Pandořina skříňka

Pandora (řec. mytol.) - Žena, kterou stvořil na rozkaz Diův Héfaistos, aby lidé byli potrestáni za to, že jim Prométheus přinesl oheň ukradený z Olympu. Pandora ze zvědavosti odklopila víko skříňky obsahující rozmanité strasti a mezi lidi, do té doby šťastné, se rozlétlo zlo. Odtud Pandořina skříňka. (Ilustrovaný encyklopedický slovník, Academia, Praha 1981)
Víko Pandořiny skříňky OPĚT jde odklopit vstoupením na WWW stránky Cibulkových seznamů tajných spolupracovníků StB a vyhledáváním podle evidenčního čísla. Například: 645, 5637, 6677, 8080, 8634, 9061, 9918, 9919, 10618, 13579, 16149, 17249, 17757, 18089, 18262, 18349, 19587, 21028, 21927, 22198, 23378, 23609, 25922, 26704, 28657, 33643, 47439. Podle nového zákona jsou tyto seznamy zveřejněny oficiálně na webových stránkách Ministerstva vnitra ČR.


Nejen recenze

Čas od času se v mohutné stěně, kterou sužuje mráz ve spárách, vytvoří trhliny, potom přes kuloáry s rachotem padají obrovské laviny (…)

Gaston Rebuffat: Hvězdy a bouře, z německého originálu „Sterne und Stürme“, F. Bruckmann KG, München 1989,
přeložila PhDr. Berenika Králíková 1995

Temné stíny nad námi
Peklo blízko nebe

Je temná noc. Kyslíku je málo, protože jsme skoro v osmi tisících metrech. Ve stanu je minus dvacet, ale v patřičném oblečení a v péřovém spacáku je snesitelně. A určitě je to lepší než být venku. Tam je totiž vichřice a… možná též několik lidí. I když umírají, jsou zatím stále ještě naživu. Proč bychom se o ně měli zajímat? Je to přece jejich věc!

Setkání se smrtíZačátkem roku 1999 vyšly krátce po sobě dvě knihy, které spojuje nejen lezecká tématika: obě popisují nejen tu známější a více publikovanou stránku výškového horolezectví, ale i druhou, možná reálnější tvář. Autorem první z nich je Joe Simpson, který je znám českému čtenáři ze své vynikající knihy „Touching the Void“ (v češtině: SETKÁNÍ SE SMRTÍ, Jota, Brno 1994), která popisuje děsivý sestup ze Siula Grande (6356 m) v peruánských Andách, při kterém si Joe zlomil nohu. Jeho spolulezec, Simon Yates, se jej ze šesti tisícového hřebene pokoušel spouštět na laně dolů. Téměř na konci sestupu se ovšem Joe dostal pod převis a Simonovi nezbylo nic, jiného než jej z lana nožem odříznout(…)

Ani Simpsonova nová kniha, TEMNÉ STÍNY NAD NÁMI (přeložila Lucie Mikolášková, redakce textu Ludmila Havlíková), kterou letos vydalo BB art, není o moc veselejší. Kromě vzpomínek na lezení ve Velké Británii a popisu svého neúspěšného pokusu o prvovýstup na Pumori, vzpomíná Joe na nejrůznější tragédie, které se ve velehorách udály. Velká část knihy je věnována událostem na Mt. Everestu v květnu 1992.

Stejnému tématu se věnuje i Jon Krakauer v knize PEKLO BLÍZKO NEBE¹ (vydal Columbus s.r.o., Nad Kolčavkou 8, 190 00 Praha 9, v roce 1999, přeložil Jiří Martínek, odpovědná redaktorka Jana Moravcová. Vydání, náklad a doporučená cena neuvedeny.) 10. května 1996 se na klasické cestě, v posledním úseku mezi Jižním sedlem a vrcholem, objevilo 16 horolezců nejrůznějších národností a kvalit z tzv. komerčních expedic. V knize je publikována například fotografie příznačně označená „Tlačenice na Hillaryho výšvihu.“ Snaha o dosažení vrcholu za každou cenu pak vedla ke smrti pěti horolezců.

Obě knihy však spojuje ještě něco jiného. Jak v roce 1992, tak i v roce 1996, zůstalo v noci v Jižním sedle nebo v jeho nebližším okolí několik lidí vydáno na pospas hroznému počasí. V roce 1992 holandská expedice, jejímž vedoucím byl Ronald Naar, vedla ve stanu dokonce diskusi, zda se má sebrat a vyjít ven, ale nakonec odmítla poskytnout jakoukoli pomoc indickému horolezci, který přežil celou noc venku(!), a byl od jejich stanů vzdálen zhruba 30 (slovy: třicet) metrů. Byl váženě omrzlý, nicméně stále ještě žil a podle všech svědectví se pokoušel o přivolání pomoci.

V roce 1996 se členové komerčních expedic zachovali přece jen lépe a snažili se v rámci svých schopností a sil pomoci. Nakonec se podařilo jednoho člena výpravy, přestože strávil celou noc ve vichřici venku, zachránit. Přišel o část ruky a obličeje, ale zachránili jej. V absurdním kontrastu s tím je počínání japonské expedice, která ve stejné době působila na severní (tibetské) straně Mt. Everestu. Při výstupu našli Japonci nejprve indického horolezce „který měl ošklivé omrzliny a nesouvisle drmolil“, ale nerušeně pokračovali ve výstupu. O hodinu a půl později našli další dva indické horolezce, jednoho z nich už v bezvědomí. Japonci s Indy nepromluvili ani slovo a pokračovali ve výstupu, „dokonce si ještě v dohledu umírajících Indů dopřáli trošku jídla a pití“. Hiroši Hanada a Eisuke Šigekawa nakonec vystoupili na vrchol. Japonci se prý tehdy vyjádřili, že „ve výškách nad 8000 metrů nemá morálka místo“. Můžeme si říci - Japonci, jiná kultura, ale… Bohužel, teď přichází naše kyselé jablko:

15. října 1984 v 15:15 místního času, vystoupila československá expedice (Zoltán Demján, Jozef Psotka a Šerpa Ang Rita) na vrchol Mt. Everestu. Při sestupu se vrcholová trojka rozdělila. Zolo došel do druhého výškového tábora asi v jednu hodinu po půlnoci, Ang Rita až v půl osmé ráno. Podle dostupných novinových článků z té doby lze soudit, že byla zahájena chaotická záchranná akce, která byla ukončena až 17. října, když bylo v jednu hodinu odpoledne nalezeno tělo Josefa Psotky. Už tenkrát upozorňoval Pavol „Pavouk“ Pochylý na možnost, že Jožo Psotka přežil nejen noc z 15. na 16. října, ale i ze 16. na 17. října a zahynul krátce před tím, než jej našel Josef Just.
Podle případu z let 1992 a 1996 se zdá, přestože je to neuvěřitelné, že měl pravdu! Člověk zřejmě může, i když za cenu těžkých omrzlin, přežít nechráněn noc v Jižním sedle. Rozumně koordinovaná záchranná akce a zejména obsazené tábory na sestupové cestě by Jožo Psotku tehdy pravděpodobně zachránily.

Na závěr zpátky k samotným knížkám. V Simpsonově knížce je „Hillaryho výšvih“ neobvykle překládán jako „Hillaryho schod“. Běžně užívaná jména hor by se také asi neměla svévolně měnit (Nubce a Bumori). Ještě horší je překlad a redakční práce v Krakauerově knize: chybějící mezera (kněmuž, str. 8), rušivá rozdělovací znaménka (například str. 53 a 99), nenavazující text na stránkových přechodech (str. 234/235, 237/238 nebo 241/242). Kyslík se nosí v láhvích, flaškách, někdy snad i v bombách, ale opravdu jen těžko v kanystrech (pokud by ovšem nebyl zkapalněn), „walkie-talkie” se česky řekne „vysílačka“ a Nandá Déví, se kterou si kdysi malý Jon hrál, byla blonďatá dcera dr. Unsoelda (str. 20). Podobně také Araceli Segarra je ženská, dokonce první Španělka na Mt. Everestu (str. XIV, 269, 285, 297). Ruský horolezecký vůdce se jmenoval Anatolij Nikolajevič Bukrejev (a ne Boukrejev, str. 156). Ale hlavně: sloveso „vidět“, se přes veškeré komunistické snahy o přizpůsobení pravopisu geniálním vůdcům proletariátu, stále píše s měkkým „i“ (str. 248: „Tři členové týmu to vyděli…“). Snad to příště bude lepší.

A co se týče komerčních expedic - snad raději žádné příště. Taky proč? Kdybych měl 65000,- USD, které cestovní kanceláři zaplatil každý klient komerční výpravy, dokázal bych si už expedici zorganizovat sám.

© František Vítek, 1999

Poznámka (¹): Na Krakauerovu knihu, která nevybíravě napadla Anatolije Bukrejeva, dali přesvědčivou odpověď Anatolij Bukrejev a Westont G. DeWalt ve své knize „VÝSTUP NA EVEREST“ (vydalo nakladatelství Columbus v roce 2000).

Další recenze:



NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 2257
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuZpet