Nejen recenze

V zóně smrti

Vždycky jsem, se domníval, že každý kdo se zřítil ze skály prostě ztratil vědomí zemřel strachem nebo byl jinak oproštěn od plného prožití tak hrozného osudu (…) pochopil jsem, jak jsem se mýlil. Pád byl děsivý, brutální a bolestivý (…) dodnes mě děsí, prudkost pádu, občas o pádu přemýšlím (…) nechávám své myšlenky volně plynout: Často mě překvapí podivné detaily - třeba barva mé krve, rozstříknuté na skále, nebo fakt, že pád byl velmi hlučný, ale postrádal jakékoliv vizuální vjemy. Uvědomoval jsem si všechny nárazy, cítil jsem, jak se mi lámou kosti a celý pád jsem byl při plném vědomí.

Takhle barvitě popisuje Peter Potterfield vlastní pád při výstupu na Chimney Rock. Na rozdíl od většiny zachráněných horolezců si dal práci, a po vyléčení začal zjišťovat jak rozsáhlá a složitá akce byla nutná k jeho záchraně a kolik lidí se na ní podílelo. Začal se o podobné příhody soustavně zajímal, a zjistil, že v jeho okolí je mnoho lidí, kteří buď sami zažili nebo alespoň znají někoho, kdo něco podobného zažil. Začal si příběhy zapisovat:
„Jeden muž spadl z klády, když přelézal potok. Zabil se pádem na cepín, který mu způsobil smrtelné zranění.“ Nebo: „Fred Stanley zatloukal skobu, rozvázalo se mu lano a spadlo dolů. Náhle, aniž si to přál, byl v situaci, kdy musel pokračovat nejištěn sólovým výstupem ve velmi obtížném terénu (…)“
Svou zkušenost proto doplnil o vzpomínky Colby Coombse na výstup na šestý nejvyšší vrchol Severní Ameriky Mount Foraker (5304 m, na Aljašce¹) a výstup Scotta Fischera a Eda Viesturse na K2 (1992). Čtení je to zajímavé a napínavé, těžko k tomu něco dodávat. Ve srovnání s knihou Joe Simpsona: SETKÁNÍ SE SMRTÍ, je to jen slabší odvar.

Kromě několika zjevných překlepů: Obyvkle (str. 108), (Při) tragéedii (str. 162), (Nad) koluárem (str. 168) by se možná dalo diskutovat o přesnosti překladu: Abruzziho hřeben (str. 137), je ve skutečnosti Abruzzský hřeben resp. žebro; House's Chimney (str. 137) zůstal vůbec nepřeložen. Psaní jména hor se na některých místech odchyluje od zvyku: Chogori (obvykle Čhogori, str. 126), Karákóramu (obvykle Karakoramu, str. 120 a dále), Chogolisa (lépe Čhogolisa, str. 130), Masherbrum (lépe Mašerbrum, str. 140), Baltóró (obvykle Baltoro, str. 133). Místo „lomivá“ (skála, str. 196) se používá výraz „lámavá“. Naopak zbytečně přesně je udávána výška posledního postupového tábora 7925 m (str. 119 a dále), získaná vlastně jen přepočtem ze (zaokrouhlených) 26000 stop; stačilo by „přepočíst“ na 8000 m.
A nakonec Kiwi (str. 119 a dále). Obyvatelé Nového Zélandu sice vědí, že se jim tak říká, ale úplně nadšení z toho nejsou. Pokud není Kiwi platné jména národa (národnosti), tak by se mělo psát s malým „k“.

Peter Potterfield: V ZÓNĚ SMRTI. Přeložila Veronika Bártová, odpovědná redaktorka Martina Winklerová (sama pro sebe odpověd redaktor), druhé vydání, v edici Světové horolezectví svazek druhý, Altituda, Vsetín 2001, 312 stran, doporučená cena 295 Kč (váz.).

Poznámka (¹): V českém vydání Reader's Digest v červnu 1999 vyšel článek (výtah) podle originálu knihy Petera Potterfielda právě o výstupu na Mt. Foraker. Je tam pěkná fotografie pilíře, který Colby Coombs, Ritt Kellogg a Tom Walter přelezli. Nicméně nad tím pilířem - relativně bezpečným - je extrémně lavinózní terén. Po přívalu sněhu, který na Mt. Foraker napadnul, byly jen dvě špatné možnosti: počkat několik dnů, dokud se hora „neotřepe“ (což mohlo být čekání končící též tragédií) nebo slanit pilířem dolů (což v bouři taky nemuselo dopadnout dobře). Já vím, pěkně se mi to píše. Ale cesta nahoru byla, bohužel, to nejhorší řešení. O lavinách ve zvláštní kapitole.

© František Vítek, 2000

Další recenze:



NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 863
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuZpet