Marmoška 2002

Marmolada (3343 m)

Jedeme lízt na Marmošku! Kdo to vymyslel nevím, nejspíš Johny, který měl v Jižní stěně zavěšený už dva pytle a tak chtěl svoji sbírku rozšířit - v Messnerově variantě Vinatzera ještě pytel nemá. Jde do toho s motorkářem Čendou, já polezu s Magnuskem a hodláme zavěsit Moderní časy.

Cesta autem je dlouhá, jedeme celou noc, jelikož se nám nechce platit dálnice a průjezd Brennerem. V serpentinách v Dolomitech se Čendovi udělalo nevolno, ale nakonec nezvracel, škoda.

Magnusek právě vybojoval nejtěžší délku

Z Malga Ciapely pod stěnu je to pěkná procházka, s bágly asi tři hodiny. V půlce pochodu nás chytá bouřka. Schováváme se pod převisem a jsme dost v pohodě, jelikož Čenda vytahuje asi 10 (!) řízků a naprosto hustý Pokemoní kvarteto (doporučuji :-). Konečně je po dešti. Jdeme dál a nervózně pokukujeme do stěny, naštěstí schne docela rychle. První je suchá Ryba, ale na tu jsme malý piva.

Ráno v půl pátý vstávat, něco sníst a hurá pod nástup. „No to mi pos...“ kleje Magnusek a když pohlédnu do stěny, hned vím proč. Jediní lidé v údolí kromě nás a visej zrovna v první délce Moderních časů, sakra to je pech. Nějací Němci. Maj každej tatranku a půl litru vody, že prej to chtěj stihnout v jednom dni, hmm. Hošík s dvanácti presama, pár frendy a mágem (nic proti :-) sedí ve skobce a neví, jak dál.

Po chvíli slaňuje a pouští nás dopředu. Magnusek se hrne vzhůru jako o život a dost bojuje. Je mi jasný, že mám problém protože, když on se v tom takhle klepe, tak to musí bejt fakt nátěr. Navíc mu ze slizký spárky vyklouzává ruka, naštěstí ta mizerná skobka, co s ní jde hejbat rukou, pád udržela, holt VII+ v horách, no.
Další pokus kupodivu vychází a první štand je dobyt. Němci se mezitím rozhodují pro vedlejší lehčí cestu Gogna se ptají, kudy to vede. Ti kreténi sebou nemaj ani náčrtek stěny! Po první délce naštěstí slaňují a mizí v údolí. Sem docela rád, že je nebudeme muset zachraňovat.
My se pomalinku suneme vzhůru, ale jde to ztuha. Dolinou znějí naše výkřiky, komentující klasifikaci např. „Ku…, todle přece není šestka“, nebo „Do phellip;, takovouhle pětku jsem dlouho nelez“, ale asi ještě nejsme správně rozlezení.

V pětplusový dýlce mi slušně nateklo

Odpoledne to už jde mnohem líp a tak vychutnáváme krásný lezení na tření. Nikam nespěcháme a jsme na bivakovací polici až v půl šestý večer, ulezýno máme dvanáct dálek a ještě jednu nad policí, kde Magnusek nechává lano na zítra.
Čenda s Johnym, co mají spát vedle nás furt nejdou a tak musíme oželet večerní partičku pokemonů. A já se na ni celej den tak těšil! Nakonec přece jen dorážejí a kupodivu vypadají docela čerstvě. Nejvíc mě vytáčí, že ty chujové celou noc spějí, což nás, klepače kosy, vysloveně irituje. Inu, bez spacáku ve 2800 m to není ono, asi sem si měl vzít ještě jedno tričko navíc.

Nátěr za VI-, s baťohem to nešlo a tak se bude tahat

Není nad to ráno se kolem čtvrté zahřát žumarováním po laně. Reverzo od Petzla se mi na šplhání bohužel vůbec neosvědčilo (zájemcům řeknu proč) a tak o zábavu opravdu nebyla nouze, příště radši prusík! Další délky jsou dost lehký, takže výstup připomíná spíš pochodové cvičení. V 17. délce naštěstí opět přituhuje, takže batohy putují z ramen dolů a Magnusek si při tahání krásně zacvičí. Má z toho opravdu radost!
Sluníčko pere jako šílený, mažeme se, ale moc to nepomáhá => spálenej krk (navíc sedřenej vod prsáku). Vládne dobrá nálada a tak se pouštím do čelby. Jde to dobře, akorát trochu bloudím. Leze se tu po dírách a ty nejsou odspodu moc vidět, takže klasická houbařina. Po třech pochybnejch štandech už nevím kudy a tak zase leze Magnus. Právě včas, dál to nejde nikudy a tak asi hodinku traverzuje sem a tam (a nadává), pak někam naleze, dál to ovšem nejde, tak slaní a opět traverzuje (a nadává).

Traverzy s baťohem jsou velmi vzdušné

Mám aspoň čas vydechnout a pozorovat Čendu, který shodou okolností zrovna bloudí asi padesát metrů vpravo ode mě. Magnusek nakonec štanduje asi pět metrů nade mnou a dvacet vlevo. Bohužel cestou zapomněl dát jištění. Při propočítání dráhy kyvadla mi batoh proklatě ztěžknul, když ale vidím Johnyho, jak hrdinně bojuje s Messnerem, tak se vzchopím a nakonec je to docela lehký.
Magnusek mezitím objevil kudy dál, takže přetraverzujeme opět zpátky :-) a hurá nahoru. Pozitivní díry a dírky v kolmý stěně, no to je lábuš. Jelikož todle máme natrénovaný z Jury a Panťáku, tak není co řešit, poslední sedmová délka a v půl šestý jsme na bočním vrcholu (Punta Rocca, 3309 m).

S koulema to jde líp nežli s cibulí

Kluci dolezli dlouho před námi, ale jelikož nemohli najít sestupovou ferratu, tak je u lanovky potkáváme a společně jdeme sjezdovku dolů (dokavaď je sníh, tak si užívám bezvadnej sjezd).

V osm jsme na sedle Fedaia (2057 m) a dáváme oslavný pivka za 3,5 euro. Tu dálku po silnici se nám vůbec nechce šlapat, naštěstí je stop úspěšnej. Magnuskovi se nechce spát další noc jen ve ždáráku a tak hecuje k pochodu pod stěnu ke spacákům. Zdá se nám to správně drsný a tak všichni vyrážíme. Jsme už naprosto vykoksovaní a tak ani nevíme, jestli jdeme správně, navíc tmu občas prořízne blesk. Radši vyměknu a vracím se spát k autu, ale kluci vytrvají a krátce po půlnoci jsou u spacáků.

Dobrou noc přeje

Pár poznámek na závěr:
Moderní časy = 27 délek, max. VII+, žádné nýty. Lezli jsme bez mága.
Doporučuji, aby alespoň jeden (Magnusek) z dvojice měl maximum na skalkách výrazně výše než je obtížnost cesty, jinak si šíleně skousnete (což je ostatně obecně platná rada do hor).

Čenda s Johnym vylezli Messnerovu variantu Vintzerovy cesty - asi 30 délek, max. VI+.

Kdyby nám chtěl někdo kontrolovat průkazy :-) tak podotýkám, že všichni jsme členové HK Vyšehrad (Čenda, Johny, Magnusek) resp. VŠAK Chemie Praha (Špicál).

Na začátek stránky

Počet přístupů na tuto stránku: 280
(od 1. listopadu 2001)

Zpět na úvodní stránku