Pamiro-Alaj 2003

(10. července – 21. srpna)

Minulý rok se nám na východě zalíbilo. Někoho zaujaly jednohubky za rubl, jiný zas uchcával z produktů místního pivovarnictví, zatímco další (Špicál) byl všecek bez sebe z toho, že se domluví česky. Materiální pohnutky ale nejsou všechno. Správní cestovatelé si přece ryjí do srdcí atmosféry, hltají neopakovatelná kouzla zapadajících sluncí, a hlavně v hloubi duše uchovávají zdánlivě nepodstatné detaily, které při vzpomínce vyplují na povrch a dodají srdeční rytině ten správný punc. Konkrétně v bývalém Sovětském svazu jsou to policejní čepice. Tahle obrovská placatá ozdoba fízlů a jiné místní verbeže by mohla být součástí státního znaku. Když už si tedy člověk jednoho dne nedokáže vybavit smělý úhel a bohatýrský poloměr, znamená to, že jeho vzpomínky značně vybledly. To by ovšem byla škoda, a tak jsem letos pro oživení vzpomínek horečně prosazoval Kyrgyzstán, perlu střední Asie, veden naivní představou, že s přibývajícími stupni východní délky budou i čepice větší a placatější. Fámy o stálém pěkném počasí, bezvadné skále a přátelských domorodcích skutečně zabraly a našlo se tolik odvážných dobrodruhů, že i když jich polovina odřekla, pořád ještě zbylo dost na mariáš.

Na pražském Hlavním nádraží se nás 10.7. večer sešla spousta. Ovšem již na Smíchově se ukázalo, kdo má skutečně pevný charakter a platnou jízdenku. V další cestě přes Černošice do Mnichova jsme pokračovali pouze já, Knechťák, Špicál a hromada baťožiny. Odporných báglů nás kupodivu nezbavil ani lehce zmatečný let přes Frankfurt a Moskvu do Biškeku, natož pak vnitrostátní let do Oše. Museli jsme se pak s nima vláčet ještě víc jak měsíc, a kdyby nám (Špicálovi) nakonec jeden neukradli, snad bychom je přivezli i všechny zpátky.

Kyrgyzstán je skutečně perla. Hozená sviním ve velkých placatých čepicích. To se konečně dalo čekat. V Oši jsme se naštěstí dlouho nezdrželi, hned třináctého večer jsme vyrazili najatým mikrobusem do hor. Jestliže Kyrgyzstán je tak trochu "istánem" v negativním smyslu tohoto jinak krásného slova, pak pro okolní země to platí dvojnásob. Třeba takový Uzbekistán. Jediná silnice k Turkestánskému hřebenu vede přes uzbeckou enklávu tvořící v Kyrgyzstánu malý ostrůvek. Do Uzbekistánu ale našinec potřebuje vízum, přičemž riziko, že by je snad nedejbože získal, je skutečně minimální. Po nevydařené licitaci o úplatku nám nezbylo, než tuto zeměpisnou ptákovinu objet. Objízdná necesta je dost krutá i když řidič ví, kudy vede. Náš borec s objevitelským nadšením zkoušel různá horská údolí a hnán nesmiřitelnou nenávistí k vozidlu to klidně valil i korytem potoka. Canoying pro motoristy. Nakonec ty hory přejel, ještě nás pěkně proklepl v nekonečné poušti pod nima a v brzkém dopoledni opět dopřál ubohému stroji komfort asfaltu. V Ozgorjoši, poslední vesnici pod horama, jsme se rozloučili. Ještě si od nás půjčil tisícovku, aby mohl ubohému stroji dopřát i komfort benzínu, slíbil, že pro nás 17.8. zase přijede a nechal nás napospas přátelským domorodcům, kteří, zavětřivše dolary, seběhli se ze všech stran.

Výškovou nevolnost jsme si šli odbýt pod Iskander. Dlouho po rovině po ledovci Aksu, s očima vypoulenýma do severní stěny stejnojmenného kopce ("chachá, tohle jako chceme lízt?"), a pak doprava, furt po ledovci, ale už do kopce až skoro na jeho konec, pod jižní stěny Iskanderu a Piku Petrograděc. Kopcoví vůkol úchvatné. Říct, že se nějaký kopec směle tyčí, je kravina, on tam prostě stojí, ale tady ty kopce stojí opravdu velmi. Nevolnost se dostavila podle plánu. Je příjemné, že se člověk i v daleké cizině může na něco stoprocentně spolehnout. Přechrupli jsme nahoře, zazírali do jižní stěny Iskanderu (i tam máme nějaké plány) a na Pik A.Bloka (tam taky) a sedmnáctého seběhli až dolů do BC pro zbylý tovar. Druhý den jsme se spolu s ním definitivně odstěhovali nahoru do ABC, čímž konečně vypukla horolezecká část vejletu.

ISKANDER

Nikdo z nás v takových stěnách ještě nelezl, ale přece nepůjdeme onanovat s tahačákem na nějaký bezvýznamný bazmek. Vybrali jsme "něco menšího", Griščenka na Iskander, ruské 6A. Je to asi na 4 dny, jižní stěna, takže žádná velká klendra. Hlavně se ale tato cesta mohla na rozdíl od většiny ostatních pyšnit tím, že jsme od ní měli nákres. Ani ten nám ale nepomohl pořádně určit, kudy cesta ve skutečnosti vede. Dvacátého ráno jsme tedy začínali s mlhavou nadějí, že vejš se to nějak vyvrbí. Spodní část je až na pár výšvihů převážně položená, po pár stech metrech pak ze suťové police vyrůstá vlastní kolmá až převislá stěna z krásné oranžové žuly.

Spodek nám oproti očekávání zabral skoro celý den, holt s pořádnou krysou si člověk zaleze i ve čtyřkovém terénu. Odpoledne jsme šli se Špicálem ještě zavěsit nějaký ten fixík na zítra. Bystrým zrakem jsme našli i pár štandů, až jsem si chvíli myslel, že už tu cestu vidím. Jak naivní. Nýt se zpráchnivělou smycí znamená samozřejmě jen to, že v tom místě kdysi kdosi zavrtal nýt a provlékl ho zpráchnivělou smycí. Nic víc, nic míň. Zřejmě tu před náma bloudilo už pár zdatných řemeslníků. Nakonec jsme nadvakrát slanili zpátky na polici opět s mlhavou nadějí, že zejtra se to vejš ňák vyvrbí. Nejistotu ještě umocňovala ta krásná oranžová žula. Vyklubala se z ní odporná shnilotina. V koutech a spárách se nechala dloubat prstem tak snadno, až by z toho jeden blil.

Druhý den se to skutečně vyvrbilo. Po vyjumarování dvou délek jsme se krutě ojebávali v dlouhém traverzu, abychom se pak mohli pustit do shnilého kouta nad proklatě vzdušným (a nepohodlným) štandem. Čas mezitím utíkal daleko rychleji než my. Zhnusen hnilobou zdrhl jsem co nejdříve z kouta doleva do ploten a zapráskal se mohutně. Jako bludička do močálu lákal mě vzhůru nýt s neodmyslitelnou ztrouchnivělou smyčkou. Ovšem běda tomu, kdo se vydá za světélkem, to se učí už ve školce. Nedbaje známé pravdy udělal jsem ještě krok, močál mě pohltil a neznámá síla stáhla mě do hlubin. Kupodivu byl v té ukrutné hloubce štand i s vyděšeným Knechtem. Po obřadném uvítání jsme všichni svorně prchli ze zajetí zákeřného živlu zpátky na polici. Právě včas, abychom viděli, jak narychlo zjednaná chumelenice mění naše pracně vykutaná chrápaliště v bazény. Přespali jsme tedy na břehu a další den za střídavé hnusoby zpečetili pytel návratem do ABC. A pak že lezení ve velkých stěnách je nějaký problém. Brnkačka!

AKSU

Teď už jsme ve velkých stěnách nebyli žádní nováčci a mohli jsme směle pohlížet na severní stěnu Aksu s Troščiněnkovou cestou za důvěrně známých 6A. Akorát je krapet delší, podle nejoptimističtějšího odhadu šest dní nahoru plus krajinově velkolepý sestup. Po jednom dni odpočinku jsme tedy pobrali pochutiny na osm dní a vydali se pod stěnu, kde už na nás čekal matroš, cestou z Iskanderu vtipně tam ponechaný. Spolu s pochutinami tvořil úctyhodnou hromadu. Schválně jestli s tím budeme rychlejší než banda Korejců ve stejnokrojích připomínajících potápěčské neopreny. Než odjeli, strávili ve stěně asi týden a vylezli (a zafixovali) asi deset délek. Za tu dobu by se na to každý třikrát vykašlal. Kolik bychom toho asi museli denně nevylézt, aby nás to přimělo k ústupu? Takové večerní úvahy před výstupem dodají optimismu.

Toho bylo zapotřebí hned ráno. Špicál, kterému včera nějak nebylo dobře, přes noc zjistil, že mu opravdu není. Po kratší mlčenlivé debatě jsme s Knechtem všechno překrámovali a vyrazili do stěny ve dvou. Špicál nám zamával z vokýnka a odešel se do BC nadýchat čerstvého vzduchu. To nám teda ten týden pěkně začal. Pánbůh zaplať za bágly proti trudnomyslnosti. Do stěny se jim zjevně nechtělo, a tak vynaložily veškerou svoji hmotnost, aby nás od výstupu odradily. Objevily se i silně nefér odpůrné prostředky, jako třeba deset litrů vody. Zejména tahačák dobře věděl, proč se brání. Zanedlouho byl přivázán na špagát a čas od času pomalu smýkán vzhůru, místy potupně nadlehčován a označován nevybíravými slovy. Dobře mu tak, svini.

První den byl nejzajímavější odporný široký komín nad bivakem. Mokrý a slizký. Tak proto ti korejci vypadali jako potápěči! Knecht si tu pěkně zkousl - do totálně prochcaného humusu za VI A1 se vydal jen v mikině. Zaplavali jsme tři délky a sjeli do bivaku po korejském fixu. Taky tu mohli nechat něco lepšího, z krouceného silonového špagátu při slaňování lítaly cucky na všechny strany. A co teprve jumarování druhý den. Nevěřil bych, že se může něco tak kroutit. Ještě že po pár dalších délkách ta šňůra skončila. V následujícím dlouhém traverzu doprava mě náhle přepadlo nutkání zanechat po sobě památku. Povedlo se, ale protáhnout bez nehody tahačák kolem památníku se ukázalo jako nadlidský úkol. No, žádná tragédie. Zasr… sviní jsme ho beztak nazývali už dávno.

Nad druhým bivakem jsem si konečně vyzkoušel hákování po dírkách a háčcích. Docela mě to zaujalo, rozhodně lepší než následující mokrá dýlka. Ještě k tomu začalo pršet, ale co naplat, ráno je to pod ledem a to bychomsme si ani neškrtli. Navíc bylo furt lepší vlhnout pod převisem než na bivakovací polici, která přes den funguje jako střelnice. Na noc naštěstí palba ustala, takže jsme se mohli v klidu zkroutit k spánku a dočkat se kritického třetího dne. Ten dostál své pověsti beze zbytku. Po klasickém úvodu a jedné hákovačce jsme se vystřídali na kraji malého ledového pole pod položenou pasáží z bláta a volných lokrů. Kde se vzalo, tu se vzalo odpoledne a bláta neubývalo. Až proklatě pozdě jsem se vyprostil z drtivého sevření tahačáku a pustil se do zpočátku příjemné hákovačky, která ovšem vyvrcholila místy převislým rozchrastaným humusem. V dost neutěšeném stavu jsem nakonec spáchal lehce pochybný štand a u něj takový liberec ze všech tří špagátů, že jsme další délku zakončili už za soumraku. Marně jsme se snažili v rozbitém sajrajtu schovat před tmou. Zářivě žlutý tahačák by našel i slepej. Naštěstí jsme po silně romantickém lezení s čelovkou natrefili na mrňavé ledové pole. Hurá. Vrhli jsme se na něj s piklama a po nějaké té hoďce jsme mohli celkem pohodlně usednout. Mé úžasné hodinky, které tak často ukazují půl druhé, tentokrát nekecaly.

Obvyklý budíček v pět jsme čtvrtého dne vyměnili za neobvyklý budíček v šest. Slušně strmé a rozbité mixy už se nás nemohly dočkat. Hned zkraje jsem shodil na Knechta šutr, aby na štandu neusínal. Naštěstí brzy přišel úsek čistého ledu, ve kterém jsem uzurpoval oba cepíny a Knechťákovi tak kromě tahačáku zbylo jen skalní kladivo s jakýms takýms zobákem. Na to jedna ruka bohatě stačí. I tak jsme led přeběhli slušným tempem. Poté, co jsme odložili mačky a začali bloudit, počasí odložilo veškeré zábrany a začalo sněžit. Nechtěli jsme opakovat včerejší romantiku, a tak jsme se už v šest odpoledne nahňácali do spacáků na malé křivé poličce. Polička se nezlepšila ani když o ni Knecht budovatel zlomil jakýs takýs (Špicálův) zobák proslulého kladiva, a tak jsme strávili velmi nepohodlnou noc pouhé dvě délky pod luxusním bejvákem, jehož neskrývaný komfort mě druhý den vyprovokoval až k slovnímu výlevu známému v lidových vrstvách jako pičování. Po ránu nám byl všechen luxus pochopitelně k ničemu. Dál jsme rachtali mačkama po skále, než jsme je konečně sundali, aby za chvíli byly zase potřeba. Pak pro změnu zase lezečky, to už jsme se blížili k hřebenu a čekala nás poslední těžká délka. Nahoře vyhrožovali s bouřkou, ale když viděli, že na ně prdíme, zas toho nechali. Připravil jsem tam Knechťákovi pěkný oříšek - lezli jsme na dvou špagátech s tím, že druhý po jednom jumaroval a druhým byl jištěn. Tady jsem ale dost tápal, a tak špagáti místy vedli i několik metrů od sebe. Pětidenní praxe se naštěstí na Knechtovi podepsala, takže byl nahoře dřív než jsem se stihl toho dne asi popáté přezout. Za chvíli už jsme se třepotali na hřebeni ve zběsilém vichru. Po zjištění, že nás čeká bivak ležmo, propukla všeobecná euforie, vichr nevichr. Obšírné úvahy ohledně naší šance dosáhnout již zítra vrcholu přerušila až ukrutná klendra, která nás zahnala do penálů.

Ráno jsme odolali vábení mrazu a začali lézt až asi v půl desáté. Naštěstí brzy vypuklo slunečné bezvětří a po většinu dne panovala pohoda. Lezení převážně už lehké. Knecht na přídi dával pozor, abychom do něčeho nenarazili, já vzadu kormidloval tahačákem. I přes příznivé naklonění živlů ale hřeben příliš neubíhal. Odpoledne jsme navíc přes veškerou opatrnost narazili do strmé věžičky, čímž už tak mizivá šance na dosažení vrcholu zmizela docela. Po kratším hasičském cvičení, kdy jsme si ještě docela zalezli, nás to ani nemrzelo. Akorát vařič samým zármutkem nechtěl moc hořet a mně se samou zimou nechtělo spát, jináč pohodová noc. Zato ráno se o nějaké pohodě mluvit rozhodně nedalo. Klendra a vítr nás provázely podvrcholovou partií nepříjemně přesně odpovídající nákresu, což znamenalo klepat kosu střídavě při slaňování, rozmotávání špagátů a sápání se vzhůru. Náladu nám spravil až příjemně vytopený vrcholový hřeben. Ještě jsme si nalehko odskočili vychutnat opojné pocity vítězství na samý vrchol a už jsme to valili dolů na druhou stranu. Jednoho opojného pocitu jsme se ale pořád nemohli zbavit. Naše zhýčkaná generace už to prý nezná, ale od paní učitelky vím, že za války tomu říkali hlutt. Slanili jsme co šlo a začali se projebávat nekonečným hřebenem ke spásnému sněhovému plató (čti plateau). Odpoledne ale naše dojmy zesílily natolik, že na další projebávání nebylo pomyšlení. Ztrestali jsme poslední ubohou brkaši a lehli si každý tak, jak si ustlal. Třeba Knecht do blátivé louže. V noci sice zasněžilo, ale ráno bylo super. Z absolutně plechové oblohy na nás začalo pražit snad ještě před sedmou. Zlikvidovali jsme poslední čínskou polívku a blaženě se převalovali na sluníčku (Knecht v louži), až do desíti. Neodbytný pocit ze včerejška jsme samozřejmě nezaplašili, přesto jsme se vcelku rychle domrkocasili na plató, jehož spásnost se zblízka už tak dramatická nejevila. Když jsme se totiž z posledních sil dovlekli k sněhové stráni vedoucí dolů na ledovec, našli jsme místo stráně skoro kolmý (tj. asi 60 stupňů) ledový svah. Naše idea, že to "seběhnem", se tak stala velmi vtipnou. Naštěstí jsme, pobaveni touto představou, našli staré štandy a s lehkými ztrátami asi na desetkrát "těch 200 metrů" slanili. Na nějaký bujarý jásot nad šťastným návratem na pevninu už nebyl elán, ale naštěstí umíme chodit po ledovci i bez jásotu. Jasně, není to ono, ale v takovéhle situaci to člověk zkousne. Za pár hodin nás už všechny tři, i se Špicálem, který se zrovna vrátil z výletu do Karavšinu, utiskoval ve stanu slavnostní déšť se sněhem. Ještě že jsme ve stěně neztloustli, stan je totiž původně pro dva a patrně takový už navždy zůstane.

Přežíraná

Po třech dnech marného čekání na konec hnusoby jsme se ocitli v začarovaném kruhu. Jedinou možnou činností bylo občas něco sežrat, čímž ale trpěly zásoby, takže nás povětšinou sužovala nuda, kterou jsme zaháněli jedinou možnou činností. Alespoň jsme se zbavili předsudku, že nechat všechno na místě a utéct na pár dní dolů je něco nepatřičného. Ve skutečnosti to může být docela příjemné, záleží ovšem na tom, co člověk těch pár dní v civilizaci dělá. Oproti našemu očekávání se výběr možných činností nijak podstatně nerozšířil. Zato z kvalitativního hlediska se nám otevřely neskutečné obzory. Každý se s tím vyrovnal po svém. Já velmi intenzivním jednodenním břichabolem se všemi náležitostmi, Knecht více než týdenní vleklou nevolností, jedině Špicálův kachní žaludek se nestavěl výrazněji na odpor, nepočítáme-li neodmyslitelnou hnačku. Z té jsme se po návratu do BC radovali všichni. Bylo osmého srpna a tedy ještě dost času na lezení. Knechťák už nechtěl ani nemohl, Špicál vcelku pochopitelně chtěl i mohl, zatímco já jsem spíš chtěl než nemohl. Nechali jsme tedy v BC Knechta napospas vrtochům jeho trávicí soustavy a vydali se naposled nahoru.

PIK ALEXANDRA BLOKA

Ginzburgova cesta (5B) vypadá na pohled příjemně nenáročně. Lehký skalní hřeben přechází do kolmé stěny až hodně vysoko, nějakých deset délek pod vrcholem. Bohužel nástup, ač z ABC v podstatě za rohem, nachází se proklatě vysoko, takže desátý srpen nám začal v ukrutné dvě hodiny ráno. Dotáhnout se pod kopec bylo téměř nad moje síly. Lezení po hřebeni šlo naštěstí líp, ve tři odpoledne jsme se už blížili k bivaku pod vlastní stěnou. Ve stejnou dobu se ale mraky, prohánějící se celý den nad vrškem, odhodlaly k rozhodujícímu úderu. Chvíli jsme chumelenici pozorovali jen tak, pak jsme si na to vlezli do spacáků a už jsme tam zůstali. Když se nám pak ráno ukázala pocukrovaná stěna nad námi a mokré věci o sobě dávaly vědět při každém pohybu, bylo dost těžké vymáčknout ze sebe poslední zbytky nadšení. Abychom to dokázali, museli jsme si slíbit, že pojedem dolů. To jsme také poctivě dodrželi, nadšení u nás bylo vždy na prvním místě. Legendární stálé počasí vypuklo až po pár dnech, ale to už jsme bezmocně čekali v BC na vhodné datum k odjezdu.

KOHEЦ ФИЛЬMA

Konec zájezdu byl zbytečně dlouhý, patrně se jedná o nějaký syndrom zpáteční letenky. Povyražení přinesli jen tu a tam útoční psi, žranice, starý známý borec, který pro nás navzdory slibům nepřijel, nebo starý venkovan, který nás navzdory technickému stavu svého věrného žigulíka dovezl zpátky do Oše. Zásadní zkušenost, kterou jsme si přivezli domů, ale rozhodně stála za promarněný čas: Tak dlouho se na letišti čeká, až letadlo uletí. Teda skoro. Zlatej vlak.

Martin Klonfar, 2003

Na začátek stránky

Zpět na úvodní stránku