Watzmann

Salzburská cesta

1999

Watzmann se mezi atraktivní velehory neřadí svými dvěma tisíci sedmi sty dvanácti metry nadmořské výšky, ani třinácti stupni východní délky, ba dokonce ani necelými osmačtyřiceti stupni severní šířky. Míry 2712 – 13 – 48, sen každé mladé anorektičky, horolezce kupodivu příliš nevzrušují. Zato východní stěna s úpatím necelých 1000 metrů nad mořem a necelých 500 km od Prahy dává vzniknout, a obyčejně i zaniknout, mnoha smělým plánům.

Naši první, a hned neúspěšnou, výpravu ukul Johny na Silvestra roku 1999. Jak se mělo stát později zajímavým obyčejem, vůbec jsme nevyrazili z Prahy. Totální fiasko v podobě uvíznutí někde v jižních Čechách měl obstarat Klárou milostivě zapůjčený Varan, rodinná to památka značky Wartburg. Ovšem ještě dříve, než se vůbec mohl dostat ke slovu, jsme se pro nekončící příval nového sněhu dobrodružné jízdy vzdali. Jedině Čenda s Aramisem si užili trochu adrenalinu stěhujíce Varana z Šárky do Modřan a zpět.

Z usilovného čekání na lepší podmínky nás vytrhlo až jaro a s ním první lezení ve Skaláku.
„Bude tam ještě vůbec zima?“
„Jasně, co by tam bylo jinýho…“
Někdy v půli dubna jsme tedy vyrazili odpočinout si od vlny veder do té „zimy“. Sestava se nám trochu změnila, kromě Aramise a mě ještě Ajdam, Jiří a jeho zbrusu staré vozidlo Audi 100.
Zima byla opravdu krutá. Na promenádě u Königsee jsme si mezi opalujícími se turisty připadali jako ve skeletech. A taky že jo. Po Aramisově geniální lingvistické improvizaci při koupi jízdenek („prosil bych to samé dvakrát“ = „Ich auch, ich auch“) jsme dopluli do St.Bartholomä a sluncem prohřátým lesem došli pod stěnu, kde jsme si konečně mohli zchladit cepíny ve zbytcích sněhu. Hned jsme je ale spolu s mačkami dali zpátky do báglů a napluli do Salzburské cesty (IV+, A0), která vede ve spodní části přes skalní bariéru, toho času úplně suchou. Vedro jako pes, po sněhu ani památky. Zato výš ve stěně ho bylo zjevně dost a pálící sluníčko občas poslalo nějakou tu tunu na ukázku do údolí. Nás sice tyhle pozdravy nijak neohrožovaly, ale nedovedli jsme si představit, co budeme dělat za rampou, v kuloáru uprostřed stěny.
Zatímco jsme s Ajdamem na rampě čekali na kluky a rozpačitě laškovali se zaječími úmysly, urval se přímo nad námi kus visutého sněhovce (obdoba visutého ledovce) a naše laškování rázně ukončil s výsledkem 2:0 pro zajíce.
Za soumraku jsme byli zpátky pod stěnou, přechrupli v lese a během dalších dvou dní jsme si to pěkně obešli normálkou přes Watzmannhaus. Na dlouho jsme pak zanechali jak vlastních pokusů o výstup, tak i daleko nenáročnějších pokusů o tyto pokusy.

© Martin Magnusek Klonfar

(pokračování)


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 271
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet