Expedice Peru 2001

Nový, podivuhodný výlet starých pánů,

tentokráte na Chachani

Cestou do C1
Z cesty do C1.
Celou pravou část masivu jsme objeli. Do sedla uprostřed jsme traverzovali po jižním, částečně viditelném svahu, ze stejně vysokého sedla na východě
(na obrázku není viditelné)

142 americké dolary. Platím účet a stávám se spoluúčastníkem v týmu, který má na dalších 48 hodin o zábavu postaráno. Ze Santa Catalina je do našeho BC (rozuměj Base campu) pár minut a o jeho pohodlí si mohou všichni horolezci světa jen nechat zdát. I ostřílení borci, prošlí bezpočtukrát Himálajemi, Pamírem či Ťien-Šanem, oceňují tento geniální Igorův nápad – ubytování v hotelu Generalissimus Tito v Aréquipě – ceny nízké, personál příjemný, postele měkké a teplá voda ve dne v noci…
Aréquipu (cca 2400 m) v jižním Peru – jsme dosáhli po strastiplné cestě levným busem z Puna, po 14 hodinách jízdy. Teplota v sedle ve výšce 4600 m nás měla připravit na následné putování. Dodnes mi v uších zní, jako noční můry, Jardovy vroucí prosby, „…no musíme přeci z toho vola nějakým způsobem ty spacáky vyrazit…“. Ten vůl byl peruánský průvodčí a spacáky byly beznadějně uloženy v zavazadlovém prostoru a i za bílého dne pak jejich vydolování trvalo drahnou půlhodinku…
Camp 1
Tábor C1
byl postaven ve výšce 5350 m

Start z BC byl proveden hned nazítří „ideálním způsobem“. Z pelechů vylézáme osvěženi 10 hodinovým spánkem v 7 ráno. To je již hodinu světlo. Dobalíme kletry a přejdeme do nejbližší otevřené hospody na „americkou snídani“, pečená vejce, housky, máslo, džem a kafe. Nemá to žádnou vadu na kráse. Před půl devátou zastavuje u BC cihlově červená Toyota Land Cruiser, ročník výroby neznámý, podle stavu tachometru něco málo přes 485 tisíc km, asi i poněkud obstarožní. Řidič „typický peruánec“, jménem Denis (otec Peruánec, matka Evropanka) nakládá naše zavazadla na střechu, nás osm dovnitř a vyrážíme. Neotravuje nás žádnou nemožnou kečuánštinou, ale zcela samozřejmě nasadí řeč našich nejbližších sousedů – němčinu. Cesta do prvního tábora – C1, trvá celkem 6 hodin: 3,5 hodiny džípem, celkem 57 km, až do výšky 5000 m. Pak následuje aklimatizačně-technická přestávka. Upravují se mačky, lehce poobědváme a s Denisem probereme trasu výstupu. Vše, co vidíme kolem sebe, není to, nač máme zítra stoupat. Takže ráno za tmy do sedla a tam uvidíme. V půl jedné Denis odjíždí s tím, že za 27,5 hodiny na nás bude čekat na stejném místě…
Traverz na Chachani
Traverz jižními svahy,
mezi oběma sedly

Slunce pálí a cesta pozvolně stoupá v milionech tunách sopečného prachu. Funíce a chrchlajíce se pomalu dosuneme na místo našeho prvního a jediného výškového tábora C1, výška 5300 m. Písčité, pardon, popelovité místo pro stan je v příjemné kotlince – tedy pokud svítí slunce. Stany máme celkem čtyři, spíme po dvou. V okolí sopečné balvany, trogové stěny ze ztuhlé lávy, andezit, trachyt, či co já vím. Firnový svah začíná 30 m za stanem, to si můžeme zítra mačky nazout se zadkem ve spacáku. Slunce zapadá, ále, to je proměna! A tak obsah kletrů stěhujeme na své choulostivé skořápky a pořádně si uvědomujeme, v jaké jsme výšce, tropy - netropy. Vloni jsme jen kousek na jih a o kousek níže zapadali v noci čtvrt metrem sněhu.
Noc klasická. Kašlání, smrkání, převracení se. PET flaška místo nočníku. Konečně někdo zahlomozí, 4 hodiny, vstávat. Čaj, sušenky a bordel ve stanu, když se chtějí dva chlapi současně obléci. Kletr na záda, hůlky do ruky a mačky na nohy, špagát a pikle jsme si raději ani nepůjčovali. Kdo by je sebou tahal, všichni už mají něco za sebou. Svahem do sedla bliká několik čelovek, rozednívá se. Někde v Bolívii vychází slunce. Ale jako na severním pólu, nehřeje a nehřeje, přestože jsme tady jen 12 stupňů jižně od rovníku. Přecházíme sedlo. Jižní stěny jsou ve stínu a nohy a ruce mrznou. A traverz okolo neznámého masivu nás donutí ještě k sestupu a ztrátě drahocenné výšky. A znovu vzhůru, ledovou východní stěnou Fátimy, jak krásné pojmenování pro předvrchol sopky, opět v nekonečných serpentinách. Pokračuje se opět v jižní stěně, exponovaným traversem pod vrcholem. Aréquipa, naše východiště, je nyní o 3,5 km níže, ale zdá se nadosah. Široké sedlo a z něho podél nevýrazného skalnatého žebra ještě o 150 m vzhůru.
Vrchol Chachani (6075 m)
Na vrcholu Chachani (6075 m)
v pozadí Misti (5835 m)

Konečně vrchol. S něho první shlíží Dan, pak i Ivo, Víťa, Pavel, Petr a Igor. Vidět je, jak se na jihoamerické poměry sluší, hodně daleko. Prý až na vulkán Parinacota v severním Chile…

© Karel Benedikt, červenec 2001


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 698
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet