Našim hlavním cílem bylo vysápat něco v Bezingské stěně, případně ještě na Dychtau. Rozhodli jsme se tudíž vyrazit na delší dobu do Rakouského bivaku a zkusit severovýchodní hřeben Džangitau (5051 m) a jižní pilíř Dychtau (5198 m). Pochod do Rakouského bivaku patří k těm méně příjemným zážitkům, přesto tam chodí spousta lidí jen tak, aniž by hodlali nahoře něco podnikat. Na to ovšem musí být jiná nátura, což my nemáme, my máme nátury stejné. Očistec nám skončil po sedmi hodinách asi ve 4
odpoledne.V Rakouském bivaku je i malá chatka, ve které jsme poprvé na vlastní oči spatřili tajemného Saratova. Tak přeci existuje, to je pěkné, navíc nás poněkud usměrnil a ukázal nám, kudy že to doopravdy chceme lézt na Džangitau, což je také pěkné. Budíka jsme dali na jednu hodinu ráno, což už tak pěkné není, a šli spát.
Hledat v noci cestu přes ledovec není až tak nezajímavé, zvlášť když se před vámi najednou objeví menší řeka. Jiří si naučeným grifem přemáchl ponožky aniž by se vyzul z bot - dobrá finta. Nakonec jsme přeci jen slavně zvítězili a za svítání jsme už očumovali Džangitau zblízka. Netušíce jak bude vypadat 4B, táhli jsme opět špagáty a matroš, braník už nebyl.
Teď to zblízka vypadá zase jako kopa hnoja, holt jiný kraj, jiná klasifikácia. Příště více braníků a méně matroše. Opět jdeme sólo, jako že dokud to pude a pak že se uvidí. Šlo to opět až nahoru, ale zas taková kopa hnoja to nebyla, místy dokonce vůbec. Tohle sólování hrozně šetří čas, škoda, že ho nejde použít i na těžších cestách. Na konci skalního žebra je místo na bivak, pak je to ještě asi 300 výškových metrů na vrchol, celé sněhem s jedním skalním výšvihem.
Do bivaku jsme dorazili jaksi podivně brzo, dokonce se cítím i relativně v pohodě. V tom jistě bude nějaká záludnost - a skutečně, jak tak před pochodem na vršek odpočíváme a popíjíme, pohoda se pomalu vytrácí a zanedlouho už mudruju s ostatními o týdnech potřebných k dosažení vrcholu a nevyhnutelné smrti.
Vyrazili jsme s neblahou předtuchou hrozné dřiny a dobře jsme udělali. Skoro na každém kroku jsme zapadli po pás do té hnusné bílé hmoty, která se bůhvíproč označuje takovým pěkným slovem. „Hurá, sníh!“ volaly děti. Blbost. Nadávky kupodivu nepomáhaly, nahoru jsme se vlekli snad tři hodiny. Co by to ale bylo za vrchol, kdyby tam nefoukalo jako sviňa, že. Rozhodně ne Džangitau. Kochat se můžeme i ze spacáku, takže zase vzhůru dolů do bivaku. Jít chrápat v pět, tomu říkám luxus.
Ráno nás čekal sestup stejnou cestou. Brzo jsme poznali, že nemá cenu předstírat, že ještě tvrdě spíme, a vyrazili jsme. Slaňovali jsme a slézali, slaňovali, slézali a slézali,aspoň ty špagáty, že jsme použili, když už jsme je vytáhli nahoru. Do Rakouského bivaku jsme dorazili celkem brzo, ještě jsme stihli to největší odpolední vedro, které nás úspěšně dorazilo.
