Nejen recenze

Bílý pavouk

Dobývání stěny smrti

„Na Eigeru jsme se před více než šedesáti lety seznámili jako soupeři, v severní stěně jsme se stali partnery a dnes jsme přáteli.“

Andreas Anderl Heckmair o Heinrichu Harrerovi Severní stěnka Eigeru

Při příležitosti padesátého výročí prvovýstupu severní stěnou Eigeru napsal Heinrich Harrer knihu BÍLÝ PAVOUK, která popisuje nejen prvovýstup 22. - 24. července 1938. Spolu s ním tehdy na vrcholu stáli Andreas Heckmair, Ludwig Vörg, Fritz Kasparek. Trasa, kterou vystoupili, se dnes považuje za klasickou výstupovou cestu, tzv. normálku.
Heinrich Harrer v knize BÍLÝ PAVOUK popisuje i předcházející neúspěšné pokusy o výstup, při kterých zahynuli např. Max Sedlmayer a Karl Mehringer 24.(?) srpna 1935 a další drama, při kterém zahynuli Willy Angerer, Andreas Hinterstoisser, Toni Kurz a Edi Rainer (v červenci 1936).
O knihu byl zájem a Heinrich Harrer k šedesátému výročí prvovýstupu (1998) připravil malý doplněk a knihu rozšířil (viz str. 202). Z této verze vychází i nyní vydaný český překlad. Bohužel, kompletní zmapování všech úspěšných a neúspěšných pokusů je dnes prakticky nemožné. Trvalo totiž dlouhých 26 let (1938 - 1964), než se napočítalo padesát úspěšných průstupů, na dalších padesát výstupů však stačilo už jen šest let.
Heinrich Harrer nabízí zajímavý pohled na své následovníky. Například srovnává popisy (4.) výstupu Gastona Rébuffata a Hermanna Buhla (str. 92) a přidává své názory na horolezectví všeobecně. Například na otázku: „Koho považujete za nejlepšího horolezce světa?“ uvedl jméno Kurta Diembergera…
Československým resp. českým výstupům příliš pozornosti nevěnuje - s výjimkou výstupu Radovana Kuchaře a Zdeno Zibrína.
V literatuře je možné najít, že šlo o 18. výstup. Nicméně v roce 1959 byla těsně pod vrcholem nalezena těla Günthera Nothdurfta a Franze Mayera a byl jim dodatečně připsán 14. výstup (v roce 1957). Pravděpodobně jim nezbyly síly na sestup a zemřeli vyčerpáním a podchlazením. Jejich výstup probíhal současně se známým pokusem Claudia Cortiho a Stefana Longhiho. Němci dokonce poskytli svůj bivakovací pytel Cortimu, čímž mu pravděpodobně zachránili život (str. 130).
Harrer se o českých resp. československých pokusech a horolezcích zmiňuje jen obecně nebo nepříliš lichotivě:

A dále:

1972
22. března Sylva Kysilková - Jiří Šmíd - Lubomír Novák - Zbyněk Čepela (ČSSR). Novák a Čepela se pro špatné podmínky vrátili. Přímá záchrana z Druhého ledového pole (str. 192) resp. z Eisschlauchu (str. 253).

1978
24. dubna Dieter Smejkal (ČSSR) s omrzlinami zachráněn z Druhého ledového pole. 29. května Jiří Pechouš - Jiří Šlégl (ČSSR) se zabili pádem. Výstup Harlinovou cestou. Smejkal už jednou zachraňován, viz výše. Čtveřice odmítla záchranu. Měli šest táborů s proviantem atd. Přetržené lano u Mouchy. Dva slanili až k úpatí stěny.

1981
28. února Jiří Šmíd (ČSSR). Šmíd chtěl zlézt stěnu sólově. Zaskočen příchodem špatného počasí. Na rampě se setkal s Nory. Rozhodli se vzhledem k počasí požádat o pomoc. Měl rádiové spojení. Sestoupili až k Žehličce. Odtud slanili na stanici Eigerwand.

1983
5. ledna Václav Vodička - Josef Hradecký (ČSSR). Chtěli udělat novou cestu vedle Harlinovy. Vodička spadl do lana dvě lanové délky pod Pavoukem a utrpěl zranění žeber. Zachráněn u Druhého ledového pole.

1984
30. července Tomáš Bradáč - Stanislav Heizmann (ČSSR). Nastoupili do stěny za špatných podmínek, tj. nový sníh s oblevou. Lana poškozena padajícím kamením. Promočeni. Volají o  pomoc. Vyproštěni ve spodkách!

1991
10. srpna navzdory nepříznivé předpovědi počasí nastoupili do Severního pilíře dva Češi. Už následující den je překvapil déšť. Promoklí až na kůži zůstali dva dny na stejném místě a čekali na pomoc. Třetí den byli vytaženi vrtulníkem.

1994
23. března nastoupí za špatných povětrnostních podmínek do stěny dva Češi se zjevně chabými zkušenostmi. Po čtyřech dnech se naprosto vyčerpaní dostanou na horní okraj Druhého ledového pole. Z posledních sil se pokoušejí na sebe upoutat pozornost barevným oděvem, zpočátku však neúspěšně. Když pak jeden z nich slaní asi třicet metrů do zasněženého ledového pole, konečně ho spatří z Kleine Scheideggu. Opět je potřeba prodloužit lano, aby se podařilo vyprostit horolezce, který zůstal nahoře.

Tento dlouhý seznam ukazuje, co Švýcarská letecká záchranná služba SRFW dokáže, co dokážou její muži s nasazením fyzických sil i nervů a často i vlastního života. Proto bych ještě jednou rád zdůraznil, že každý horolezec, než se vypraví do severní stěny, by měl být dobře připraven a měl by se sám sebe zeptat, zda je schopen těmto nárokům dostát. Nesmí se stát a není to fér, když - jak ukazuje hned první záznam v přehledu - do stěny nastoupí tři čeští horolezci s jednou ženou a nemají předpoklady pro plánovaný třetí zimní výstup Heckmairovou cestou.
Přesto jsou dva z nich tak rozumní, že po třech (!) dnech se na Hinterstoisserově traverzu rozhodnou pro návrat.
Ale Sylva Kysilková si chce výstup vynutit. Ví, že v létě stěnu zlezly už tři ženy: jako první Daisy Voogová v roce 1964, potom v roce 1967 Francouzka Christine de Colombelleová, obě klasickou cestou, a v roce 1969 dr. Mičiko Imaiová při japonské direttissimě. Češka chce být první ženou, které se podařil zimní výstup. S Jiřím Šmídem lezou dál, ale teprve šestý den, naprosto promočení a už bez zásob, se u Bivaku smrti obracejí a nakonec jsou zahraněni vrtulníkem z Druhého ledového pole. Když jim předložili účet na 26000 franků, řekli, že v životě tolik peněz neviděli! Náčelník SRFW jim nakonec placení odpustil.
(Sylva Kysilková se neúspěšně pokoušela o výstup klasickou cestou v letech 1967, 1969 a 1972. Nakonec se jí v roce 1976 podařil za 28 dnů prvovýstup v pravé části severní stěny Eigeru - pozn. FV)

1999
V lednu přichází od Eigeru hlášení, že čtyři čeští horolezci jsou ve stěně už pět dní. Další člen družstva je na Kleine Scheideggu a už dva dny si oprávněně dělá o kamarády značné starosti. Několik dní totiž nepřetržitě sněží, přihnala se bouře a stěna se skrývá v husté mlze. záchranáři nemohou momentálně nic podniknout, navíc nemají ani záchytný bod, kde horolezci přesně jsou. Čtveřice Čechů musí ve stěně vydržet přes deset dnů v silném sněžení a bouřlivých podmínkách. Kontakt s vnějším světem, se přerušil už po několika dnech. Pátý muž v údolí má stále větší obavy a čas od času volá na záchrannou stanici. Když se počasí zlepší a mlha se rozplyne, ti čtyři se jako zázrakem objeví na stěně pod štolou. Sestupují dolů. Vchod do štoly nenašli, protože byl zavátý sněhem.
Ve velkých, asi 200 metrových, odstupech sestoupí až dolů a navzdory lavinovému nebezpečí se šťastně dostanou ke kamarádům v základním táboře. Krátce nato zmizí, aniž zanechají jakoukoliv zprávu.
Jak přečkali dny ve stěně, o tom se můžeme jedině dohadovat. Je to nevyřešená záhada, ten sestup je přímo zázrak. Proč tak kvapně ujeli? Báli se účtu, vysvětlování?

Prvovýstup severní stěnou Eigeru podstatným způsobem ovlivnil Harrerův život. Díku svému úspěchu se stal členem německé expedice na Nangá Parbat (1939). Po vypuknutí války byli internováni v Britské Indii, odkud v dubnu 1944 Heinrich Harrer a Peter Aufschnaiter utekli do Tibetu. Z Harrera horolezce se stal Harrer cestovatel. Jeho druh v prvovýstupu Ludwig Wiggerl Vörg takové štěstí neměl - padl v roce 1941 na východní frontě (Fritz Kasparek zahynul na Salcantay v roce 1954).
Knihu pečlivě přeložil Jan Hlavička. Věcných nebo překladatelských chyb je málo, např. chybí záznam o výstupu Aleše Jalušky a jeho tří společníků (15. - 17. července 1978) a u výstupu z 5. až 8. září 1971 J. Novák a K. Procházka (Československo) má správně být I. (Igor) Novák (a Karel Procházka). 30. - 31. srpna 1981 možná vylezli F[ilip] Bance a S. Frantar (str. 251), ale určitě nebyli z Československa ale z tehdy ještě existující Jugoslávie ;-) Používání pouhých iniciál je vždy na úkor přesnosti.
Výška Dhaulágiri 8333 m (str. 151) se běžně uvádí 8167 m. Takhle by byla vyšší než Čho Oju (8201 m), v BÍLÉM PAVOUKOVI zase 8153 m (str. 151). Claud[e] Kogan[ová] (str. 151) byla významnou ženskou horolezkyní. Na svém kontě měla mj. prvovýstup na Nun (7135 m v roce 1953), prvovýstup na Ganeš I (7406 m v roce 1955). Vedla ženskou expedici na Čho Oju, kde zahynula pod lavinou (1959). Bohužel ani Jiří Šmíd, ani Pavol Pochylý (str. 255 resp. 258) už také nežijí.
Do knihy se vloudily i  korektorské chyby: zapnull (str. 74) a 22. srpna 1985 Berger Eugčne má být Eugène (str. 195). Chybně je očíslován 25. výstup (str. 246).

BÍLÝ PAVOUK je zajímavá kniha, i když pro dnešní generaci horolezců trochu nemoderní. Největším záporem tak zůstává poměrně nekvalitní fotografický doprovod. Zejména černobílé fotografie jsou málo kontrastní. A platí to nejen pro dokumenty z roku 1938!

A šlehačka nakonec: Heinrich Harrer si na prvovýstup úmyslně nevzal mačky a vylezl severní stěnu Eigeru v botách s natlučenými hroty (str. 50)!

Heinrich Harrer: BÍLÝ PAVOUK, z německého originálu „Die Weiße Spinne“ přeložil PhDr. Jan Hlavička, odpovědná redaktorka PhDr. Anna Staňková. Vydal Ivo Železný, Praha 2002. 285 stran, náklad a doporučená cena neuvedeny.

© František Vítek, 2002

Seznam československých resp. českých výstupů severní stěnou Eigeru



Další recenze:



NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 2094
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuZpet