Watzmann

Salzburská cesta

2003

S pokusy o další pokus se roztrhl pytel až na konci roku 2002. Ve spřáteleném VŠAKu se našla grupka, které se líbila myšlenka vymanit se z přežitého stereotypu Štědrého dne a zároveň něco kloudného vysápat. Po Ajdamově tragické smrti ovšem nadšení silně opadlo, až nakonec došlo, alespoň v mém případě, na nenáviděný stereotyp. Posunuli jsme tedy termín na již jednou se neosvědčivšího Silvestra. Ani tentokráte nezklamal a ani další, lednová, výprava nebyla příliš úspěšná (skončili jsme v Kaisru).

Asi týden po ní jsme spolu se Špicálem a naprostou apatií ke zprávám o počasí už byli téměř na cestě, když nás nečekaný chvilkový záchvat soudnosti donutil naši spahnilou jízdu zrušit. To už nám došlo, že příliš okaté přípravy přitahují špatné počasí skoro stejně jako příjezd J.R. staršího do Vysokých Tater.
Další akce proto byla pečlivě utajená. Avšak ani krycí jména a tajné šifry nepomohly, zůstalo u již tradičního pokusu o odjezd. Až po polovině února se zlomyslnost přírody obrátila proti ní samé. Hezké počasí je, jak známo, možné přivolat například úrazem, těžkou chorobou, naprostým nedostatkem volného času a podobně. Stačil tedy jediný dlouho předem plánovaný zájezd VŠAKu do Tater a moje fingovaná marná snaha o sehnání jiného spolulezce, aby na Watzmannu zavládly téměř ideální podmínky. Když jsem pak osmnáctého února nenápadně zavolal Knechtovi, jestli by nechtěl náhodou někam jet, třeba na Watzmann, a devatenáctého ráno jsme odjeli, byly všechny okluzní fronty ještě někde nad Britskými ostrovy.
Poslední parník jede v 15:40, takže náš příjezd ve čtvrt na čtyři se jevil paradoxně jako za pět minut dvanáct. Díky tomu jsme ale při hektickém balení byli vystaveni stresu pouhopouhých dvacet minut. Na palubu jsme doběhli s úsměvem na rtech, s půlkou věcí v zubech a s Knechťákovou karimatkou stále ještě v autě.
„Hmm, a noci jsou zde chladné?“
Smíchy nám až vypadly věci ze zubů. V St.Bartholomä vystartoval z hotelu ňákej mudřec, že jsme v rezervaci, spát se tu nesmí, ve stěně že je stejně spousta prašanu a kdesi cosi. Ovšem otázka, jestli nemá karimatku, že bychom ji od něj koupili, ho zjevně uvedla do rozpaků a naštěstí i zpátky do hotelu. Po dlouhém zevlování nám padl do oka seník v lese kus od jezera. Luxusní nocleh i bez károšky, akorát jsme museli vyplašit stádo jelenů uklízejících seno rozházené okolo. Moc se nám teda do té ohrady nechtělo. Jednak to bylo od nás poněkud nevkusné a navíc jsme se báli, že se nám nějaký macíček bude chtít pochlubit svoji ozdobou pěkně zblízka. Na půdě na seně bylo ale krásně, dokonce i parožnatci se vrátili a pokračovali až do rána v ukájení své nekonečné býložravosti.

Ráno hurá do stěny. Jak už to bývá, hurá se po pár hodinách vytratilo, ale směr jsme udrželi. Ještě dole na sněhovém poli nás chytlo sluníčko a rázem v máj proměnil se leden, teda vlastně únor, holt svět je krásný, to se nedá nic dělat. Těžko říct, jestli je lepší třeba minus deset nebo takovéhle strašidelné vedro. Na jedné straně jsme v pohodě mohli lézt bez rukavic a mohli každou chvíli nabrat vodu do flašky, na druhé straně jsme ale nabrali vodu i jinam, zejména do špagátů a oblečení. Po skále tekly potoky, místy jsme prolezli osvěžující sprchou a kusy ledu, které nestihly včas roztát, se nás snažily aspoň seshora trefit.
Čokoládové tyčinky se totálně roztekly, to jsem teda v únoru ještě nežral. Ovšem charakter lezení byl navzdory dokonalé iluzi pozdního léta slušně mixoidní, žádné osírání bez maček a bez piklů na suché skále jako před třemi roky. Za stálého ždímání jsme dolezli pozdě odpoledne na rampu a zalezli do epesního bivaku se střechou, kanalizací a vůbec vším komfortem. Moji karimatku jsme řízli na půl, ještě že nemám nafukovačku, nazuli spacáky a napjatě očekávali mrazivý závan bezoblačné alpské noci. A ono nic. Noc se teda dostavila celkem včas, ale čekání na mráz jsme museli nad ránem vzdát. Honem jsme tedy spěchali přes ledový výšvih do kuloáru, vysápat se co možná nejvýš než zase začnou topit. Ovšem toho dne si dole v kotelně přivstali, takže už v osm ráno, kdy jsme měli za sebou asi tak dvacet metrů nekonečného firnového svahu, bylo krásně teploučko. Naštěstí sníh, který už tu nějaký ten pátek leží, si na tropické teploty stihl zvyknout, pašák nevyměkl a pěkně držel až na konec kuloáru.
Tam ho vystřídal méně zkušený kolega, který nám dal proniknout do tajů zimních hor až po pás. Očistec měl trvat až k bivakovací chajdě pod vrcholovou částí stěny. Naštěstí krátce poté, co jsem vnutil Knechtovi svoji pesimistickou představu o nejméně sto metrech výškového rozdílu mezi námi a chajdou, se ukázalo, že stojíme přímo na ní.
Při pohledu pod převis bylo vidět, že by stačilo odhrabat tak dva metry sněhu a dostali bychom se na střechu. Tím jsme ovšem byli definitivně svedeni na správnou cestu. Za chajdou vlevo vbok a střídavě skálou (vítaná změna), střídavě sněhem (nevítaná nezměna), střídavě na sluníčku (hrozné vedro) a střídavě ve stínu (kupodivu kosa) až pod sám vršek. Tady normálka (III) vrcholí vykutáleným koutokomínem, chráněným zespodu vcelku odpudivým převisem. Díky sněhu nás odpuzoval jen úplný závěr převisu, ale i tak se mu to málem podařilo, v létě bych to teda lézt nemusel, což koneckonců platí o celé cestě.
V brzkém odpoledni jsme se konečně rozvalili na vršku. Fotografování v nepříjemném větru naštěstí výrazně zjednodušil Knechtův zlepšovák – zamrzlý foťák. To bychom tedy měli, zbývalo jen utéct. Z původního gerojského plánu, tj. přejít přes Mittelspitze až na Hoška (Hocheck) a přes Watzmannhaus dolů, záhy sešlo. Hned jsme viděli, že Hošek je za hřebenem tak dlouhým, že by se dal krájet, a možná ještě o kousek dál.
Zvolili jsme tedy sestup do neznáma, na jih. Vede tudy ferrata, jenže hledat kramle v kupce sněhu není nic moc. Chvíli jsme se jí drželi, za chvíli se nám ale nenávratně vysmekla a my se museli spoléhat jen na naše orientační smysly, z nichž například můj zazářil už při hledání bivakovací boudy.
Jižní svahy takhle odpoledne, navíc za slunečného počasí, nabízely širokou škálu nejhrůznějších typů sněhu od normální břečky přes kaši až po rozteklý asfalt, na který byl krátký i slavný antiboot. Dali jsme tedy na sympatickém hřebínku veget a počkali, až se trochu ochladí. Asi v pět jsme opět vyrazili s utkvělou představou, že už jsme skoro dole. Skutečně jsme bez problémů seběhli na velkou pláň, kde jsme čekali konec potíží. K našemu velkému překvapení tam byl jejich začátek a čekal na nás.
Drali jsme se roklemi dolů po stopách divých kamzíků, jenže ty potvory vlezou všude, takže místy jsme se drali zase nahoru, zanedlouho i potmě.
Petr se nějak nepohodl s čelovkou, aspoň zase zůstal v klidu, protože pořádně neviděl, co to slézáme za zběsilosti. Když už jsme konečně byli opravdu dole v úzkém údolíčku potoka, najednou ejhle vodopád. Samozřejmě pod námi. Dostat ho nad nás znamenalo pobíhat zmateně půl hodiny v hromadách sněhu a nakonec slanit ze skobky zatlučené do jakési šotoliny. To už jsme toho měli dost, takže v okamžiku, kdy jsme opět byli už „opravdu dole“, jsme s rozkoší naplnili spacáky vlastními těly.

Počasí, zřejmě trochu zahanbeno předešlou vlahou nocí, se blýsklo ukázkovým holomrazem, což jsme s naším mokrým oblečením (Knecht) a spacákem (já) opravdu ocenili. K ránu jsem radši strčil plynovou bombu do spacáku, abychom vůbec něco uvařili, a to jsem neměl dělat. Plynu se pak z vyhřáté bomby nechtělo, koneckonců nebylo ani divu, ještě že se vietnamské poblívky nechají jíst i neuvařené.
Nalámat věci do báglů a obejít celý Watzmann až do Ramzové (Ramsau) už byla pohodička, prošláplá stopa a celé z kopce. Stopíkem do Königsee jsme pak, jak se říká, uzavřeli pomyslný kruh. Ve skutečnosti to ale kruh nebyl, kruh se uzavřít nedá, to spíš pomyslná kružnice. A nevím proč pomyslná, klidně vám ji kdykoliv ukážu na mapě. Jenže zase říct, že jsme stopem do Königsee uzavřeli kružnici, to zní poněkud blbě. A to je právě na horolezectví to krásné.

© Martin Magnusek Klonfar


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 306
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet