Historie československé expedice Peru 1970

Ve středu 20. listopadu 1968, se (prý v sauně:-) zrodila v hlavách libereckých horolezců myšlenka na expedici na nejvyšší vrchol severoamerického kontinentu, Mount McKinley (6194 m). Začalo shánění sponzorů a materiálu. Jenomže tehdejší tzv. normalizace postihla i horolezectví a tajemníkovi expedice Jiřímu Raslovi přišel 26. listopadu 1969 dopis předsedy ČSTV, že „není vhodné cestovat na území USA“. Protože na říjnovém kongresu UIAA, který se konal právě v ČSSR, byly navázány kontakty i s peruánskými andinisty, rozhodl Československý horolezecký svaz svým dopisem z 8. prosince 1969, přidělit horolezcům jako náhradní cíl právě pozvání Clubu Andinismo Peruano. Toto řešení bylo přijato a účastníci výpravy nasměrovali veškeré úsilí k urychlenému dokončení příprav Expedice Peru 1970.
Patnáct účastníků výpravy odletělo 23. dubna 1970 do Santiaga de Chile. Původně jich však mělo být šestnáct. Tím, který musel zůstat doma, byl pracovník LVZ Liberec J. Bolech, který v květnu 1990 na dobu před dvaceti lety vzpomínal: „Bylo mi řečeno, že vzhledem k mým názorům, není v zájmu republiky, abych kamkoliv vycestoval. Výprava, tedy její členové, psali dopisy na nejrůznější instituce a přimlouvali se za můj odlet. Měl jsem dokonce vystavenou letenku, ale nikdo žádosti nevyslyšel. Tehdy jsem však s podobnými problémy nebyl sám. Měli je všichni členové výpravy, ale nakonec odletěli. Nikdo nemohl nic tušit...
Problémy provázely naše horolezce i v Jižní Americe. Po dlouhém čekání připlul 3. května do Limy, kam se horolezci mezitím přesunuli, parník Hornbelt. Z nákladu 65 beden o celkové hmotnosti 4000 kg však bylo odcizeno cca 400 kg oblečení a potravin. Naštěstí, jak psal Jiří Rasl: „nám zůstaly všechny speciální boty, spací pytle a vařiče.“ Vykládání nákladu a proclívání trvalo až do 8. května.
13. května výprava založila ve výšce 3850 m základní tábor mezi kouzelnými jezery Llanganuco a Orcococha v úzkém údolí mezi severní stěnou Huascaránu (6768 m) a Huondayem (hlavní vrchol 6395 m, západní vrchol 6356 m, jižní 6160 m, východní 6070 m). 15. května postavila expedice předsunutý tábor přímo pod jižní stěnou. Prvovýstup touto stěnou se stal hlavním cílem expedice.
18. května 1970 však při zpáteční cestě z předsunutého tábora, při překračování potoka, spadl do vodopádu, do hloubky asi 30 metrů, přímo na hlavu, nejlepší horolezec výpravy, Ivan Bortel (27). Byl na místě mrtev. Byl autorem myšlenky prvovýstupu jižní stěnu Huandoye a tahounem celé výpravy. Bez něj si expedice na Huandoy netroufala a přesunula své zájmy na výstup na Huascarán (normální cestou).
Mapa drahy laviny31. května však přišlo zemětřesení s epicentrem 135 km od Huascaránu o magnitudě 7,8, při kterém se v délce 2 km odlomila 70 - 90 m silná vrcholová vrstva sněhu a ledu, prolétla 800 m západní stěnou (severního vrcholu) a rychlostí 90 m/s (někdy se píše až 125 m/s) překonala vzdálenost 15 až 18 km, kde hlavní proud zničil město Ranrahirca. Boční proud laviny zničil město Yungay. Celkem zahynulo 20000 (někdy se uvádí až 70000) lidí a bylo zničeno snad až 200000 budov. Objem bahna se odhadoval na 50 miliónů m³ (v literatuře se občas uvádí km³,což je ovšem blbost).
Současně se ze severní stěny (severního vrcholu) odtrhla podstatně menší lavina, která přehradila kilometr úzké údolí mezi jezery Llanganuco a Orcococha vrstvou kamení, bahna a ledu několik stovek metrů širokou a několik desítek metrů silnou. Právě pod ní byl základní tábor československé expedice.
Naprosto stejný úkaz postihnul Ranrahircu již jednou: 10. ledna 1962. Tehdy byl však objem laviny asi „jen“ 11 milionů m³ a zahynulo „jen“ 3000 obyvatel. Podrobnosti viz Zeměpis velehor, str. 33 - 35.
Československá expedice Peru 1970 tak získala tragický primát - poprvé v dějinách horolezectví zahynula celá expedice do jednoho muže. Byli to Arnošt Černík (44), Milan Černý (26), Vilém Heckel (52), Jiří Jech (38), Valerián Karoušek (41), Jaroslav Krecbach (24), Miloš Matras (37), Ladislav Majsner (34), Milan Náhlovský (26), Bohumil Nejedlo (38), Zdeněk Novotný (32), Jiří Rasl (34), Svatopluk Ulvr (32) a Václav Urban (35).
Počáteční zprávy o osudu naší expedice se rozcházely, ale 11. června přišlo smutné konstatování: „Předseda Peruánského andinistického klubu a vedoucí chilské záchranné expedice vyslovují hlubokou soustrast a potvrzují, že všech čtrnáct československých horolezců a chilský horolezec Pedro Nuňez, který se v té době nacházel v československém základním táboře, se stalo obětmi přírodní katastrofy“.
J. Bolech k tomu v roce 1990 dodal: „Dnes se na tuhle tragédie dívám jinak. Tehdy přišel zlom, já ztratil své parťáky a věděl jsem, že moje úroveň v praktickém lezení už nebude vyšší. Byl to však pro mně i závazek, abych se věnoval mladým chlapcům a udělal něco pro ně. Tehdy mě mrzelo, jak je osud krutý k lidskému životu. Mohu meditovat nad tím, proč expedice nemohla na Aljašku, co chybělo pod Huascaránem, kdyby všichni odjeli o několik hodin dříve. To je však jen vzpomínání. Kamarády mi nikdo nenahradí...

Všechny vyhledávače na heslo „Huascaran“ nebo „Huascarán“ odpoví množstvím odkazů. Výsledky je nutno brát (jako všechno) trochu s rezervou.

Použity úryvky článku „Kamarády mi nikdo nenahradí“, značka (štp), Lidová demokracie, květen 1990; Arnošt Černík & Josef Sekyra: Zeměpis velehor, Academia, Praha 1969 a Jan Suchl: Akce HS & Cesta končí pod Huascaránem, SčN, Ústí nad Labem 1984.

© František Vítek, 2001 ¨


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 1986
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet