou cestu na Kungen a Mirek?
„Jen si blbněte. Já si půjčím běžky a bude mi fajn.“
První metry lezení jsou poznačeny nejistotou: jaké to bude? V prvé řadě teplé. A pevné, i když těžké. Pomalu se dostáváme do tempa. Čas letí a slunce ne a ne zapadnout – nějak dlouho se sklání nad mořem. Končíme po deváté hodině večer a ještě je vidět.
Noc v sítích je pěkná a teplá, takže se nám ráno nechce ze spacáku. Skála je stejně pevná a jistá jako včera. Jen nás zaráží převislá stěna zvedající se nad „naším“ pilířem. V poledne jsem na kazatelně pod ní. A večer jsme tam ještě: více než pětihodinové úsilí o její prostoupení skončilo nezdarem. Čistíme plošinu a jdeme spát. Druhá noc již není tak krásná: kamení přece jen zebe a tlačí.
Ráno obcházíme převislou stěnu a po jejím levém okraji vystupujeme na vrchol. Je čtvrt na dvanáct, 18. července 1977. Sedíme na batozích jíme koukáme po kraji.
Při sestupu hřebenem narážíme na stopy kluků, kteří již včera ukončili svou cestu, takže odpoledne sedíme u grogu, který nám uvařil doktor. A v rukou lékaře je alkohol lékem. Takže: Na zdraví!

P.S.: Že byla naše cesta (V) prvovýstupem, nám o čtvrt roku později potvrdili Angličané.

© Aleš Jaluška, 1977


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 368
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet