Peru 2001

Naši lezeckou část výpravy do Peruanie provázely drobné zmatky. Marek s Hofim nakonec odjeli už týden před náma (my - to jako já a Johny) s tím, že se snad nějak potkáme. Zanechávání skautských značek a pachových stop mělo toho být dostatečnou zárukou.
Na první pachovou stopu jsme narazili v hostalu Gledel v Yungay. Chlapci už stihli spáchat aklimatizační výstup na Pisco (asi 5700 m nad mořem) a momentálně se pokouší o Huascarán (6768 m). Zanecháváme tedy skautskou značku a jdeme v jejich stopách na Pisco. Je to choďák, ale vysoko, nedělá mi to moc dobře. Johny zbaběle a nečestně bolestmi hlavy a nevolností vůbec netrpí, tak se ani nemám s kým podělit o nové zážitky.
Po pěti dnech opět hostal Gledel. Ani jsme nestihli objednat dos cervesas a Huascaránci jsou tu. Objednáváme tedy rovnou mucho cervesas, jedno voko nezůstalo suchý. Kluci bohužel umístili pytel asi v 6300 metrech, elementálové jim nebyli nakloněni. Když i přes vichr otevřeli oči, stejně prý nic neviděli. Kocour by se z toho poblil.

Alpamayo

Konečně tedy v plné sestavě valíme na Alpamayo (5947 m). První atrakcí je najímání oslů v Cashapampě, poslední to vesnici cestou do BC. Místní venkovani opravdu nejsou žádní vataři a tak se snaží na cizincích rejžvat vostopéro. Lidové vrstvy se při našem smlouvání srdečně bavily, zejména když Hofi světácky požadoval slevu. Nakonec máme maníka a 4 osly za 80 ďolíků - rozhodně na nás neprodělal. Bratrsky se dělíme s těmi tupými zvířaty o bágly a legrace může začít.
Do BC se jde dva dny údolím Santa Cruz, je to pěkná procházka. Na noc se zabydlujeme na sympatickém plácku u říčky. Arierro hladově přihlíží naší nestydaté žranici, tak mu nakonec dáváme pár housek a salám. Nejen, že ten dobrý člověk nikdy nic takového nejedl, dokonce ani není schopen tu hmotu ve svém rodném jazyce pojmenovat. Asi vegetarián.
Ráno se bohužel dělíme na dvě skupiny se zcela protichůdnými pohledy na situaci. Markovi s Hofim je dost blbě, nám ne. V duchu děkujeme chemikálii, kterou jsme večer vrazili do vody z té romantické říčky. Jdeme tedy do BC napřed, chlapci nás zpovzdálí sledují, co chvíli odběhnou do porostu a cosi tam v podřepu zkoumají.
BC leží ve výšce něco přes 4000 m, což je na místní poměry něco jako Brdy. Stáda krav nerušeně hryžou bodlákoidní rostlinstvo okolo křišťálové studánky, zatímco ptáci, laně chodí pít. Znáte to z těch pohádek. Zrovna je tu banda Čecháčků z Orlických hor, tak zjišťujeme spoustu pikantních detailů. O kopec je, stejně jako jiné roky, zběsilý zájem. V jihovýchodní stěně vede několik cest podobného rázu: firnovo-ledový žlab okolo 70 stupňů Celsia a 350 metrů délky. Jediné rozdíly jsou v překonání okrajové trhliny a podvrcholových varhánek. Jedna cesta je vždy nejlehčí a tudíž nejoblíbenější jak k výstupu, tak k sestupu. Letos je to snad Italská, všichni v tom mají zmatek, tak těžko říct. Okrajovku má v pohodě, vršek taky, jsou v ní porobené štandy a díky desítkám přelezů už i vydupané schody. Není-li zrovna hnusně, vypukají každé noci brutální jatka. Osazenstvo posledního tábora vyrazí tak ve dvě v noci právě do této cesty. Tam se navzájem předbíhá, cpe se na štandech, bombarduje se kusy ledu a slaňuje si na hlavy. Ti šťastnější se dostanou relativně bez úhony zpět pod stěnu ještě za ranního šera. Borci z Deštného to štěstí neměli, jeden dostal kusem ledu do nohy a má po žížalkách. Všichni jsou jak se patří zhnusení a také naše nadšení citelně opadá.
Pacienti přicházejí až v podvečer, naštěstí ve výrazně lepším stavu, než v jakém jsme je ráno opouštěli. Hofi se rozhoduje pro léčbu šokem a tlačí do sebe majonézu a salám. Maladěc. Druhý den se nekřečují a jdou jen do tábora na moréně. To my sportovci morénu velkoryse míjíme a jdeme až do tábora v sedle (asi 5300 m). Málem jsme pošli, posledních 200 metrů nám zabralo snad 2 hodiny a v táboře nejsem schopen vydržet ve vzpřímeném postoji déle než pár minut. Rubání plošiny na stan v tomto stavu je přesně to pravé ořechové. Do večera jsem fit.
Ráno razíme do stěny až kolem šesté. Vítězové dnešních jatek už jsou zpátky pod stěnou. My jsme naštěstí pevně rozhodnuti pro vedlejší cestu (nakonec se ukázalo, že to snad byl onen pověstný Ferarriho žlab). Překonání odtrhu je poněkud veselejší. Hrajeme si na horníky v převislém prašanu, nu což, aspoň tu nikdo nejni. Následuje 5-6 délek z kategorie eňo něňo. Podle libosti měkčí či tvrdší led, přeje si pán zatlouct sněhovku, nebo snad zvrtat šrouba? Až pod vrškem idylka končí. Do cesty se nám staví ty krásné varhánky dodávající peruánským kopcům ten správný exotický zjev. Je to jako nafoukaná ledová tříšť, ale proklatě do kopce. Není problém uchopit pikl naštorc a zasunout ruku půl metru dovnitř. Jištění nehrozí, leda by tu někdo zakopal bagr. Vyzkoušel jsem neúspěšně snad všechny plavecké styly kromě motýlka (toho jsem se nikdy nenaučil). Zbývají jen dvě možnosti: buď se naučit motýlka, nebo zdrhnout do strany. Rozhodujeme se naštěstí pro tu druhou a po krátké plavbě spatříme za hřebínkem opovrhovaný jateční žlab, s tvrdým ledem a zavrtanými šrouby, navíc v tuto dobu už bez lidí. To bylo radosti!
Po kratším hasičském cvičení jsme tam, na vrcholový hřeben zbývá asi 20 metrů. Vrcholová kochačka za nepatrné viditelnosti nestála za moc, radši honem pryč. Pár slanění, seběhnout z kopečka a vyšlápnout asi 100 metrů do kopce ke stanu, co to je pro vosírače našeho formátu! Bohužel mě přepadl žaket jako prase, takže jsem těch 100 metrů spíše plazil a kdyby mně Johny nakonec nezachránil, plazil bych se dodnes.
Večer přicházejí již zdraví pacienti, že půjdou zítra na jatka. Jenže bylo hnusně a nešli. My jdeme druhý den dolů a necháváme je v sedle úplně samotné. To je tu nevídané, mají kliku.
Cestou dolů ale potkáváme asi 20 lidí šlapajících nahoru, takže se situace vrací do normálu. Nakonec chlapi vyrazili snad v jednu v noci. V cestě byli první, jenže lítý dav je brzy dohnal a ukázal jim co proto. Po prvním ostrém zásahu radši zamáčkli slzu a vydali se na ústup. Z BC se tedy za totální hnusoby vracíme do Yungay společně. Chtivý arierro ve své nezkrotné touze po výdělku naložil Hofiho i Markův bágl na jednoho oslíka, čímž to ubohé zvíře tak dojal, že do cíle nedorazilo. Sám přišel s notným zpožděním ověšený jak vánoční stromeček - dobře mu tak, Greenpeace na něj!

Huascarán

Chlapci tímto dolezli, táhnou kamsi na jih za archeologií a turistickými atrakcemi. My tu ale ještě máme nějakou práci. Má 6768 metrů, kulatý vršek, pochybnou pověst a úlisně se před námi schovává do mraků. Snaží se marně, ta hnusoba přece nemůže trvat věčně.
Vyčasilo se okolo 10. července. Plni elánu a bacilů (to já) konečně razíme nahoru. Z Musha vyrážíme rozvážně až asi v 11 hodin, přesto hrdě míjíme BC, velkým obloukem i kemp na moréně (aby tu cestu prase našlo) a končíme až pod ledovcem, zhruba v 5000 m. Chrápeme na malé plošince v šikmých hladkých plotnách - úža úchva. Ráno přezouváme zimní pneumatiky, pohory s kloboukem putují pod šutr a valíme dál. Je to pochodové cvičení, žádná zábava. Brzo jsme v táboře C1, něco požerem a v poledne už budujeme stan v C2. Taky žádná zábava.
Celá normálka na Huascarán je vlastně choďák. Některé roky bývá problematické překonat ledopád Garganta, letos tomu tak není. Je tu jen jeden dlouhatááánskej a vysokááánskej krok přes trhlinu a tím lezení končí. Za celou cestu jsme ani nepoužili špagát, i když v těch trhlinách pod vrcholem by to možná sneslo. Spokojili jsme se ale vždy se vzájemným ujištěním, že TOHLE bychom už opravdu měli odjistit. Snadné schůdnosti samozřejmě také odpovídá návštěvnost, banda vykulených gringos vedená horským vůdcem není žádnou výjimkou.
Počasí nám podezřele přeje. Tábor C2 (lehce pod 6000 m) je proslulý zběsilým vichrem, my bychom tu klidně mohli pinkat badminton. Bohužel ho nemáme s sebou, tak nám asi nezbyde nic jiného, než zkusit vršek Vstáváme asi ve tři. Než se v té tmě a zimě vyhrabeme ze stanu, je hodina pryč. Venku je taky tma a zima - to jsme klidně mohli zůstat uvnitř. Neochvějně však míříme vzhůru. Cesta je vyšlapaná, sem tam dokonce práporky, zkrátka procházka růžovým sadem. Absenci technických a orientačních potíží tu bohatě vynahradí vejška. Zhluboka dýchat, ráz dva! Vlečeme se jak důchodci na Říp, i když to je místy skoro po rovině. Bágl sice nic neváží, ale je těžkej jak prase. Zajímavé.
Chce to hlavně vydržet. Ještě 50 metrů, ještě hodinu, ještě … konečně se ten proklatej svah pokládá. Pokládáme se taky, takhle nějak si představuju to vysněné splynutí s horou. Na vršek už to musí být kousek. Přichází však nečekaný problém: kde je vršek? Napravo se táhne dlouhá pláň, takovej Václavák pod sněhem. Cesta vede po ní a končí na oblé muldě někde u Muzea. Na druhé straně se tyčí bombastická sněhová špice. Stopy k ní nevedou, ale je jasně vyšší. Jaká pohodlnost, prohlásit za vršek lehce přístupný bazmek! To my půjdeme na špici. Je to blíž a navíc budeme mít určitě horezdarku. Naše razantní odhodlání zviklalo i neznámého Slovince, který se na špici vydal s námi. Dokonce statečně šlapal stopu, než ho definitivně odradila nevábná trhlina. Ještě něco zamumlal v tom smyslu, že ty hrozny jsou stejně kyselé. Opravdu byly. Horezdarka teda celkem sichr, ale ten zatracenej bazmek u Muzea je pochopitelně vyšší. Škoda, že dnes už nejezdí po Václaváku tramvaje, musíme tam pěšky.
Tak výš už to prý v Peru nejde. No, žádná škoda. Už takhle jsme dojati skoro až k slzám, každých pár metrů navíc by byl porod. Nezafouká a nezafouká, mraky jsou ještě někde hluboko, nic nám nebrání vosírat na vršku skoro hodinu. To nám snad ani nikdo nebude věřit. Dolů nás žene až žízeň a vedro.
Najdou se tací, kdož po sestupu do dvojky tuto sbalí a pokračují níž (nejdrsnější prý až do BC). To nám opravdu nehrozí. Záludný bacil patrně z radosti nad úspěšným výstupem ožil a přeměnil Johnyho ve zdravotní sestru. Taková horečka má i svoje výhody. Mráz nemráz, v noci je teploučko, spal jsem jako zabitý. Stejně tak jsem se bohužel i probudil. Hrnu do sebe pestrobarevné pilule, dneska prostě musíme dolů. Sláva farmacii, sešli jsme nakonec až do Musha, tágem do Yungay, tam se príma marodí.
Tím jsme i my dolezli, jedeme za archeologií a turistickými atrakcemi pro změnu na sever. Nebyl to dobrý nápad. Archeologie poskrovnu a jedinou turistickou atrakcí bylo žrádlo. Ale spousty žrádla! Ke konci se nám i tato atrakce poněkud zajídala.
Přežít Peru bez průjmu či přepadení, to je jako sníst dort bez třešničky. Odlet jsme měli v úterý, v neděli před tím jsme se pos… a v pondělí jsem s rozpačitou neochotou obdaroval místní chudinu. „Fix und fertig,“ jak říkáme my, Španělé.

© Martin Magnusek Klonfar, 2001


NahoruNa zacátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 705
(od 1. listopadu 2001)
Zpet na úvodní stránkuzpet