Jsou horolezci normální?

Když jsem se při své horolezecké premiéře v roce 1966 blížil k vrcholu nejvyšší kavkazské hory Elbrusu (5633 m), byl jsem poprvé v životě ohromen výškou. Můj pobyt na vrcholu této hory byl poznamenán naprostou apatií a narušením odhadu situace. Nejpodivnější však byly iluze sluchové. Měl jsem totiž pocit, že cepín vrážený do ledu zní jako kovový ptačí zpěv.
Pocit ohromení z výšky začíná asi od 4000 metrů. Pobyt člověka ve výšce sedmi až osmi tisíc metrů může u někoho způsobit trvalou nebo začínající poruchu mozku, jakousi vysokohorskou astenii. To jsou však extrémní případy, neboť lidský organismus se dokáže novým podmínkám přizpůsobit. Od prvního okamžiku totiž aktivizuje přizpůsobivé mechanismy, zrychluje se a prohlubuje dech a rovněž roste počet červených krvinek: ze 4 miliónů v krychlovém milimetru krve (což je norma) na 6 až 7 miliónů.
Proces aklimatizace ovládají dva činitelé: nedostatek kyslíku a nízká teplota. Protože nervový systém je na nedostatek kyslíku nejcitlivější (nervová buňka jej potřebuje 20x víc než buňka svalová!) je právě mozek vystaven největším zátěžím. Následné emociální výkyvy jsou vlastně také ukazatelem nedostatku kyslíku.
Trvale, aniž by ztratil schopnost rozmnožování, může člověk žít do výšky 5400 m. Tak vysoko najdeme pouze osady andských Indiánů. Možná, že se právě proto značně liší od obyvatel nížin, a to jak tělesnou konstitucí, tak i antropologickým typem a mnoha fyziologickými funkcemi. Nejvíce bije do očí barva jejich pleti. Jsou to skutečně rudokožci, neboť mají 7 až 8 miliónů červených krvinek v krychlovém milimetru krve. Psychicky se vyznačují tím, že jsou málo aktivní. Jsou uzavření, nedůvěřiví, zádumčiví, mají sklon k mysticismu a magickému myšlení. Těmito vlastnostmi se do určité míry vyznačují i horolezci ve velkých výškách, ale po návratu do nížiny se zpravidla vracejí do své normy (…)
Horolezectví je tedy nebezpečné nejen vzhledem k lavinám, pádům či neočekávaným změnám počasí. Nepřítelem číslo jedna je především nedostatek kyslíku a jeho důsledky.
Někteří lidé trpí v tak mimořádném prostředí poruchami vnitřní rovnováhy, jež jsou způsobeny převahou procesů rozkladu (zejména bílkovin) nad procesy regenerace. Například před několika lety zhubnul jeden příslušník výpravy do Hindúkuše za několik dní o 25 kg (…)

Pobyt na vrcholcích nejvyšších hor však přináší spíše utrpení. Příznaky ohromení z výšek působí obrovskou únavu, silné bolesti hlavy, žaludeční potíže, poruchy spánku a zvýšené psychické napětí se sklonem k pocitům úzkosti. To ovšem neznamená, že horolezci jsou masochisté, jacísi dobrovolní trpitelé. Patologické stavy nejsou výjimkou, ale ani pravidlem.
Příznaky změn jsem zjistil u 27,5 % horolezců, které jsem vyšetřoval. Horolezci sami, kteří si po návratu stěžují na zhoršenou paměť a menší životní elán, nepokládají svůj stav za chorobný a neuvádějí ho do souvislosti ze změnami, jež nastaly v jejich nervovém systému. Svou apatii přičítají vyčerpání po návratu z expedice (…)

Horolezci (…) jsou většinou asketické postavy a nemusejí vynikat ani zvláštní fyzickou silou. Pokud jde o stránku psychickou, existují dva typy. Jeden tvoří lidí uzavření, kteří nesnadno navazují kontakt se svým okolím, mají sklon ke snílkovství, jsou emociálně velmi citliví, ale nesnadno tyto své city projevují. Druhý typ, astenicko-neurotický, tvoří horolezci, u nichž převládá nejistota, pocit méněcennosti, lidé nervózní, kteří mívají problémy v rodině, v práci i při studiu. Společnou vlastností všech je však vysoká, ba nadprůměrná inteligence a převaha humanitních zájmů. Horolezec mužského rodu vyhledává psychické napětí a chce své síly měřit s vrcholy hor, chce mít silné zážitky. Horolezkyně zažívají horolezecké výstupu jinak. Pro ně je pobyt v vysokých horách spíše uvolněním neurotických příznaků celkového napětí. Psychologický portrét horolezce je tedy spíše smutný, dokonce až tísnivý.

Proč se vlastně horolezec rozhoduje pro výstup? Pobyt na horách je určitou formou úniku od skutečnosti, od nepříznivých společenských poměrů, frustrujících situací a monotónnosti každodenního života. Emociální napětí lze v horách prožívat dlouho, a horolezec je v tomto smyslu na tom „lépe“ než například parašutista, který pociťuje vzrušení jen několik sekund či desítek sekund.
Někteří horolezci (…) se zbavují svých komplexů tím, že se odhodlávají k něčemu mimořádnému. Jsou však mezi nimi i lidé, u nichž se touha po horách stala iracionální a pobyt ve velkých výškách je uvádí do stavu, v němž překračují hranice rozumného rizika. Takoví lidé bývají často obětí tragédií a někdy zaviňují i neštěstí svých partnerů.


© prof. Zdzisław J. Ryn, Psychiatrická klinika Lékařské fakulty Jagellonské university v Krakově

Další literaura:

[1]: Bindas I., Slivka P.: Aktuální psychický stav lezce a způsoby jeho trénování. Jamesák 88, ročník XX, číslo 2, str. 14-16
[2]: Böhm, Z.: Některé aspekty horolezectví z hlediska psychologie. V: Ivan Rotman a kol. Lékařské aspekty v horolezectví IV. Horolezectví a zdraví, Děčín 1987, str. 26-37
[3]: Clarke Charles, Ward M., Williams E.: Mountain Medicine and Psychology, British Alpine Club, London 1975, str. 107-110
[4]: Mitchell R. G., jr.: Mountain Experience - The psychology and Sociology of Adventure. University of Chicago Press, Chicago 1983
[5]: Mühlstein N.: Psychologie a horolezectví. V: Ivan Rotman a kol.: Lékařské aspekty v horolezectví IV. Horolezectví a zdraví, Děčín 1987, str. 38-55
[6]: Ryn Zdzisław J.: Psychopathology in Mountaineering - Mental Disturbances Under High Altitude Stress, Int. Jour. Sport. Med. 9 (1988), str. 163-169

Zajímavý pohled na psychiku horolezců z poněkud jiného pohledu přinesly články s provokativním názvem Čtyři bludy o horolezcích, zvláště „Blud 3: Horolezectví posiluje charakter“ a „Blud 4: Horolezectví umožňuje lidem uzavírat těsná přátelství“.


NahoruNa začátek stránky Počet přístupů na tuto stránku: 1369
(od 1. listopadu 2001)
Zpět na úvodní stránkuzpet