Nejen recenze

Bílé tajemství Tibetu

Chris Bonington pro ITN z centrálního Tibetu…

Horolezectví dvacátého století ve zkratce, tak nějak by bylo možno charakterizovat tuto zajímavou knihu. Chrise Boningtona není třeba nějak zvlášť představovat. Do dějin horolezectví se zapsal několika znamenitými výstupy, z nichž za jmenování určitě stojí průstup jihozápadní stěnou Mt. Everestu v roce 1976 a prvovýstup na nejvyšší vrchol Pamíru, Kongur (7719 m), v roce 1981.

Příběh horolezeckého snu o „bílém tajemství Tibetu“ začíná téměř pohádkově. V roce 1982, při letu z Čcheng-tu do Lhasy, zahlédnul Bonington z okna letadla horský systém, z něhož nad okolní hřebeny vysoko přečníval rozložitý vrchol. Podle prvního odhadu mohl štít dosahovat výšky okolo sedmi tisíc metrů. Boningtonovi ten vrchol utkvěl v hlavě. Úspěšně horu identifikovat a zjistil, že se jedná o Sepu Kangri (6956 m). Nejprve připravil, podobně jako na počátku století například Eric Shipton a Harald W. Tilman, průzkumnou expedici, která se pokusila najít přístup k hoře, a navrhla možnou výstupovou trasu. V letech 1997 a 1998 se pak Bonington k hoře vrátil, aby dosáhnul vrcholu. Bohužel, nepřízeň počasí mu to neumožnila a tak vrchol Sepu Kangri zůstává dodnes nevylezen.
V těchto horolezeckých expedicích používal Bonington nejmodernější techniku, včetně satelitního spojení. Jak je dnes téměř pravidlem, expedice měla (a dosud má) vlastní webovou stránku. Přes satelit vysílala ITN přímé televizní přenosy a tak jsme mohli z televize pravidelně slyšet, jak je již zmíněno v názvu recenze:„Chris Bonington pro ITN z centrálního Tibetu“ (str. 123).
Je to doklad toho, jak se za jedno století změnilo expediční horolezectví. Alespoň co se techniky týká. Co se však za celé století nezměnilo, jsou horolezci. V knize se můžete dočíst o větších i menších problémech mezi nimi a o konfliktech v expedici, i o zarážejícím chování některých horolezců. Např. v závěrečné úseku výstupu se od vrcholové trojice oddělil jeden z členů družstva, Graham Little. Do deníku si pak napsal: „Proč jsem na tomhle nebezpečném srázu?(…) Vnitřní hlas mi jasně odpověděl, že pokračovat je čirá hloupost…,“ ale vzápětí vystoupil v sólovém prvovýstupu na sousední vrchol Seamo - Uyilmitok (Tyrkysový květ, 6650 m). Chris Bonington to hodnotí jednoznačně: „Graham se sám zbavil šance vyjít na [hlavní] vrchol, což zdůvodnil vlastní opatrností, a potom šel na něco, co bylo pravděpodobně daleko riskantnější.“

V této souvislosti je možné si vzpomenout na československou expedici na Annapúrnu (8091 m) v roce 1988. Lékař expedice, MUDr. Jiří Pelikán, byl nucen z objektivních příčin oddělit se od vrcholového družstva a měl sestoupit do nižšího tábora. Nicméně před sestupem se rozhodnul k sólovýstupu na blízký vedlejší vrchol. Na rozdíl od Grahama Littleho však neměl štěstí: nejenže nevystoupil na vyhlédnutý vrchol, ale ani se už z Himálají nevrátil.

Obsahově je kniha opravdu zajímavá, ale povrchní překlad a nedbalá redakce si pochvalu nezaslouží. Věta „…spustil editor Word v operačním systému Windows…“ (str. 122) se dá ještě překousnout. I když je sporné, zda-li čtenáře opravdu zajímá operační systém počítače, s kterým expedice pracovala (přesně vzato v base campu měli dva počítače, druhým byl Apple).
Mapa oblasti Sepu Kangri Hodně už napovídá český podtitul knihy „Z údolí Šangri-La na vrchol hory Sepu Kangri,“ který nejenže neodpovídá anglickému originálu („The Triumph of Sepu Kangri”), ale navíc směšuje realitu (horu Sepu Kangri) s literární fikcí. Imaginární údolí Šangri La totiž pochází z románu Jamese Hiltona: ZTRACENÝ OBZOR. Navíc všude dále se v knize píšou jména sedel a průsmyků zásadně bez pomlčky (např. Se La). Výčet dalších chyb je bohužel dlouhý:

1. Reálie

Mapa Tibetu na přední a zadní převazbě zahrnuje jen současné čínské administrativní členění, tzv. AO Tibet (TAR). Historické území Tibetu je mnohem rozsáhlejší, zejména směrem na severovýchod.
Mapa na straně 148 je chybně popsaná, ačkoli v odstatě stejná mapa na straně 77 má správný popis. Chybí popis ledovce Yanglung, naprosto nesprávně je označena hora „Tyrkysový květ“. Přitom z fotografie na straně 149 je jasně patrné, že Tyrkysový květ musí být západně a severně od Sepu Kangri.
Rivalové na post lamy Panchena – druhý nejvyšší představitel tibetského buddhismu se správně česky píše pančhenlama (str. 46). Podrobněji viz například Nový Orient 1996/5.
Modré květy opia – jsou v Tibetu naprosto běžné květy modrého (divokého, vlčího) máku (str. 46)
GPS je správně přeloženo a definováno na straně 47. Znova se objevuje na straně 100 jako „Global Position systém“, což je ovšem jen poloviční překlad. Stačilo by důsledně psát GPS, na str. 111 je navíc překlep - GTS.
Příběh Heinricha Harrera a Petera Aufschnaitera, kteří (oba!) utekli během II. světové války (ne po válce - jaký by to mělo smysl?) z britské internace v Indii do Tibetu (str. 109) je všeobecně známý. Jen překladatel tu historii asi nezná.
imigranti Han Číňanů (str. 29) nebo čínská Han komunity (str. 109). V Číně žijí stovky národností. Ta nejrozšířenější se nazývá Chan. Jsou to právě ti, které povrchně považujeme za „Číňany“ (cca 93 % obyvatel ČLR).
Momos vzniklo nesprávným překladem do češtiny. V angličtině se tvoří množné číslo slov končících na [-o] přidáním [–es], například: potato –> potatoes. Ale u slov přejatých z cizích jazyků platí výjimka a přidává se v angličtině standardní [–s]. V češtině je momo jen v jednotném čísle a je nesklonné (str. 114). Stejně jich v jedné porci vždycky dostanete na talíři několik. Spíše než jako knedlíky je lepší momo označit jako taštičky: „…momos, chutné knedlíky plněné masem a cibulí[, ] a kusy skopového…“ (str. 133) Navíc ve větě chybí čárka, přestože je to přístavek.

2. Chybný překlad z angličtiny

Hague – nizozemský Haag se v češtině jmenuje prostě „Haag“ (str. 19)
mluvil však peršsky – a to dokonce jako jediný člověk na světě! V Íránu a okolí se totiž běžně mluví persky (str. 20)
konzulem v Cambodii – správně má být Kambodži (str. 24)
Vlk se naštval, že jí…“ V angličtině jsou některá zvířata, např. bear, dog, wolf, pouze mužského rodu. Vtip je tak v tomto místě nelogický, nehledě na shodu v češtině: on – jí (str. 115)
koordináty (průsmyku) – v češtině zní určitě lépe třeba „souřadnice“ (str. 119)
flízová (bunda) – podle anglické značky textilie „fleece“ by se spíš mělo psát „flísová“ (str. 121)
Filmoval se mnou na Kongur. - Mělo by být buď „Filmoval se mnou na Konguru“ nebo ještě lépe „…výstup na Kongur“ (str. 125). Film Jima Currana byl k vidění i u nás, na filmovém festivalu v Adršpachu, tuším v roce 1983.

3. Překlad z tibetštiny

V Dodatku 6 je uveden jakýsi „Tibetský slovníček“. Bohužel, celou knihou se prolíná řetězový překlad tibetština -> čínština -> angličtina -> čeština. V případě tibetštiny je to naprosto zbytečné, protože v češtině existuje vynikající referenční publikace: SVĚT TIBETSKÉHO BUDDHISMU (Brabapress, Praha 1993), na jejímž vzniku se podílel náš přední tibetolog, docent Josef Kolmaš. Je tedy zbytečné vymýšlet vlastní přepis. Jen namátkou:

stupa – správě se píše (podle výslovnosti) „stúpa“ (str. 62)
O, mane padme, hum – můžeme napsat buď „Óm, mani padme, húm“ nebo „Ó, květe lotosu, húm“ (str. 161)
chrten – správně se píše čhörten (str. 203)
Nehledě na to, že opravdu netuším co je obroušený pražený ječmen (tsampa - str. 203)

4. Přepisy z čínštiny

Přepisům z čínštiny do jazyků, které se píší latinkou, se dnes věnuje značná pozornost. U nás máme již od poloviny padesátých let velmi dobře vyvinutý systém přepisu čínštiny do češtiny. Přepis se snaží o přiblížení k originální výslovnosti. Na druhé straně Čína vyvinula vlastní systém pchin-jin, který usnadňuje správnou identifikaci čínských slov v mezinárodním kontextu. Tento systém se právě proto velmi dobře hodí pro zeměpisné názvosloví. Je však nutno připomenout, že v přepisupchin-jin je jiná výslovnost hlásek, než by průměrný čtenář očekával: např. q se vyslovuje jako [čh], x jako [š], zh jako [dž], r jako [ř] atd. Takže například jméno provincie Xinjiang se vyslovuje přibližně jako [šin-ťjang] (str. 37).
Ale hlavně, když se v jedné knize použije jeden typ přepisu, měl by se pak důsledně dodržovat všude. V textu a v Dodatku 3 se však zcela nesourodě objevují počeštělé názvy sedel: Šara La, Šargang La a Šel La (str. 191).

5. Pravopisné a korektorské chyby

Jako desetinná čárka se v celém textu celkem důsledně používá desetinná tečka, např. 31. 2° (str. 93), ale na straně 102 je najednou použita desetinná čárka 30, 84°.
30°C – má být správně 30 °C (s nezlomitelnou mezerou mezi hodnotou a jejím symbolem), (str. 81, též str. 199 a dále)
40% má být správně 40 % (s nezlomitelnou mezerou mezi hodnotou a jejím symbolem), (str. 106 a str. 200)
stany Voyager a Solar (str. 109) jsou napsány s velkým počátečním písmenem, ale expedice jezdila v landcruiseru (str. 104)
meteorologická kancelář – nebyl by správnější překlad např. Meteorologický ústav nebo úřad (str. 199)? Každopádně s velkým počátečním písmenem.
ztratil batohl – správně má být batoh (str. 87)
kde tále přibývalo sněhu – správně má být „kde stále“ (str. 76)

Překladatel, Jiří Schmiedt, poněkud neskromně připojil hned na začátek knihy BÍLÉ TAJEMSTVÍ TIBETU vlastní „Slovo k českému vydání“. Raději si místo psaní předmluvy měl svůj překlad ještě jednou přečíst!

Chris Bonington - Charles Clarke: BÍLÉ TAJEMSTVÍ TIBETU. Z anglického originálu „Tibet´s Secret Mountain“ nedůsledně a s mnohými chybami přeložil Jiří Schmiedt, odpovědná redaktorka Marie Bělíková. Vydala Brána, spol. s r.o., Blanická 25, 121 20 Praha 2 v koedici s nakladatelstvím Knižní klub, V Jámě 1, 111 21 Praha 1). První vydání, 256 stran, náklad a doporučená cena neuvedeny.

Překladatel, Jiří Schmiedt, zaregoval na uvedenou recenzi po svém. Jeho e-mail je uveden v plném znění ( bez komentáře :-)

Subj: co cech to kritik
Date: 13.11.2002 22:22:07

pane Vitku,
minul jste se asi povolanim, ale kdyz uz jste tak chtrej, tak si trhnete nohou
vas

Schmiedt

Další recenze:

Na začátek stránky

Počet přístupů na tuto stránku:876
(od 1. listopadu 2001)

Zpět na úvodní stránku