Na začátek stránky(od 1. listopadu 2001)
Ani nevím, kdo to vlastně vymyslel, asi Petr. Se mnou se původně nepočítalo, teda vlastně co já vím, počítalo, jen já měl bejt v tu chvíli jinde, v Arcu. Arco se o měsíc odložilo a tak mi nic nebránilo v cestě, no vlastně jsem neměl ještě s kým lízt. Rulík tam jel s Matějem, Krmič s Robáčem a Schnabl sr. se Schnablem jr.
Dilema se vyřešilo, Robáč měl v době tohohle výletu na západ jiný zájmy (neměl pas).
A tak jsme vyrazili. 6 lidí se do jednoho auta nevejde, to ví každý malý dítě, no vono se teda vejde, ale třeba na hranicích nebo na rakouském venkově by to pro benga nemusela mít pochopení. Tak se vzali auta dvě.
Rulík opět prokázal, že piloti F1 jsou proti němu řidiči tříkolek, no a tak byl na hranicích asi o hodinu dřív. Ještěže jsem jel s Petrem. Na čáře nebyl žádnej problém, nežádoucí nejsme. Proč by taky jo, když tam jedeme roztočit ty eura…
Při průjezdu Rakouskejma vesnicema se naše naděje o rakouský inteligenci ztratily. Jsou to pořád stejný kreténi jako dřív. Energetice rozumí stejně jako kráva Milka politice. Hmm, asi je to dědičný. Při cestě zpět jsem si chtěl jednu tu ceduli, co má jako varovat před Temelínem vzít domů. Zapomněl jsem na to, sakra. No po pár kilometrech konečně na dálnici, chvíli v Rakousku, chvíli v Německu a zase zpátky u těch volů.
Ráno vyrazili, odpoledne dorazili. Docela dobrej čas. Přesně nevim, nemám hodinky. Moc toho nevidíme, za chvíli bude nejspíš chcát.
Rulík jako správný skaut rozdělává stan, hurá, říkáme si, když ho staví. Píča! Když ho postavil, je jen pro dva.
Prohledáváme okolí parkoviště, jelikož stan nevlastníme. Je tam super garáž a nic v ní neparkuje, bomba. Večer děláme, kupodivu, večeři a domlouváme se, kdo kam pude.
Filip s Matesem jdou na Predigstuhl, já, Honza a Petrové na Fleischbank. Co lezl Filip s Matesem nevím, 5 A0 (6+) s nejtěžším místem v traverzu. My jako dvě dvojky půjdeme stejnou cestu. Dülfer 5 A0 (6+) s nejtěžšíma dvěma dýlkama pod vrcholem.
Ještě jdeme na pivo na chatu, co je u parkoviště a hurá do garáže. Usínáme s ftípkama o vožralým Tyrolákovi a traktoru, kterej sem večer bude parkovat. No v noci někdo skoro vjel do tý garáže, teda on se jen otáčel na parkovišti, ale docela nás to probralo.
Filip s Matějem vstávají asi v pět a něco po šestý už to drtí do kopce. No oni odcházejí a my teprve vylézáme ze spacáků.
To je v pohodě kluci, říká Petr, do devíti jsme zpátky, já jsem za mlada tady vylezl 2 cesty za den a očividně nikam nepospíchá. Pod nástup jdeme v půl desátý. U nástupu stojíme asi ve čtvrt na dvanáct, to už vidíme kluky nalezlý asi ve čtvrtý dýlce.
První jdou Petrové, znají směr, my za nima. Cesta je to pěkná, podle volezenýho vápna asi populární. Na štandech kruh a borek, ani by nebyl potřeba. Na těžkých místech to samý. Pravidelně se potkávám na štandech se Schnáblama.
S Honzou jsme se dohodli, že budu tahat ty těžší věci. No občas se to nepodařilo a Honza se taky zapotil. U dvojky před náma leze první vždy Petr (jr.) a Petr (sr.) je celou cestu na druhým. Začínáme upozorňovat na čas a Petr konstatuje, že ty dvě cesty za den lezl asi jinde.
Začíná nám být jasné, že do soumraku to nestihneme.
Cestou potkáváme dva traverzy, první kyvadlovej je super, nějací borci sem dokonce donesli ceduli s nápisem „Dülfer Strasse“ tak metr dvacet na padesát.
Ve sto padesáti metrech nad zemí docela síla.
Ten druhý traverz je docela v pohodě a už se blížíme k vrcholu.
„Do devíti maximálně do desíti jsme u auta,“ povzbuzuje Petr. Po několika pohodovejch štandech, kde vždycky pozorujeme Filipa s Matesem naproti přes údolí ve stěně, konečně u klíčovýho místa. Kluky už ve stěně nevidíme, před chvílí proslaňovali a mažou dolů. Docela jsme se zasmáli, občas u nich vázla komunikace. Nebo se spíš navzájem pořádně neslyšeli a pak dělal každý něco úplně jiného.
Když dolézá Krmič na štand, Petr už nějakou tu chvilku bojuje s Dülferem, ale nakonec to dává, nechává tam smyčky pro tátu. Chvíli čekáme a hurá na to. No, batoh trochu překáží, ale nakonec svině pustila, čistě. Ale to je jen půlka, ještě jedna dýlka. Tady je už Petr trochu dýl, tak to asi nebude zadarmo konstatujeme. Za chvíli je zas řada na mě, jsem tak v půlce, v takovým koutě, mám docela nateklo. Chci si odpočinout tak dávám nohy na rozpor. V tu ránu rána, prasklo mi v noze. Krmič se na štandu může posrat smíchy: „Vazy, to mi takhle jednou prasklo v koleni, to je v pohodě, bez jednoho se dá taky žít, hihihi,“ ale vono to bylo jinak.
„To byla kost, v nártu vole!“ konstatuju, mám už jistý zkušenosti, tak ta diagnóza šla sama a navíc to bolelo jak prase. No už mu do smíchu nebylo, mě nakonec taky ne. Chtěl jsem to vylízt čistě a navíc ta bolest. Nezbylo než to na tý jedný vyhákovat, no ještě před tím mi ze shora hodili lano, plachtit dolů se mi už nechtělo a Honza se netvářil, že by to chtěl tahat.
Na štandu mi bylo i jasný proč ta kost praskla, malý lezečky dlouho na noze, jsem debil. Honzovi v týhle dýlce úplně došlo a tak ani nevim, za jak dlouho jsme se od tý nehody dostali nahoru, no zadlouho.
Nemůžu moc chodit, ale k autu prostě dojít chci. Sestup je fakt problematickej na orientaci, kór v noci a s Krmičovejma botama na nohou (moje stojí fakt za hovno).
Ještě, že si to Petr pamatuje.
Bez něj tady určitě bivakujeme, no… zase bychom byli rychlejší, to je otázka. Kluci už jsou u auta a vědí, že jsme OK. Slíbili uvařit čaj.
Cestou dolů stihne ještě Krmič rozbít pumpu na čerpání vody k chatě na hřebeni. K autu dorážíme asi ve tři ráno. Sníme klukům nějaký zbytky a vypijeme studený čaj.
Ráno je takové chaotické. Zjišťuju, že ta noha bude asi OK, ale moc po ní teda chodit nemůžu, proto chytám bronz na parkovišti.
Kluci vyrazili na pyj u chaty na hřebeni, co odtud vypadá jako Starostová, přidal se k nim ještě Honza. Chvíli vosírame s Petrama na parkovišti, za hoďku bleskově balíme a jedeme domů. Já bych tam jenom vosíral a kluci taky, byli dost unavený. Zastavujeme se ještě na koupačku v nějakým jezeru, co potkáme po cestě a za chvíli už jsme doma.
Jen bych chtěl na závěr říct, že se nám i přes pár problémů cesta líbila a jestli to Dülfer vylezl před válkou (první), jako že teda jó, tak to byl fakt borec.
V batohu jsme měli nejnutnější věci, co je třeba si do hor brát, i když tohle prý ty pravý hory nejsou. Kdybychom měli jen kecky na sedáku a lezli v kraťasech a triku, jak píše trotl Turek na svém webu, tak si nejsem jistý, jak bychom skončili.
© Libor Lumír Vyšata, 2003
| Na začátek stránky |
Počet přístupů na tuto stránku: (od 1. listopadu 2001) |
Zpět na úvodní stránku |