Řecko 1972

Západní stěna Olympu

Olympos

Ve dnech 25. srpna až 17. září 1972 jsme navštívili nejvyšší řecké pohoří – Olympos. Tento masiv, 40 km dlouhý a 30 km široký, má 62 vrcholů, z nichž tři (Mytikas, Skolio, Stefani) jsou vyšší než 2900 metrů. Naším cílem je dokončit cestu na západní pilíř Mytikasu (2917 m), kde v roce 1965 neuspěli polští horolezci Kozlowski a Zlodek (viz Taternik 3.4.1965).
Výchozím bodem k cestě do pohoří Olympu je městečko Litochoron (řecky: Nevěsta bohů). Odtud vede horská silnička k vodopádům Prioni. K naší smůle je však po 7 km sesutá a tak pokračujeme dál pěšky. Z Prioni se údolím Enipea vine horská cesta, která končí strmým žlebem vedoucím pod masiv Olympu. Po mnohahodinovém pochodu jsme u chaty Refuge „A“ ve výšce 2100 m. Zde nás očekává chatař K. Zolotas.
Příští den opouštíme pohostinnou chatu a postupujeme k chatě Refuge „C“ ve výšce 2650 m. Zavazadla nakládáme na muly, za které svému hostiteli blahořečíme.
Chata Refuge „C“ je na ostrohu Livaditón – Theón (řecky: Božské louky). Je od ní vidět do severní stěny Stefani (2909 m), kde je několik hodnotných cest v pevné skále (Comici, Zolotas). K nástupu pod pilíř Mytikasu je odsud asi 45 min.
Ráno opouštíme chatu asi v 7 hodin a sestupujeme do doliny Kazania (řecky: Hrnec) obhlédnout cestu. Bereme si úplnou výzbroj. Chceme pokud možno, ještě týž den nastoupit. Beztak počítáme s bivakem, podle informací, které máme, by měl výstup trvat 2 dny.
Hned první délky jsou nečekaně těžké. Po dvou délkách jsme na pilíři, skála začíná být nepříjemně lámavá. Na čtvrté délce, v kaskádě těžkých lámavých převísků míjíme jedinou polskou skobu, na kterou jsme při výstupu narazili. Dále pokračujeme vzhůru soustavou trhlin a vhloubení jimiž je zde pilíř rozbrázděn. Skála je silně lámavá, zvláště ve střední části, kde je jištění často pouze iluzorní. Čas od čas jsme osvěžováni menší přeháňkou. Blízkost moře se zde nepříznivě projevuje. Na sedmém stanovišti nacházíme plošinku chráněnou převisem. Je již odpoledne a protože zrovna prší zůstáváme zde a trochu jíme. Následující těžkou stěnku zdolává Franta za přívalu vody a krupobití. Jistím ho u dvou velmi špatných skob a snažím se nemyslet na následky případného pádu. Osmé stanoviště však není o nic lepší a navíc se zde nedá nijak rozumně vegetovat. Velký hladký převis mě vytlačuje doprava, kde tuším jakousi možnost. Je to mimořádně lámavý komínek, asi po 10 metrech zakončený převisem. Na jeho konci zatloukám klín se skobou a v sedačce dobírám. Postavením zdolává Franta převis nad námi a se značkou dávkou optimismu mně i sebe ubezpečuje, že dál to bude dobré. Touto nezlomnou vírou nemůže otřást ani fakt, že viditelnost je sotva na 20 – 25 metrů. Skutečně jsme však na další podobné obtíže už nenarazili. Ačkoliv nám počasí příliš nepřálo, během cesty několikrát pršelo a padaly kroupy, dolézáme v 21 hodin za úplné tmy na vrchol. Během posledních dvou délek jsem přemlouval Frantu k bivaku a málem se mi to také podařilo. Snad jedině díky světlu baterky, které jsme zahlédli na vrcholu (Honza Šváb a Ivo Petřík) a jeho odhodlání, se kterým v naprosté tmě lezli dál, jsme nebivakovali ve stěně.
Po krušném bivaku na vrcholu Olympu sestupujeme k Refuge „C“ a děkujeme v duchu hromovládnému Diovi, že nám dovolil udělal jednu z nejtěžších cest na bývalý trůn starořeckých bohů.

© Milan Doubner, 1979


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 450
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet