KARAKORAM 2005

Tentokrát zcela objektivní zpráva z expedice. Svůj názor jsem si nechal pro sebe, uvádím tu pouze, jak akci viděli jiní.

Alláh: Všiml jsem si jich 26. července, zrovna se dopotáceli do Shipton base campu. Banda natěšených tajtrlíků. Tak jsem spustil proměnlivý fekál a koukal, jak celých pět týdnů zmateně pobíhají mezi BC a okolními kopci. 30. srpna se začali chystat na odchod, tak jsem fekál vypnul a nasadil absolutní plech. Měli jste vidět ty ksichty!

Malý Vašík z Askoli: Já bydlím v Askoli, to je poslední vesnice cestou na Baltoro. Chodím pást ovce a kozy a moc mi to jde. Když chci přestěhovat stádo, rozběhnu se k němu a křičím: "Heja, heja!". Dají se obyčejně do pohybu, jdu pomalu s nimi a nepřestávám volat. Když nějaká ovce nebo koza nereaguje, hodím po ní šutr.
Často se u nás ve vesnici objevují cizinci. Tatínek jim občas nosí nějaké pytle podél řeky nahoru a říká tomu "expedice". Na cizince jsem taky kabrňák. Ostatně, naučil mě to tatínek a ten se vyzná. Když vidím cizince, rozběhnu se k němu a ječím: "Helou, helou!". Obyčejně zamává nebo řekne taky "helou". Jdu pomalu s ním a nepřestávám ječet. Když náhodou nereaguje, hodím po něm šutr.

Korejec Chiwon Yun: Když jsme se vrátili po osmi dnech ze stěny (Ship of fools), byla v BC kromě našich třech lidí ještě kopa Čechoslováků. Byli dost zvědaví, co a jak ve stěně, taky na našem matroši mohli nechat oči. Hošíky, co se údajně taky chystali na Ship of fools, jsme řádně zdeptali našimi camaloty č.5 a 6 a tvrzením, že bez nich tam vůbec nemá cenu lézt. Nakonec jsme jim ty obludy půjčili, alespoň se chlapci pěkně pronesou.
Večer došlo na družbu. Já moc nepiju, ale stejně jsem nečekal, že mi nabídnou minerálku. Byla, pravda, trochu ostřejší, že by s léčivými účinky? Kopl jsem do sebe hrnek, ty účinky jsem cítil až v nose, a ještě jsem párkrát potáhl z takové zvláštní cigarety, co kolovala po stanu. Pak bylo ráno. Před stan někdo vyblil moji večeři, to se mi nelíbilo, ještě že už jsme jeli domů.

Koza Fatima: Žila jsem ve vesničce Askoli a nebylo to špatný. Ráno mě vždycky pustili s ostatními na pastvu, večer jsme šli zase domů. Celkem žádný stres, akorát občas po mně nějakej blbeček hodil šutrem. Začátkem srpna náhle události dostaly spád. Nějací pánové s krosnami mě vzali na dlouhý výlet. Asi za lepší trávou. Napřed jsme šli dva dny podél řeky až k ledovci. Moc se mi to nelíbilo, protože cestou bylo jen samé kamení a písek, po nějaké lepší trávě ani stopy. Potom po ledovci, to už byl řádnej vopich a já se vážně chtěla vrátit. Ale chlapíci s krosnami hopkali blátem a sutí jakoby nic, čuměla jsem jako puk. Nakonec jsme se vyškrábali na boční morénu a já nevěřila vlastním očím. Krásná louka, daleko lepší než jaké jsem znala zezdola. Bydleli tam nějací lidé ve stanech. Hned se seběhli a byli samé ťuťuťu ňuňuňu. Někteří vykřikovali "noukil, noukil", jiní se jim smáli. Nejvíc se smál příjemný pán s kšiltovkou, který bydlel ve velkém stanu plném jídla a nádobí.

Fungl nový 70m špagát: My, Lanexovi, jsme byli trojčata. Jeden jako druhý, třetí jako první. Rádi jsme se kroutili, zajebávali a vzájemně šmodrchali, zkrátka takoví normální špagáti. Naběhli s náma do Ship of Fools na Shipton Spire. Hned ve druhé délce ten první shodil na druhého vagón kamení, ale netrefil. Zato moji dva dlouzí bratři tam položili své krátké životy. Dnes, nešetrně naporcováni, drží u kůlu domácí zvířectvo někde v podkarakoramí.

Spacáky Doda Kopolda a Gaba Čmárika: Ti šílenci si nás normálně s sebou do stěny vůbec nevzali! Přišli po osmi dnech, tvářili se jako by nic, ale nám bylo jasné, že se jim po nás stýskalo. Máme už své zkušenosti.

Američtí rychlolezci z Trango BC: Začátkem srpna přišel seshora týpek s prázdnym báglem. Jal se nás krmit historkou, jak hned ve druhé délce rozsekal dvě lana, a jestli prý nemáme nějaké na prodej. Nevím, kdo by s sebou tahal pod Trango lano na prodej. Samozřejmě jsme na prodej nic neměli, tak jsme mu museli jedno věnovat. Stejně nevěřím, že měl prachy ...
Asi za týden jsme šlapali nahoru do Shipton BC s těma Jánošíkama, co strávili na Trangu 8 dní bez spacáků. Potkali jsme tam zase toho týpka. Jak zaslechl, že už odjíždíme, hned dostal kuráž a zase vypadal, jako když má doma provaznictví. Že prej si s tim našim lanem docela fajně zalezl, ovšem kámen je tvrdý, hrany ostré, však to známe. Zasponzorovali jsme ho skoro funglovou sedmdesátkou, stejně už jsme jeli domu. Schválně, jestli opravdu pošle ty škvarky, co slíbil.

Otíkův camalot č. 4.5: Já jsem camalot-cestovatel. Otík na mě nemá moc času, tak mě občas dává vyvenčit různým individuím. Do Pakistánu jsem se těšil, ještě jsem tam nebyl. Pánové od British Airways mi asi chtěli dopřát pořádný cestovatelský zážitek, a tak mě spolu s celým báglem napřed pěkně povozili po světě. V Karakoramu mě pak stihl klasický osud baculatých jistících pomůcek. Po prvním pokusu ve stěně chlapci usoudili, že než by takovou krávu znova tahali s sebou, budou radši drze předpokládat, že nebude potřeba.

Sportovní komentátor: Napřed se drápali tudy a vydrápali se sem. Pak si mysleli, že se tam znovu vydrápou tudy, ale chyba lávky. Spláchlo je to už odsud (takhle to tam vypadalo). Nakonec se ještě tenhle s timhle sápali tudy, ale nedostali se dál jak sem, což ani nemá cenu komentovat. Proto předávám slovo do Liberce, kde dnes bojují Blšany o třetí místo.

Pravá mačka "Charlet Moser M10": Takový chytráky mám nejradši. Pořídí si extrémistické mačky a pak v nich akorát ťapou, jako by to byly nesmeky. Ten Klonfar, to byl zrovna takovej případ. To bylo porád keců, jak poleze mixy a kdesi cosi. Kulový. Jen jednou jsme se k něčemu nadějnému přiblížili, to už mě pátý den tahali stěnou někam nahoru, ale začalo sněžit a mě bylo jasné, že se ten salát vymluví na počasí a nebude nic. Za trest jsem nasadila svůj tructrik: vázání nevázání, popruh nepopruh, prostě sklouznu z boty a letím dolů. Daleko jsem nedoletěla, ale panáček zíral! I něco vykřikoval.
Když jsem stejný fígl po pár týdnech ještě jednou zopakovala, už skoro litoval, že nemá staré dobré řemínkáče.

Erikova a Andyho slanina: V muslimské zemi, jakou je Pakistán, mám cenu zlata. Nahoře v horách, kde toho člověk za zlato moc nepořídí, je moje cena nevyčíslitelná. Však si mě také chlapci náležitě považovali. Aby se mi z toho horka neudělalo nevolno, pořídili mi chladný bejvák ve sněhu vysypaném ze žlabu hned za táborem. Jednou v noci to nahoře zadunělo. Následoval podezřelý hukot, který se blížil a blížil, až najednou měl můj bejvák o pár metrů silnější strop. Až bude někdo vyprávět, že v Shipton base campu je ukrytý poklad, věřte že nekecá.

Za odměnu pro trpělivé čtenáře ještě pár fotek: