Expedice Peru 2001

12. června - 1. srpna 2001

Na jedné ze „schůzí“ v naší oblíbené hospůdce Pod Vyšehradem zřejmě někdo, jehož soudnost byla značně snížena předchozí konzumací, plácl něco o Huascaránu. Tento nápad by jistě upadl v zapomnění, nebýt někoho dalšího, jehož soudnost byla snížena ještě mnohem více, a který se toho bláznivého nápadu chytil. A „Expedice Peru 2001“ byla na světě…

Pohled na Huascarán z cesty na Nevado Pisco. Jižní vrchol (vlevo) je o něco vyšší, dosahuje 6768 metrů

12. června jsme se na letišti v Ruzyni sešli dva - Hofi (Petr Hofman) a já. Se soumrakem už sedá náš airbus společnosti Lufthansa na přistávací dráhu letiště v Limě. Druhý den v 7 ráno sedíme v autobuse a odpoledne vystupujeme v Huarazu. Nakupujeme nějaké potraviny, benzín do vařiče a maté de coca a další den v podvečer už stavíme stan pod Piscem v údolí Llanganuco ve výšce kolem 3800 metrů. Ráno mě samozřejmě bolí hlava, pozvolna se balíme na náš první výstup a ve dvě odpoledne jsme připraveni na cestu. Začíná pršet, takže zase stavíme stan a čekáme do rána.

V ranním azuru hážem' na záda těžký krysy a stoupáme k chatě Refugio Perú. Další den odpoledne konečně stavíme tábor na moréně ve výšce kolem 4900 metrů. Ráno, s vědomím poměrně snadného výstupu, vyrážíme až když je slunce už pěkně vysoko na obloze. Chvilku po poledni se můžeme radovat z výhledu do mlíka na vrcholu Nevado Pisco (5752 m). Naštěstí až dosud bylo jasno, tak snad vyjdou i nějaké obrázky okolních kopců. Pošilháváme hlavně na Alpamayo, ale zatím je nám na hony vzdálené. Scházíme do tábora na moréně a zdá se nám, že počasí je definitivně v háji. V dešti scházíme až do údolí Llanganuco, kde chytáme stopa a na korbě terénní toyoty se vezem dolů do Yungay, kde nacházíme svůj base camp v hostalu Gledel. Potkáváme se tu se skupinkou šesti Čechů a tak nepůjdeme na Huascarán sami.

Cestou na Pisco se nám ukazuje zářící Chopicalqui (6354 m)

21. června přichází náš den D. Collectivo nás vyváží až do vesničky Musho, která je výchozím místem pro výstup na Huascarán - nejvyšší vrchol Peru. Po půlhodince smlouvání a další hodince čekání na osly nakládáme všechny bágly a jde se. I když téměř nic neneseme, přibližně 1200 metrů převýšení nám dává celkem zabrat. Do base campu dorážíme těsně před soumrakem a máme dost. Ráno balíme a pokoušíme se přes pás ploten dosáhnout tábora na moréně. Přes drobné orientační problémy se nám to nakonec daří.

Svůj kempík si stavíme těsně pod ledovcem a zítra chceme dosáhnout až tábora C2 v sedle Garganta mezi oběma vrcholy Huascaránu. Ráno tedy, navzdory vrozené lenosti, vstáváme ještě za tmy a s prvními paprsky slunce vyrážíme. Cesta do C1 nám zabrala něco přes hodinku a my odpočíváme. Je tu krásně, slunce a bezvětří. To se však nedá říct o sedle a vrcholovém hřebeni, ze kterého vlají obrovské prapory zvířeného sněhu. Pro špatné podmínky zdrhá ze sedla asi 15 lidí, takže se rozhodujeme, že zůstaneme v jedničce. Pokusíme se o vršek přímo z C1. Budík zvoní v půl druhé v noci. Stanem lomcuje silný vítr a tak nám nedá mnoho práce říct si zase dobrou noc.

Jižní vrchol Huascaránu z našeho tábora pod ledovcem

25. června 2:00 místního času vstáváme k vrcholovému útoku. Pořádně se oblékáme, vaříme a lehce po třetí hodině vyrážíme. Za svitu čelovek se jde celkem dobře, umrzlý sníh křupe pod mačkama a za svítání jsme v sedle Garganta. V pohodě překračujem několik opravdu velkých a zle vypadajících trhlin. Fouká a je nám dost zima, i když jsme neustále v pohybu. Těšíme se, že se zahřejem na sluníčku, ale zle jsme se přepočítali. Počasí se ještě víc kazí, příšerně fouká, vidět je tak na 30 metrů a někdy ani to ne. Ještě chvíli dřem, ale konečné rozhodnutí na sebe nenechává dlouho čekat. Je přesně 10:30 a jsme ve výšce 6300 metrů, když to otáčíme zpátky dolů. Už to prostě nešlo dál. Pod sedlem Garganta je krásně slunce, bezvětří a teploučko. Ve dvě odpoledne padáme v C1. Už nemáme sílu na to, sestoupit ještě dnes do údolí, takže si dopřáváme poslední noc na ledovci. Druhý den večer už si dáváme pivko v Gledelu. Navíc máme velkou radost z toho, že tu jsou naši kamarádi Magnusek (Martin Klonfar) a Johny (Honza Kubáč), kteří přiletěli o týden později a zatím stihli výstup na Pisco. Dozvídáme se taky o ničivém zemětřesení, které postihlo jižní části Peru. Hned ráno proto jedem do Huarazu dát zprávu všem doma, že jsme v pořádku. Po třech dnech nic nedělání nás už to přestává bavit a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství - na Alpamayo.

Paramount Pictures uvádí - Nevado Artesonraju

30. června odpoledne vyrážíme z vesničky Cashapampa úzkým a strmým kaňonem do údolí Santa Cruz, kterým vede dvoudenní cesta pod Alpamayo. Kluci mi celkem brzo utekli a já mám spoustu času na focení zdejší flory. Připadám si tu jako v botanické zahradě. Několik druhů kaktusů, z nichž většina kvete, je pro Evropana celkem neobvyklá podívaná. Nakonec i já dorážím do místa Japiachuayta, kde strávíme dnešní noc. Nabíráme vodu a vaříme čaj a jiné dobroty. To, že jsme nepovařili vodu dost dlouho, poznáváme druhý den ráno. Do base campu pod Alpamayem jdeme s Hofim celý den, kluci to zvládli asi za tři hodinky. Dva dny nám trvá, než se pozvolna dostaneme do sedla mezi Alpamayem a Quitaraju, pod kterým je poslední výškový tábor. Z něj se obvykle podniká útok na Alpamayo. V době našeho příchodu to už mají Martin s Honzou za sebou. Vylezli žlabem vpravo od Ferrariho cesty, která je naším cílem.

Alpamayo ve světle zapadajícího slunce. Víc se nám bohužel neukázalo

Vstáváme už v 11 v noci a kolem půl jedné jsme na cestě. Ještě, než jsme dorazili pod stěnu, nás však dohánějí další a další… Svítání nás potkalo na konci třetí délky. Před námi je minimálně 10 lidí a ti nás častují ledovými pozdravy. Frekvence i velikost ledových bloků stále rostou, takže se nemusíme ani moc přemlouvat k rychlému útěku. Zvlášť, když na paměti stále máme necelý týden starou příhodu jednoho z Čechů - ledový blok, koleno, zlomenina a tak dále. Je nám z toho smutno, ale kdo uteče a zachrání se, může se zachránit i zítra.

Po návratu do Yungay jsme si ještě odskočili na Chavín - lokalitu jedné z nejstarších amerických civilizací a pak jsme s Hofim zanechali kluky v horách a frčeli zpátky do Limy. Tam přiletěla Lucka a společně se vydáváme na třítýdenní čundr po krásách Peru.

© text a foto Marek Peller, 2001

Na začátek stránky

Počet přístupů na tuto stránku: 644 (od 1. listopadu 2001)

Zpět na úvodní stránku