Zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater 1978

Hlavní hřeben Vysokých Tater má délku 26 kilometrů a vede přes stovku samostatných vrcholů. Jeho souvislý přechod se poprvé podařil družstvu reprezentantů Kuchař, Cerman, Mašek a Svatoš v roce 1954. Ze Slavoje Vyšehrad se o letní přechod hřebene pokusili Zdeněk Pacholík s Josefem Kubešem a Milan Doubner s Frantou Kolářem. První dva však zahnalo trvale deštivé počasí a Frantu z Koprové doliny dokonce medvěd, který se velice živě zajímal o obsah batohu, ve kterém byly potraviny určené k vynesení na hřeben. O přechodu v zimě se ale zatím nikdo ani slovem nezmínil.
Teprve zimní sezóna 1977/78 měla učinit konec této absenci. Po přípravách trvajících déle než měsíc, vystupuje ze zpožděného rychlíku v Popradu deset postav s velkými batohy a krabicemi ovázanými motouzem. Je to pět členů vrcholového družstva - Jirka Šplíchal, Milan Matějíček, Pavel Štastný, Tonda Procházka a Karel Benedikt, nazývaný přáteli „Ben“. Ostatní tvoří podpůrnou skupinu, jejímž úkolem je vynést krabice se zásobami do dohodnutých sedel v hlavním hřebeni. Je chladné jitro poslední únorové soboty roku 1978
.

Podpůrná skupina, kterou tvoří Slávek, Milan, Pepa, Libor Balík a Helena Buriánová, odjíždí směrem na Smokovec. Za krátkou dobu sedí naše pětice v čekárně ve ztichlé Tatranské Lomnici. Venku se ještě nerozednilo, nádraží je zachumlané do mlhy. Nálada všech je dobrá, je už konec přípravám a začne se něco dít, ale hlava je přeplněna starostmi a otázkami, takže nikdo mnoho nemluví. Mají všechno potřebné - nechybí ještě něco? Není toho zase moc? Šestadvacet kilometrů, které má hřeben, by normálně ušel každý turista. Nás však čeká na pouti z Kopského sedla nad bývalou Kežmarskou chatou na Ľaliové sedlo před Kasprovým vrchem terén až IV. stupně obtížnosti, nekonečná převýšení nahoru a dolů, skála obalená ledem nebo jinovatkou, sněhová pole, do nichž se člověk zaboří, převěje nad srázy a slaňovaní přes nepřístupné úseky. Jak to zvládneme v mlze, větru a na mraze? Vydrží kladiva, mačky, cepíny, popruhy batohů? Jak dlouho vydrží suché rukavice, boty a ponožky? Na štěstí není na dlouhé úvahy čas, protože autobus na Bielou vodu na nikoho čekat nebude.

Hřeben Ostrého štítu
Zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater 1978

Mlčky stoupáme po lesní cestě vzhůru k Šalvejovému prameni. Mlha se brzy rozptyluje a od pramene je vidět Kežmarský štít. Všichni spokojeně shledáváme, že podmínky nahoře jsou dobré, ne-li výborné - je jen málo starého sněhu. Výstup na Jahňací štít je jen „jednička“, všichni lehce zvládnout bez lana. Jen kdyby na zádech nebyl ten batoh! Máme sebou dva stany, dvě lana, čtyři kladiva, čtyři cepíny, jeden kladivocepín, dva vařiče na propan-butan a ešusy, několik skob a smyček, a pro každého spací pytel, malou polystyrénovou matraci, rezervní prádlo, jídlo na tři dny a další drobnosti. Ben ještě nese společnou lékárnu.
Večer stavíme stany na Kolovém štítě. Další cesta vede na Baranie rohy, kde začíná pěkná fujavice s mokrým sněžením. Na Ľadovém sedle jako by se všichni čerti ženili! Soumrak druhého dne nás zastihnul na závětrné straně Sněhového štítu při kopání záhrabu pro nocleh. Jeskyňka je malá, vejdou se do ní jen tři. Musí se postavit stan, tím se provalí konec jeskyňky a profukuje jí vítr. Ke všemu si ještě většina nezabalila spacáky do PVC a ty jsou teď mokré. „To není záhrab, to je ledová nora,“ drkotá Ben zuby místo spánku.

Třetí den je úkol jasný: stůj co stůj dorazit přes Sněhový štít, Ľadové štíty, Sedielko a Širokou vežu do Zbojnického sedla, kde má být první vynáška se zásobami. Jediným problémem bylo najít za mlhy rozbrázděným úbočím Malého Ľadového štítu sestup do Sedielka.
Ráno se probouzí ve zlatobílém svitu slunečních paprsků. Když ozáří Zbojnickou chatu dole v dolině, máme již po snídani a rychle balíme na další cestu. Dnešní etapa je jednou z nejnáročnějších na celé trase: hřebenovka Ostrých štítů je náročnou túrou i bez těžké bagáže.
Další úsek přes Javorové štíty je proti předchozímu dni hračkou. Je dokonce možné za chůze sušit spacák polorozbalený na batohu. Jedinou vážnější překážku, čtyřkovou délku na Kresaný Roh, vyvedli Tonda s Pavlem a večer se bivakuje v malé kotlince pod Svišťovým štítem, odkud vítr vymetl sníh.

Nazítří, po zdolání Divé veže, se počasí opět změnilo. Hřebínek z Prielomu na Východní Vysokou, zdvíhající se mlhou do neznáma, vypadá nepřívětivě. Poprvé se objevuje kratičké zaváhání. Nastupuje Ben s Jirkou hledat cestu, kudy nikdo z nich zatím nelezl. Na vrcholu nás vítají ošklivé poryvy větru, které nás provázejí přes Polský hřeben až do Litvorného sedla, kde nás čeká další vynáška a překvapení - kamarádi z údolní skupiny, kteří se rozhodli morálně podpořit své druhy.

V Západním Rumanovém sedle.
Zleva: Jirka Šplíchal, Tonda Procházka, Milan Matějíček a Pavel Šťastný
Zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater 1978

Další dvoudenní cestu k setkání s podpůrnou skupinou máme pěkné počasí, které začíná náhlým zmizením mraků, když jsme stoupali hřebenovkou na Zadní Gerlach. Před bivakem v nejvyšším závěru na konci Batizovské doliny je dokonce možné nachytat do úst vodu stékající po Batizovském štítě. Po romantickém přechodu štěrbiny u Kačacího štítu (po vodorovně napnutém laně), sestupujeme do Zlomisk, kam přichází údolní skupina posílená o Alenu a přináší další překvapení - vlastní spací pytle výměnou za promáčené. Ty se přes noc suší na chatě a ráno jsou opět nahoře, takže skupina vyráží dál k Železné bráně. O Zlobivou, Rumanův štít a Ganek bojujeme však celý den ve sněhové metelici. Po několika hodinách se krčíme před vichřicí nahoře na konci sedla pod klíčovou stěnkou, zdola uzavírající poměrně snadnou cestu východním svahem Vysoké. Za ní je už jen Český štít a další zásoby u chaty v sedle Váhy. Počasí se přes noc jako zázrakem umoudřilo a tak na Vysoké prožíváme skoro letní den uprostřed zimní horské říše. Večer se potkáváme u chaty Váha s Liborem, který tam vystoupil zjistit, proč jsme včera nepřišli. Ke dveřím zamčené chaty uléháme za třeskutého mrazu.
Ráno je proti očekávání zataženo. Díky Milanovým znalostem terénu rychle sestupujeme k Žabímu koni, u kterého se dlouho nezdržujeme. Spěcháme dál až k Mengušovskému sedlu a myslíme na zítřejší, poslední vážnější překážku na cestě k Ľaliovému sedlu, Mengušovské štíty. Noc na větrném Mengušovském sedlu je špatná - stany se třepotají a uvnitř neustále padá ze stěn námraza ze sražená vodní páry. Ranní vaření a balení stanů nám trvá skoro čtyři hodiny. Po nich následuje osm hodin nepřetržitého boje s mlhou, sněhem a větrem v orientačně náročném terénu. Po menším bloudění konečně objevujeme Hincovo sedlo a na něm poslední, pátou zásobu potravin. Po snadném výstupu na Čubrinu, sestupujeme hřebenem do neviditelného neznáma. Podmínky se nepozorovaně mění, nohy kloužou v polštářcích prašanu. Hřeben se láme strmě dolů. Místo slaňování uhýbáme doleva na schůdné lávky ve stěně. Je tu poměrné závětří, ale začíná se stmívat. Na jedné z chráněných plošinek vyrůstají dva stany. Měl by to být předposlední bivak.

Po bouřlivé noci jsou stany zavaleny sněhem, vítr neutichá a tak v sestupu pokračujeme nejdříve slaněním, potom šikmou strání ke snazšímu terénu. Tvrdý sníh pokrývá nestejně silná vrstva prašanu nafoukaného do závětří. Nad Milanem se utrhla převěj a hrne dolů další sníh, kterému se nedá odolat a strhává vše někam dolů, pod kamenitý práh. „Drž,“ zazní několik výkřiků současně. Tonda drží spolehlivě, zastaví padajícího, který už hledá plošinku na postavení, ale přitom volá, že nemůže na nohu. Ostatní přispěchají na pomoc, koleno je brzo ovázané, ale další slanění je již pomalejší, protože musíme jistit.
Dole v Piagrové dolince začíná být každému jasné, že s hřebenem je konec: nejdříve je potřeba vyhledat lékaře. Nikdo nedokáže odhadnout jako dlouho potrvá cesta hlubokým sněhem k nejbližší osadě. Po přespání na půdě opuštěného seníku zbývá ještě několik hodin k autobusu. Na lavičce u soutoku Tichého a Koprového potoka je čas na poslední oddech a společnou fotku s horami.
„No tak, snad příště, chlapci…“ pokouší se kdosi nesměle zvednout náladu.
Kdy bude to příště?

© text Jiří Šplíchal, 1979 (redakčně kráceno)
© foto Karel Benedikt, 2001


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 661
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet